8. 7. 2023 / Karel Dolejší
Po jomkipurské válce v roce 1973 - relativně krátkém vojenském střetu, který se nicméně vyznačoval velkou intenzitou bojů - tehdejší velitel amerického TRADOCu William Dupuy přednesl znepokojivé hodnocení konfliktu, které vztáhl k postavení U.S. Army v Západní Evropě. Poučné je bohužel dodnes.
"Například Syřané a Egypťané ztratili (zničených) tolik tanků, kolik máme v Evropě v 7. armádě, plus všechno předsunuté vybavení tamtéž. Sedmnáct set tanků bylo ztraceno nebo zničeno. V egyptské a syrské armádě mají více baterií protivzdušné obrany, než máme v aktivních a záložních silách Spojených států. Na velmi úzkém úseku fronty, kde Izraelci mezi dvěma armádami prorazili k Suezskému průplavu, se zmocnili 300 kusů egyptského dělostřelectva. My máme v 7. armádě v Evropě jen 437 kusů."
"První věc, která z toho plyne, je, že budete bojovat proti velkému množství vybavení. V dávných dnech 1. a 2. světové války spočíval americký způsob válčení v tom prostě poskytnout více všeho, než měl ten druhý. Pokud jedna divize nestačila, použili bychom dvě, pokud nestačily dvě, použili bychom čtyři. Naše tanky nebyly tak dobré jako německé, ale měli jsme jich třikrát tolik. Není poněkud neamerické, nemám pravdu, zjistit, že ti druzí mají více vybavení než my? Dalším bodem, který tu mám, je, že jejich vybavení je stejně dobré [jako americké]".
Velké moderní konflikty zahrnují mobilizaci průmyslové základny. Dupuy hovořil v situaci, kdy USA Izrael právě zachránily před porážkou masivními dodávkami amerického vybavení určeného k obraně Evropy před sovětskou invazí. Přitom tyto zásoby samotné byly, jak vidět, vzhledem ke svému účelu naprosto nedostačující, a v polovině 70. let tak obrana Evropy na řadu let vlastně představovala velmi křehkou záležitost. Situace se změnila teprve v 80. letech, s příchodem nové americké výzbroje.
Moderní konflikty vyžadují mobilizaci průmyslové základny. Je to nezbytné pro budování ozbrojených sil v patřičném rozsahu, pro doplňování ztrát i pro obyčejné udržení provozu toho, co již existuje.
Historici dodnes vedou spor o to, zda vlastně Německo nakonec nemohlo porazit SSSR, kdyby ovšem svou průmyslovou základnu nemobilizovalo až po porážce u Stalingradu, tj. v roce 1943, ale hned na počátku války. Sověti tohle ovšem udělali - a na jejich straně navíc pomohla i masivní zahraniční pomoc v rámci programu lend-lease.
Rok a půl po začátku totální ruské invaze na Ukrajinu demokratický Západ, jehož stabilitu a bezpečnostní zájmy Kyjiv v tomto konfliktu hájí, v oblasti poskytování vojenské pomoci do značné míry selhává. Nejzřejmějším projevem je skutečnost, že dosud v žádném podstatnějším měřítku neproběhla mobilizace západní průmyslové základny - ačkoliv Rusko už kompletně přešlo k válečné ekonomice.
Západní pomoc Ukrajině trpí řadou nedostatků. Za prvé, primárně je tato pomoc stále tvořena zastaralým vojenským vybavením, které komusi už jen leželo ve skladech. Dodávány jsou často modely dávno ozbrojenými silami dárcovských zemí nepoužívané - tanky Leopard 1, obrněné transportéry M113, houfnice L119/M119, samohybné protiletadlové kanóny Gepard, z postkomunistických zemí různé nemodernizované verze sovětských tanků T-72 nebo bojových vozidel pěchoty BMP-1 - nebo vzory právě postupně vyřazované, jako německé kulomety MG3. Masivní humbuk kolem možných dodávek letounů F-16 Ukrajině opomíjí skutečnost, že jako oponent novějších ruských stíhaček už tento stroj vlastně mnoho šancí nemá.
Za druhé, dokonce i tyto dodávky zastaralého vybavení jsou z politických důvodů neuvěřitelně opožděné. Kdyby Německo po řadu měsíců systematicky neházelo vidle do všech západních plánů na dodávku "útočných" zbraní, mohla ukrajinská protiofenziva proběhnout ještě předtím, než Rusové pod hlavním velitelem Surovikinem důkladně opevnili, co uloupili a maximálně zkomplikovali průběh ukrajinské protiofenzívy rozsáhlým systémem polních i stálých opevnění doplněným masivními minovými poli.
Za třetí, zdržena je mobilizace průmyslové základny i v klíčové oblasti dodávek munice. To má zcela zásadní význam pro možnosti ukrajinských ozbrojených sil, které musejí plánovat útočné operace v podmínkách chronického nedostatku dělostřeleckých granátů.
Dodávky americké dělostřelecké kazetové munice DPICM, kritizované lidskoprávními organizacemi, jsou podle střízlivých komentátorů mj. vynuceny tím, že už postupně dochází i "obyčejné" dělostřelecké granáty, které Američanům ze svých zásob poskytla Jižní Korea - aniž se mezitím podařilo zvýšit výrobu v USA a Evropě alespoň natolik, aby pokryla ukrajinské potřeby. Jinak řečeno, kazetová munice bude dodána i proto, že vcelku nic jiného už ve skladech postrádat nelze.
Za čtvrté, existuje vysoce problematická západní politika "signalizování" dodávek nového vybavení pro Ukrajinu řadu měsíců před tím, než k nim skutečně dojde. To poskytuje okupantům příležitost se podle svým možností na nové zbraňové systémy adaptovat a minimalizovat jejich efekt na bojišti.
Hlavní příčinou posledně zmíněného postupu je přetrvávající vliv vyplašenců, kteří stále straší možnostmi ruské "eskalace", včetně jaderné. Nikdo z nich ovšem nebyl a nebude schopen doložit, že by jakákoliv vstřícnost vůči Putinovi přinesla sebemenší výsledky v oblasti deeskalace konfliktu.
Vloni se Ukrajincům podařilo najít slabé místo v ruských liniích a rychlými manévrovými operacemi osvobodit téměř celou Charkivskou oblast. Takové působivé osvobozovací operace ovšem už letos bohužel sotva uvidíme. Moskva dostala čas a příležitost poučit se, adaptovat na podobné scénáře. To se nemělo nikdy stát.
Proražení připravených ruských obranných linií mělo podle původních plánů letos na jaře probíhat formou metodického válčení s využitím operací kombinovaných zbraní. Schopnost ukrajinských jednotek provádět tento typ operací je však značně omezená. Není tedy divu, že příliš mnoho úspěchů se nedostavilo - a namísto velkorysých manévrů většími jednotkami teď Kyjiv s menšími útvary zkouší spíše klasickou infiltrační taktiku. Spotřeba dělostřeleckých granátů je už nepochybně mnohem větší, než původně plánovaná.
S nepříliš velkou mírou zjednodušení lze říci, že kdyby západní vojenská pomoc nebyla z různých důvodů neustále omezována a zdržována, ukrajinská strana mohla zahájit rozsáhlou protiofenzívu ještě v podmínkách, kdy na ni Rusko nebylo plně připraveno - a s vyhnáním okupantů válka mohla už být prakticky u konce.
Dodávky zbraní Ukrajině konflikt opravdu "neprodlužují", jak pokřikují chcimíři. Je tomu přesně naopak. Zdržování dodávek způsobilo prodloužení války. Zkomplikovalo osvobození Rusy okupovaných území.
Čím více bude Západ odkládat účinnou mobilizaci průmyslu na podporu ukrajinského válečného úsilí, tím více riskuje, že jeho zaměstnanosti Ukrajinou a vyprázdněných vojenských skladů využijí imperialisté na jiných místech planety k vlastním vojenským výbojům - ať už se to týká možnosti přepadení Tchaj-wanu, nebo například dalších íránských agresí na Blízkém východě.
Diskuse