Shrnutí četby knihy Guye Halsalla o pádu Říma, třetí část
31. 12. 2024 / Boris Cvek
Pokud jde o Vizigóty, ti směřovali svůj vliv do Hispánie, kde měli silné postavení ve městech. Snaha získat pod svou kontrolu větší část Hispánie ovšem vedla k celkové krizi, která opět poskytla záminku k Justiniánově intervenci. Situaci v Galii si pro její složitost netroufám popsat. V zásadě lze ovšem říci, že složité koalice, vztahy a soupeření ústily v likvidaci celého království Burgundů expanzí francké vojenské moci. Také postavení Vizigótů bylo slabé a napojené na alianci s Ostrogóty v Itálii.
V Hispánii byla zpočátku patrná velká síla měst, která dokázala čelit i gótským vladařům. Základním opěrným sloupem společnosti ale byla biskupství. Na venkově se postupně velké statky kolem tzv. vil stávaly vlastnictvím širších komunit a s tím, jak rostla váha venkova a docházelo k úpadku měst, bylo důležité, aby ty rodiny, které se ucházely o moc, dávaly najevo své bohatství, zejména v souvislosti se smrtí mužského člena rodiny. Něco podobného se dělo i v Galii. V Hispánii se na rozdíl od Galie tento proces spojoval s přijímáním gótské identity. V Galii naopak šlo o potřebu identifikovat se jako Říman nebo později jako Frank.
Galie se dělila na několik odlišných oblastí. Například bývalé hlavní město říše, Trevír, bylo dlouho bohaté, na rozdíl od situace v severní Galii, kde se ekonomická struktura začala rozpadat dokonce už ve 3. století. V 5. a 6. století zde zanikala města a docházelo k celkovému úpadku. Pomaleji a mírněji podobný proces probíhal i v jižní Galii, kde si senátorská šlechta udržela dlouho veliké majetky a římský způsob života. Nakonec ale i tyto oblasti byly ovládnuty Franky. Po pádu říše měla galská šlechta tři způsoby, jak se přizpůsobit novým poměrům: 1. vládnout dále ve jménu Říma ve svůj prospěch, často zotročováním svého okolí, 2. udělat se nezávislými a vládnout sami za sebe, 3. obrátit se na barbary. Třetí možnost se nakonec v důsledku úspěchu Franků ukázala jako ta skutečně životná. Frančtí králové posílali na jih své zplnomocněnce, kterým se galská šlechta musela podřizovat, respektive soutěžit s nimi o královu přízeň, i když jimi mohla z hlediska svých tradičních hodnot rodového původu pohrdat.
Pokud jde o Británii, zde byla v šestém, sedmém století skutečná doba temna, tedy doba, o které víme málo. Autor podrobně argumentuje, že osídlení měst neznamenalo zachování měst. Města byla osídlena, ale nebyl v nich městský život. Na náměstích a ulicích se pásl dobytek. Rozpadla se celá dosavadní struktura společnosti s ještě horšími následky než v severní Galii. V Anglii se větší stabilita a prosperita dala najít možná paradoxně v horách než v nížině. V horách existovala centra moci, spojená s hrady aristokratů, která zajišťovala určitou stabilitu obchodu i řemeslům. Římské zvyklosti ustoupily zvyklostem germánským, které sem dorazily s anglosaskými kmeny.
K velkým změnám v té době docházelo také v Irsku, které leželo po celou dobu impéria mimo jeho hranice. Jestli tyto změny byly vyvolány pádem říše nebo s tím nějak souvisely, není jasné. Výraznou roli hrálo křesťanství, ale bylo spíše jen jedním faktorem v průběhu těchto změn. Ví se, že došlo ke zhroucení místních království a docela masivní migraci do Walesu a okolí.
Chtěl bych se ještě vrátit ale ke krátké bilance situace v provinciích jako celku. Po pádu říše se ukázalo, že nebylo snadné nahradit její mocenské struktury něčím nezávislým. Společnost byla zvyklá na římské struktury, mentalitu, hodnosti atd. Dokonce i maurští vládci si říkali imperator a velšský vůdce nazýval sám sebe protector. Kde to tedy šlo, tam se držely římské zvyklosti a z říše odvozená legitimita vlády. Kde to nešlo – jako třeba v severní Galii nebo Británii – místní šlechta musela vynakládat velké úsilí, včetně materiálních zdrojů, na udržení vlastní moci, což odebíralo prostředky k udržování měst a luxusních aristokratických sídel na venkově. Postupně se ale římská minulost rozpadala v celé bývalé říši a jedinou alternativou se stávali barbaři a jejich zvyklosti. Ti ale neměli žádný politický slovník, který by byl nezávislý na římské kultuře.
Stabilita a prosperita je spojena s těmi barbarskými společnostmi, které mají jiné zdroje než vazby na Řím. Pozoruhodným příkladem mohou být Dánové, kteří razí vlastní zlaté mince a mají obrovské bohatství, spojené zřejmě s obchodními vazbami na Východořímskou říši. Naopak v širším okruhu kolem Severního moře dochází zřejmě právě v souvislosti s pádem Západořímské říše k válkám o moc mezi několika kmeny, což rozhýbává migraci nejen Sasů a Anglů do bývalé říšské provincie Británie, ale také Lombardů a Sasů a dalších kmenů směrem na jih do Itálie. Obecně severní Galie, Británie a další oblasti kolem Severního moře jsou na tom špatně. Rozpadá se celý systém ekonomiky, jak bohaté velkostatky kolem tzv. vil, tak města. Když Anglové a další přicházejí do Británie, jsou v důsledku toho nikoli těmi, kdo se asimiluje, ale naopak těmi, kdo přinášejí svůj jazyk a svou kulturu. Zajímavé jsou pasáže o mohutné říši Durynků, která vzniká zřejmě jako jakýsi zbytek po hunské expanzi. Do mocenského vakua v oblasti kolem Severního moře jsou pak vtahováni právě Durynkové a Frankové, kteří se zde střetají. Jednou z jádrových oblastí Durynské byla oblast současných Čech. Koryto Labe bylo obecně jednou z hlavních migračních cest.
Obecně lze říci, že největší otřesy zažily ty společnosti, které byly středně daleko od hranic říše. Ti, kdo žili přímo na hranicích, měli vyšší stabilitu díky spojení s říší, dokonce i po jejím konci, zatímco ti o něco dále ztrátou kontaktu podlehli vnitřním sporům, které vedly k migracím a vzniku mocenského vakua. To platí o situaci kolem Severního moře stejně jako o situaci v Africe.
Autor dále rozebírá mechanismy migrace a líčí pokusy historiků vracet se ke spíše už opuštěné představě, že migrace měly v době kolem pádu a po pádu říše rozhodující vliv na změny tehdejších společností. Jde o pokusy založené na obecné teorii migrace, odvozené ze současných migrací, která ale neposkytuje žádný skutečně historický argument pro popis změn v dobách kolem pádu Západořímské říše. Ne že by k migracím nedocházelo. Docházelo k nim už dávno za impéria. Zdá se, že však tyto migrace nevysvětlují proměnu světa v době tzv. stěhování národů (mnohem důležitější jsou proměny identit). Už od 19. století bylo historikům jasné, že nešlo o žádné masové vpády ve stylu povodní. Postupovalo se známými koridory a na základě předchozích kontaktů v zemi, do které se migrovalo.
S usazováním barbarů na území říše bývá spojována tzv. hospitalitas. Je to římská zvyklost, jak zajistit ubytování a obživu vojákům na usedlostech bohatých lidí. Jedna časová vrstva problému je stará římská zvyklost, druhá vrstva je usazování barbarů v říši, zejména barbarských armád, další vrstva jsou pak gótské a burgundské zákoníky, které upravují majetky v určitých poměrech pro barbary vs. Římany. Autor začíná kapitolu o tomto problému pasáží se Sherlocka Holmese: Holmes upozorňuje Watsona na podivné chování psa v noci, Watson na to odpovídá, že pes přece nic nedělal, a Holmes říká: no právě! Kdyby došlo k dělení majetku, jak je požadováno v zákonících, muselo by to po sobě nechat nějaké stopy zápasu nebo odporu. Nic takového ale nemáme. A to je právě divné. Historici se s tím během posledních sto let snažili popasovat různě.
Dodnes nemáme jasnou odpověď, jen víme, že usazování barbarů nemohlo probíhat nuceným dělením majetku bohatých usedlíků s vojáky, spíše šlo o jakési dělení daní přes centrální autoritu římskou nebo královskou. Už není možné se vrátit k dřívějším názorům, že byl skutečně dělen majetek, přičemž pozdější zákoníky sice jistě míní doslova majetek, ale jsou pozdní, a proto nejsou pro popis usazování barbarů relevantní. Za přelomové dílo, před které se už nelze vrátit, považuje autor dílo historika Goffarta, který vychází z podrobného studia daňových zvyklostí v pozdním Římě. Jeho hlavní teze je právě ta, že se barbaři nedělili s Římany o fyzický majetek, ale příjmy z majetku. To nevylučuje, že barbaři postupně získávali i fyzické majetky, zejména pozemky, a že v době vydání zmíněných zákoníků mohlo být právně zakotveno dělení půdy.
Usazení Gótů v Akvitánii probíhalo v době, kdy Řím měl ještě navrch, usazení Burgundů zase proběhlo mimo území říše, ale za její asistence, nakonec Ostrogóti v Itálii se usazovali jako vládnoucí moc. Navíc různé vrstvy armády měly různé potřeby. Zatímco mladí vojáci mohli být spokojeni s penězi, starší veteráni se potřebovali usadit. Co se zdá jasné, je to, že tento proces dělby prostředků mezi barbary a původní nobilitou neprobíhal bojem mezi oběma skupinami. Spíše mohlo jít o různé vnitřní boje. Např. pokud Římané v Akvitánii porazili s nimi soupeřící Římany, mohli jejich majetky rozdělit mezi barbary. Postupně během sta dvou set let pak došlo k tomu, že většina majetku byla v barbarských rukou. Což mohlo souviset i se změnou identit.
Jak vlastně lze prokázat usazování barbarů kromě písemných zpráv? Autor odmítá představu, že by k tomu mohla sloužit místní jména. Uvádí příklad anglického Yorku, který se na první pohled zdá germánského původu, ve skutečnosti ale jde o zkomoleninu původního římského jména. Odmítá také přesvědčivost moderních biologických metod. Podle něj nám sice mohou minerály v zubech nebo genetika říci, odkud daný člověk pocházel, ale neřeknou nám nic o tom, kým byl, jak se etnicky identifikoval. Používání těchto metod vede archeologii podle autora zpět k mentalitě, jaká byla v historiografii v 19. století.
Doba tzv. stěhování národů je dobou vzniku nových identit, které předtím neexistovaly. Kde se vzaly? Kolem roku 350 se většina obyvatel – a všichni ti, kdo měli nějaký politický význam – Římské říše považovala za Římany. O dvě století později už ti, kdo představovali politickou a vojenskou moc, měli novou identitu, a na začátku sedmého století ji měli už úplně všichni. Barbaři byli spíše než příčinou subjektem této změny. Tradiční pohled na vznik těchto nových identit je spojený s tím, že kolem mocenského centra došlo k vyprávění příběhů o putování, společné identitě a společném nepříteli, a z těchto vyprávění pak vznikla nová identita. Kdo přijal příběh, byl členem nového společenství.
Autor knihy kritizuje tendenci chápat různá vyprávění různých kmenů západní Evropy jako jeden celek germánské mytologie. Ukazuje, k jak násilnému a nesmyslnému výkladu to vede. Argumentuje také ve prospěch toho, že tato vyprávění nemusejí nutně pocházet ze země původu barbarských kmenů, ale mohou být ve značné míře postavena na antických vyprávěních, třeba na příběhu o založení Říma. Také tzv. barbarské právo, které podle autora zřejmě nepochází od barbarů, je spíše artikulací tzv. vulgárního práva místního v té či oné provincii. Po kolapsu říše, který – jak autor opakuje – byl způsoben vnitřními boji o moc, nikoli barbary, došlo k tomu, že se v provinciích prosadilo místo centrálního římského práva místní právo vulgární. Barbaři ho pak jenom kodifikovali, aby měli psané právo stejně jako Římané nebo Izraelité. Nejsilnější důkaz pro faktickou totožnost barbarského a vulgárního práva je formulace vulgárního práva z Východořímské říše, neovlivněná Germány, jež se velmi podobá „germánskému právu“.
Pokud jde o možnosti archeologie prokázat etnicitu, je dost omezená, ne-li téměř nulová, protože způsoby pohřbívání a různé hmotné artefakty, považované za typické pro dané etnikum, mohou být přítomné také u lidí jiného etnika. Tím není řečeno, že lidé v době po pádu Západořímské říše nespojovali svou etnicitu se specifickými oděvy, pohřby atd. Pokud jde o jména, jazyk nebo náboženství, stávaly se součástí nových identit, v nichž lze jen těžko odlišit, co by mohlo být „původně“ barbarské. U jmen bylo už za dob říše tradicí, že lidé měli více jmen, což později usnadňovalo přechod na výlučně germánská jména a vytvoření nové etnické identity. Náboženství, ať už ariánské nebo ortodoxní křesťanství, zjevně také nepocházelo ze zemí původu barbarů, i když ariánství přinášeli germánské kmeny jako součást své ne-římské identity do říše. Nicméně nová identita nakonec nebyla to, co by si přinesli, nýbrž čeho se stali subjektem v důsledku dějů spojených s pádem říše.
Jisté je, že římská občanská identita byla základem soudržnosti říše. Ještě ve 4. století k ní nebyla alternativa, i proto říše držela pohromadě. Dokonce i za jejím hranicemi měla tato identita zásadní politický význam. Dávala legitimitu moci. Proto si barbarští vládci dávali římské hodnosti. První místo, kde se k této identitě vytvářela alternativa, byla armáda, která postupně přejímala barbarskou identitu. Armáda se tak stala jedním z mostů proměny identity. Dalším takovým mostem byla církev nebo města. Změna identity trvala nejméně jednu generaci a byla velmi komplikovaná.
Dobře to ilustruje tematika genderu. Ideálem muže byl Říman. Být Říman bylo být muž. Muž ve smyslu politickém, manželském, morálním. Barbaři, ženy, zvířata jsou v takovém pojetí absencí mužství. Pro změnu identity bylo proto důležité přenést mužské vlastnosti na „barbarské chování“. Takže se postupně ideál římské sebekontroly a třeba i sexuální umírněnosti proměňoval, právě v souvislosti s armádou, v ideál válečníka, který je jeho opakem. Brzy po rozkladu říše se identitou vládnoucích vrstev stávalo popření římanství, což se třeba projevovalo v ceně života Římana vs. Franka. Říman měl brzy jen poloviční cenu a nakonec všichni lidé s římskou identitou skončili jako nesvobodné osoby, vázané na barbarského pána.
Pro tvoření etnických identit je důležité zdůraznit, že ženy typicky neměly etnickou identitu, nepočítalo se s tím, že by žena mohla mít třeba franckou identitu (náznaky takové možnosti lze najít jen v burgundských zákonech). Etnicita byla politická, nikoli biologická. Dobře to může ilustrovat třeba situace v ostrogótské Itálii, kde došlo k rozdělení společnosti na vojenské vrstvy, gótské, a úřednické vrstvy, římské. Když se bohatá šlechta s římskou identitou chtěla stát součástí armády, musela přijmout gótskou identitu. Jedině tak mohla politicky růst. Pokud to neudělala včas, mohla spojením s římskou identitou ztratit veškerý společenský vliv. Za zmínku snad stojí, že nejradikálnější změnou římské identity bylo křesťanské pozitivní chápání sexuální abstinence, a to dokonce u žen, které v této identitě hrály zcela jinou roli, než je mateřství.
Pokud někdo zničil kontinuitu říše v Itálii, jižní Galii a Africe, bylo to masivní a mnohaleté válečné tažení východního císaře Justiniána (asi 482-565), který chtěl vytrhnout bývalou západní část impéria z rukou barbarů. Motivace byla zejména vnitropolitická. Podařilo se mu – nebo správněji jeho vojevůdci – pomocí lstí a selhání vandalských vojsk dobýt plně Afriku, v Itálii se dostal až do Říma, ale postupně musel ustupovat zdejším Gótům. Na válkách se podíleli expanzí do Provence i Frankové. Když vtrhli do Itálie, vraždili jak římská (císařova), tak gótská vojska. Všechno toto válčení přineslo spoušť, která přerušila kontinuitu života původní Západořímské říše. Nicméně Justiniánovi se podařilo dobýt velkou část této říše zpět a nebylo vyloučeno, že ji plně obnoví (nebýt jiných faktorů, jakým byla velká morová epidemie).
Faktický konec západního impéria lidé cítili už na konci 5. století, ale teprve ve 20. letech 6. století v Konstantinopoli vzniká ideologie tvrdící, že Řím byl dobyt barbary a je třeba ho získat zpět. Zajímavé je, že v tom mohl hrát svou roli ostrogótský král, který se v komunikaci s Konstantinopolí kladl na roveň císaře.
Zdá se, že královské tituly a militarizace aristokracie v době vlády barbarů nejsou barbarského původu. Barbarští králové měli mnoho z římské identity a téměř všechno, čím se vyznačovali, lze najít už v Římě, resp. v případě vandalských vládců došlo i k přejímání punské identity. Stejně tak militarizace aristokracie probíhala už dávno před koncem Západořímské říše, přičemž aristokracie nových barbarských království zachovávala staré římské zvyklosti, jako je třeba psaní epištol. Nelze si také nevzpomenout, že od 4. století římská armáda přejímá barbarskou identitu, takže militarizace a větší důraz na vojenské hodnoty byly spojené s barbary už v Římě samotném. V závěrečném shrnutí situace v severní Galii a v Británii čteme něco, co připomíná Le Goffův popis začátku středověku v jeho Kultuře středověké Evropy: z urbánní společnosti plné řemesel a obchodu se vzdálenými částmi světa se stala společnost rurální, primitivní, omezená sama na sebe.
Pár dat k Justiniánovým válkám, velkému pokusu o obnovení impéria v jeho původní velikosti:
červenec 533 – válečná flotila (velitel celé výpravy je osvědčený vojevůdce Belisarius) vyplouvá z Konstantinopole do Afriky
prosinec 533 – Vandalové rozdrceni v Africe
20 let válek v Africe proti Maurům a vojenským vzpourám = zničení kdysi prosperující provincie
květen 536 – východní armáda pochoduje Itálií
10. prosince vstupuje do Říma
březen 537 až březen 538 – Gótové obléhají východními Římany obsazený Řím, stahují se bez úspěchu
Gótové i Římané se ucházejí o spojenectví nejmocnějšího hráče západu, Franků – Římané nabízejí peníze, Gótové Provence
Frankové okupují Provence a císař Justinián okupaci uznává, což je asi první oficiální uznání barbarského státu na území říše ze strany Konstantinopole
Francké armády vtrhnou do Itálie a vraždí Góty i Římany, nicméně pod vlivem řádění úplavice se musejí stáhnout
540 – Belisarius přijímá nabídku stát se králem Gótů v Itálii, což se ovšem nelíbí Justiniánovi v Konstantinopoli, a to vede k jeho odvolání zpět do hlavního města Východořímské říše
Peršané pod vlivem gótských vyslanců obnovují válku s Konstantinopolí a snižují tak její schopnosti vojensky působit na západě
boje o gótský trůn ústí do nástupu člověka, kterého byzantské zdroje jmenují Totila
Totila je schopný válečník (jeho strategie byla založena na mnoha malých střetech, které nepřátele unaví a povedou k dezercím), který během následující dekády dostává opět téměř celou Itálii pod gótskou kontrolu
544-8 Belisarius opět operuje s vojsky v Itálii, ale bez úspěchu
Totila staví flotilu a ovládá postupně Sicílii, Korsiku i Sardínii
v dekádě po roce 540 přichází do Středomoří velký mor, žlutá smrt; těžce postihuje zejména Východořímskou říši a drtí její morálku
Mor oslabil Východořímskou říši nikoli natolik, aby Itálii definitivně ztratila. Řím byl několikrát dobyt a znovu ztracen. Totila v této situaci přistoupil na popravy staré senátorské elity. Kdo unikl popravám, utekl do Konstantinopole. Čili, jak je v knize řečeno: starý římský řád, který přežil pod panováním Ostrogótů, nepřežil snahu římského císaře o obnovení Říma.
550 – Justinián posbíral dostatečně velkou armádu, aby zlomil odpor Gótů
551 – Římané zničili Totilovu flotilu
jaro 552 – římská armáda pod vedením generála Narsese, eunucha, vstupuje do Itálie z Dalmácie, kde došlo k dobytí gótských území
léto 552 – bitva u Tagin, v níž jsou Gótové Narsesovými vojsky poraženi a Totila je zabit
zhruba o rok později v bitvě u Mons Lactarius byli Gótové definitivně poraženi
553-554 – Římané porazí franckou invazi a ovládají prakticky celou Itálii na jih od Alp
555 – Justinián posílá vojsko do Španělska, jehož gótští vládcové (v Itálii to bylo Ostrogóti, ve Španělsku Visigóti) se zmítají ve vraždách svých vládců a v boji o moc. Vojsko vede bývalý generál Odoakerův Liberius (vládce Itálie před Góty), jemuž je už 80 let. Cílem výpravy nebylo dobytí celého poloostrova, ale zajištění bezpečnosti Afriky. Výprava byla úspěšná.
565 – Justinián umírá uprostřed z velké části obnoveného impéria
568 – Lombardi, vyhnáni Avary z okolí Dunaje, kam Avary převedl právě Justinián, obsazují severní části nyní římské Itálie, jejíž náležitost ke Konstantinopoli je nyní opět ohrožena.
Situace byla v různých ohledech jiná v Africe, Itálii i Hispánii. V zásadě lze ale říci, že hlavní zdroj slabosti barbarských států bylo samotné jejich vedení, které bylo tak či onak v krizi. V Hispánii např. Gótové nikdy nedosáhli skutečné kontroly měst, v Africe měli Vandalové proti sobě velkou část římského obyvatelstva, navíc byli ohrožování Maury, kteří si hráli na Římany. V Itálii došlo k fatální dynastické krizi. Ve srovnání se všemi těmito příklady vynikala naopak stabilita franckého státu. Pokud jde o možnosti Justiniána obnovit trvale původní impérium, tak když se pomine ekonomická stránka válek, které vedl, a postupný úpadek Východořímské říše do podobných problémů ve vztahu mezi provinciemi a centrem, jaké začaly zkázu západní části říše, hlavním limitem zřejmě bylo to, že by se mu muselo podařit, aby z města Říma na západě opět udělal centrum legitimity moci.
Diskuse