7. 7. 2023 / Matěj Metelec
Současně ruská agrese proti Ukrajině problematizovala přinejmenším pro politický mainstream halasné odmítání „liberální dekadence“, která je nám“ oktrojována z „Bruselu“, a bez bruselské karty se na ohrožení české identity dá hrát jen stěží. V Polsku se díky propojení konfesijní a národní identifikace více méně konzistentně lze stavět jak proti Rusku, tak proti „západnímu dekadentnímu liberalismu“. Absence analogicky silných národních a náboženských narativů v českém prostředí však znamená, že při souběžném zahraničněpolitickém přimknutí se k Západu nezbývá, než uchýlit se k rétorice obrany matně chápané přirozenosti a normality.
Zklamání některých liberálů z postoje představitelů a představitelek některých stran vládní koalice, jež příležitostně probublává do výroků a „objektivně“ proruských postojích (bohužel příliš obvyklá zjednodušující snaha o delegitimizaci a odvysvětlení konzervativních názorů), je následkem pojmového zmatení. V celém středoevropské prostoru je totiž už dlouho jasné, že „prozápadní“ pozice mohou znamenat celou škálu, někdy velmi odlišných, věcí. Neexistuje automatické propojení zahraničně-politické orientace s hodnotovou a světonázorovou pozicí na linii kulturních střetů. (Je otázkou, do jaké míry by představoval potenciální třetí cestu Donald Trump v případě svého vítězství v nadcházejících amerických volbách. Není zcela zřejmé, jak by se v úřadě postavil k rusko-ukrajinské válce, jisté je jen to, že jeho silácké výroky o tom, jak by mír vyjednal během pěti minut nelze brát příliš vážně.)
Čeští lidovci, jejichž projevy vyvolaly největší rozhořčení, jsou přinejmenším konzistentní. Jakkoli jednotlivé výroky jejich poslanců a poslankyň svědčí spíš než o soudržném konzervativním světonázoru o představě obrany „normálního světa“, jak si jej nostalgicky vykresluje dezinfoscéna. I skutečnost, že poslanci a poslankyně ODS nejsou a nikdy nebyli žádní předbojovníci liberálního univerzalismu musel tušit každý, kdo aspoň trochu sleduje českou politiku. Pozoruhodná je tak hlavně nejednoznačná pozice hnutí ANO, kdy na jednu stranu Karel Havlíček vyhlašuje jejich obrat ke konzervativní, protiprogresivistické politice (a Andrej Babiš se účastní sjezdů „reakcionářské internacionály“) na druhou stranu i jeho hlasem zákon o manželství pro všechny prošel do druhého čtení.
Pro Českou republiku jsou charakteristické kulturní války nízké intenzity, které často nedosahují výraznější aktivizace občanské společnosti, a to ani její konzervativní části. Pokud by byl podobný zákon projednáván na sousedním Slovensku, nepochybně by byl tamní parlament svědkem demonstrací a protidemonstrací, možná i pouličních střetů. U nás si občanská angažovanost vystačila s projevy rozhořčení, směřujícím tím či oním směrem, na sociálních sítích. Příčinou je jak zmíněná malá zainteresovanost, tak absence vyhraněné ideové základny české politiky a nejasné dělící linie, které jdou napříč politickými spojenectvími. To může vést ke staronové představě o české holubičí povaze. Příčinou je však nicméně spíš častá odvozenost a nepůvodnost našich kulturně-politických střetů (islamofobie bez muslimů) a s ní související nevypočitatelnost, odkud, jakým způsobem a v jakém síle k nám zavanou příště.
Diskuse