Hlavní cena v Cannes za Anatomii jednoho pádu
6. 7. 2023 / Jan Čulík
čas čtení
10 minut
Tak asi nejzávažnějším a zjevně nejvyhledávanějším středečním filmem v Karlových Varech byl francouzský film Justine Trietové Anatomie jednoho pádu, který letos získal hlavní cenu v Cannes. (Už ho má v distribuci Aerofilm.) Je to dvouapůlhodinový snímek, který vás po celou tuto dobu udrží v napětí, i když, až skoro do závěru tohoto filmu jsem si říkal, že je to sice velmi kompetentní soudní drama, ale proč proboha mu dávat Velkou cenu z Cannes? V posledních minutách filmu jsem svůj názor změnil a už chápu, proč to udělali...
Hlavní hrdinka, asi čtyřicetiletá
spisovatelka německého původu Sandra žije se svým francouzským manželem Samuelem a
asi třináctiletým synem Danielem v horské chatě ve francouzských
Alpách v manželově rodném kraji. Syn má dost podstatné poškození zraku,
protože když mu byly čtyři roky, otec ho nevyzvedl ze školky a poslal
místo sebe chůvu, za jejíž přítomnosti chlapce srazila motorka a trvale
mu poškodila zrakový nerv. Otec si od té doby svou nepřítomnost tvrdě
vyčítal.
Jednoho dne se třináctiletý syn Daniel vrací z
horské procházky s rodinným velkým psem a nalezne před domem mrtvolu
otce, který zjevně spadl z okna v půdním prostoru. Policejní
vyšetřovatelé naleznou na jeho úmrtí různé nesrovnalosti a Sandra je
obžalována. Od této chvíle se začne odvíjet dramatický soudní proces,
soud zjišťuje, že manželé se dost tvrdě hádali, že mrtvý manžel
obviňoval svou úspěšnou manželku - spisovatelku, že ho ochromuje a krade
mu čas, zřejmě proto, že sám nedokáže řádně psát. Vadilo mu také, že na syna mluví ve Francii anglicky. U soudu se prostě po
mnoho minut v tomto filmu pere rodinné špinavé prádlo, a to všechno za
přítomnosti třináctiletého syna Daniela. Režisérka zřejmě zkoumá, do
jaké míry bychom to vydrželi my, kdybychom byli náhle obviněni z vraždy a
nejnevinnější okolnosti našeho života by obžaloba interpretovala v náš
nejhorší neprospěch. Autoři karlovarského katalogu si myslí, že diskuse v soudní síni má určitý feministický podtext.
Sandra u soudu svědčí, že několik měsíců před svou smrtí se její manžel tvrdě opil a požil větší množství prášků, pokusil se o sebevraždu. Naštěstí je vyzvracel. Nemá na to žádné svědky a u soudu jí to nikdo nevěří.
A tady přijde ta náhlá, konečná peripetie,
která zřejmě vedla k tomu, že film dostal v Cannes tu hlavní cenu. Den
před ukončením procesu oznámí třináctiletý Daniel soudkyni, že má
dodatečné svědectví, které chce soudu říct. Má ho učinit po víkendu. Víkend, aby ho nikdo
neovlivňoval, tráví v přítomnosti soudní dohližitelky ve své vysokohorské
chatě, bez přítomnosti obžalované matky.
Tam Daniel provede experiment: nechá rodinného psa sežrat větší množství pilulek a pes přestane reagovat. Naštěstí za pomoci soudní dohližitelky ho oba přimějí, aby se vyzvracel. Takže pes zase oživne.
Proč to Daniel
udělal? Byl to experiment. Soudní dohližitelce vysvětlí, že pes se po
požití jeho pilulek choval úplně stejně a bylo mu úplně stejně špatně jako
před několika měsíci. Zjevně tehdy sežral otcovy zvratky obsahující pilulky, jimiž se otec tehdy pokusil poprvé o sebevraždu.
U soudu pak Daniel kromě tohoto svědectví
hovoří o tom, že když s otcem vezli psa k veterináři, otec k synovi
promlouval, že si musí uvědomit, i když ho pes tak dokonale chrání, že
není nesmrtelný a že na světě nebude věčně. Budeš se muset vyrovnat s
úmrtím, řekl otec Danielovi. "On nehovořil o psu, hovořil o sobě," řekne
Daniel u soudu. Matka je osvobozena.
Pak jsme viděli srdceryvný íránský film Nekonečná hranice vzniklý v německo-české koprodukci (v Praze ho Íránci stříhali). Proklínám idiotské kultury, říkal jsem si při něm. Hlavním hrdinou je rozumný teheránský učitel Ahmed, který se však s manželkou v íránském režimu dostal do politických potíží za to, co učil. Manželku dočasně zavřeli a Ahmeda režim poslal, jak má zvykem, do vnitřního exilu, do daleké horské pustiny nedaleko afghánských hranic, kde učí v místní škole.
Srdceryvným tématem filmu jsou dnes všudypřítomní uprchlíci. Jedním z nich je afghánský lékař, gynekolog, který uprchl před Talibánem, protože by ho popravil,"sahal totiž ženám na genitálie". Přestože íránský režim (stejně jako Turecko) postavil na hranici s Afghánistánem proti uprchlíkům neproniknutelnou zeď, takže nyní musejí prchat přes hory, přičemž mnozí umírají, přesto se ve vesnici, kde Ahmed učí v exilu, tu a tam nějací afghánští uprchlíci najdou. Íránská vojenská patrola je tvrdě deportuje zpět do Afghánistánu.
V rodinné skupině afghánských uprchlíků je mladá dívka, kterou její otec prodal jako manželku přestárlému starci, který po příchodu do vesnice vážně onemocněl a zanedlouho zemře. Dívka otce za prodej nenávidí a rodina umírajícího a pak zemřelého starce ji terorizuje v podstatě jako otrokyni. (Proto ten můj výkřik nad tímto srdceryvným filmem, "Proklínám idiotské kultury.") Do dívky se zamiluje místní mladík a pokusí se s ní uprchnout, jenže její rodina ji chytí, mladíka zmlátí a dívku chce usmrtit za to, že "zničila pověst naší rodiny". V poslední úzkosti má učitel Ahmed řešení. Udá přítomnost fundamentalistické afghánské rodiny, která chce dívku zabít, íránské imigrační policii, takže rodina je zatčena a deportována do Afghánistánu, a sám s dívkou a jejím zamilovaným mladíkem podnikne složitou cestu do Teheránu, kde je sjednocen s nyní propuštěnou svou manželkou. Všichni se vydají k emigraci do Turecka a podstupují další protivenství. Na hranicích s Tureckem se snaží překročit pohraniční řeku, Ahmedova manželka uprostřed řeky psychicky nemůže dál. Tím film končí.
Pak jsme viděli dva gruzínské filmy, jeden tak trochu podivnější než druhý. Film Usměvavá Gruzie režiséra Luky Beradzeho byl zase vyroben v gruzínsko-německé koprodukci. Němci pomáhají. Před promítáním filmu upozornila gruzínská delegace na sílící autoritářské tendence v jejich zemi, kdy se ministr kultury rozhodl bez jakékoli konzultace s filmaři reorganizovat gruzínský filmový institut. Jako špatné znamení viděli gruzínští filmaři skutečnost, že na oficiální facebookové stránce gruzínského filmového institutu je sice informace o právě probíhajícím karlovarském festivalu, ale není tam ani slovo o tom, že se tam promítá jejich film. Kinematografie bude zřejmě od nynějška v Gruzii cenzurována. Tamější vláda se přizpůsobuje Putinovi.
Kritika filmařů vůči gruzínskému režimu v Karlových Varech byla odvážná. Držme jim palce a starejme se o to, co se s nimi stane. Dovedete si představit, že by za komunismu nějací Češi se odvážili během cesty na Západ kritizovat domácí komunistický režim?
Foto: režisér Luka Beradze
O co jde ve filmu Usměvavá Gruzie? V roce 2012 před volbami přislíbila jedna politická strana chudým obyvatelům, že jim bude financovat zubní protézy. Během předvolební kampaně byly stovkám starších Gruzínců vytrhány zuby. Potíž je, že strana, která ty zubní protézy slibovala, volby nevyhrála, a tak občané zůstali dodneška bezzubí. Je snad s podivem, že když se místní televize nyní, před dalšími volbami, vydá do této oblasti a snaží se interviewovat postižené občany pro svůj spotřebitelský program, že televizi všichni posílají nepříliš vybíravými slovy kamsi a považují všechny politiky za podvodníky?
Usměvavá Gruzie byl dokument, druhý, téměř dvouhodinový gruzínsko-francouzsko-bulharský film Svatý občan (2023) byl hraný a byl opravdu docela podivný. F\estival ho uvedl v rámci hlavní soutěže a opravdu nevím, čím organizátory tak zaujal.
Film Svatý občan se odehrává doslova v měsíční krajině zničené dolováním, v hornické oblasti na pokraji velmi ošklivého města. Na pahorku nad dolem se tyčí jakýsi podivný krucifix: s rozpřaženýma rukama tam visí kamenná socha horníka, s helmou na hlavě, kterou místní lidi považují za svatého a modlí se k ní. Místní funkcionáři krucifix i sochu odvezou do místního muzea na restaurování, jenže kamenná socha horníka zmizí a místo ní se objeví mlčenlivý mladík. Místní lidé jsou přesvědčeni, že socha se zhmotnila v člověka, a všichni se nyní modlí k němu. Mladík nemluví, nic nepodniká, jen se nervózně usmívá, mezi protagonisty filmu prostě existuje. Film zřejmě ironicky karikuje skutečnost, že lidi jsou ochotni věřit čemukoliv. Jenže ono je to podivně na hraně. Dějí se totiž zázraky. Náhle se uzdraví pes, kterého přejel náklaďák a zlomil mu nohy. Horníci v dole uvidí skupinu svých kolegů, kteří tam dávno zemřeli zavalením. Manžel pracovnice muzea, který je dlouhodobě na kolečkovém křesle, křeslo odhodí a najednou může chodit.
Nakonec se funkcionáři města rozhodnou, že takhle to dál nejde, a mlčenlivého mladíka svážou a vyvěsí ho znovu na známý pahorek na kříž. Za pár hodin mladík z kruxifixu zmizí, tak tam místní funkcionáři pověsí svázaného postaršího horníka, "aby měli lidi se ke komu modlit". Divné.
4900
Diskuse