Sbohem, Julie

8. 7. 2023 / Jan Čulík

čas čtení 8 minut
 

V pátek mě jaksi docela emocionálně napadlo, že je strašná škoda, že většina českých filmů už léta vyráběných je tak infantilních, že - jen s občasnými výjimkami -  Češi nedokážou napsat pořádný příběh, který by vypovídal o situaci v jejich společnosti, utápějí se v takzvaných uměleckých experimentech, nebo je to všechno povrchní materiál -náctiletých. A proč proboha jsou africké filmy a filmy z Blízkého východu tak vynikající? Je to proto, že - jak kdysi říkal tuším Alexander Solženicyn, že máte-li být schopni napsat velký příběh, musíte mít zkušenost útlaku? Ale vždyť ten útlak je i v ČR! Sociální.

Absolutně výjimečný, vynikajícím způsobem napsaný a zahraný byl súdánský film režiséra Mohameda Kordofaniho Sbohem, Julie (přirozeně s velkou mezinárodní koprodukční účastí Egypta, Německa, Francie, Saúdské Arábie a Švédska).

Film začíná nepokoji v hlavním městě Súdánu Chartúmu po zprávě, že při havárii vrtulníku zahynul při cestě ze zahraničí místní viceprezident. Mladíci demonstrují v ulicích, rozbíjejí okna a zapalují automobily, je nebezpečno.

V této situaci jede svým autem městem dobře situovaná bývalá populární zpěvačka Mona, jede za svým gynekologem, protože se léta snaží marně otěhotnět. Bojí se, že jí jinak manžel vyžene. Městem nemůže projet, policie tam zatýká demonstranty a je jí doporučeno, ať se vydá oklikou.

Tam, kde jede oklikou, bydlí Julie se svým manželem a asi šestiletým synem Danielem. Danielův otec myje svou motorku a Daniel mu při tom pomáhá. Když ji domyjí, otec řekne Danielovi, ať kyblík se špinavou vodou jde vylít na silnici.

Daniel se podle příkazu otce snaží dostrkat těžký kyblík na silnici, když tam přijede Mona se svým víceméně terénním luxusním vozidlem, z něhož nevidí těsně před sebe na silnici, a Monino auto Daniela srazí k zemi. Chlapec zůstane ležet na silnici.

Z domu vyběhne otec, syna zvedne, naštěstí je živý, ale je poraněný na čele. Mona z místa nehody ujíždí, otec na motorce za ní. Mona přijede před svůj luxusní dům, za ní jede rozhořčený Danielův otec, z domu vyběhne s puškou Monin manžel, Danielův otec nevěřícně řekne: "Vy na mě jdete s puškou?" a Monin manžel ho na místě zastřelí.

K tomu je nutno dodat, že ve městě jsou nepokoje. Monin manžel se hájí, že bránil bezpečí svého domu a své rodiny. Posléze vyjde najevo, jak na to poukazuje Mona, že manželova motivace byla rasistická. Julie, Daniel a jejich manžel byli v Chartúmu přistěhovalci z Jihu, které Seveřané v Súdánu považují za primitivy. Odkud kdo je, se pozná podle přízvuku.

Protože je Monin manžel vlivný podnikatel a má korupční známosti na policii, vraždu policie zamete pod koberec. Julie se dlouho nedoví, co se stalo s jejím mužem.

Mona má ovšem obrovské výčitky svědomí, Julii i s Danielem nalezne, pozve je do svého domu, z Julie udělá svou služebnou a Danielovi platí školné v blízké soukromé škole.

V příbytku vznikne velmi zajímavý vztah mezi oběma ženami, Dlouho se zdá, že to jsou blízké přítelkyně, jenže Daniel nakonec objeví, že Monin manžel zavraždil jeho otce. O Julii se uchází vysoký vojenský činitel a aktivista z separatistické politické strany, požadující nezávislost Jižního Súdánu.Se svými vojáky vtrhne do domu Mony a jejího manžela a Moniho manžela upozorní, že pokud se neomluví, za vraždu Danielova otce tento vojenský činitel ho nechá uvěznit.

Moniho manžel se omluví, avšak pak všechny vyžene ze svého domu. Velmi zajímavé jsou vztahy mezi Monou a jejím manželem. Prostě, v zemích, kde mají autoritářští mužští nad ženami navrch, se chovají - no jako autoritáři. Mona je nadaná zpěvačka a byla v zemi velmi populární. Její manžel jí zpěv zakázal. Vztah Mony a manžela není plnohodnotný vztah, je to otroctví. Film otevřeně sympatizuje s utlačovanými ženami.

Julie Moně přizná, že jí došlo už dávno, že Mona i její manžel měli vinu na smrti jejího manžela. Jinak by Mona přece Julii a Daniela natolik finančně nepodporovala.

A v tom se konají volby a Jižní Súdán se stává samostatným státem. Všichni Jihosúdánci jsou ze severního Súdánu deportováni, tedy i Julie a její syn. Vrací se na jih nadšeně.

Mona se znovu stává zpěvačkou. Autoritářský manžel zůstává mimo.

Velmi zajímavá analýza mezilidských vztahů, především mezi pohlavími, ve společnostech, kdy je spíš systém na straně necitlivých a autoritářských mužů.


Druhým velmi dobrým filmem na skoro totéž téma byl jordánský snímek Ať je to proboha chlapec! režíséra Amjada al Rasheeda. Je to první jordánský film na karlovarském filmovém festivalu.

Téma filmu je v podstatě podobné, Asi čtyřicetileté ženě Nawal náhle zemře její manžel. Nawal má asi desetiletou dceru, jenže žena, jíž zemře manžel, je v Jordánsku vystavená vydírání mužů. Stane se obětí svého švagra, který rozhodne, že právě jeho rodina má dědické právo na byt, v němž Nawal se svou dcerou žije, a snaží se toto právo soudně vymoci. Znamená to, že Nawal by skončila na ulici. Dceru by jí úřady odebraly a předaly švagrovi. Systém je brutálně neférový vůči ženám.

Ve filmu je celá řada dalších peripetií, mladá dívka v  bohaté rodině, kde Nawal pracuje jako zdravotní sestra pečující o stařenu s Alzheimerem, otěhotní se svým manželem, který je jí ale spektakulárně nevěrný se spoustou žen. To se v Jordánsku toleruje, žena do toho nemá co kecat. Dívka s nevěrným manželem se rozhodne pro potrat, "Nechci mít dítě, které by mu bylo podobné", ovšem v Jordánsku jsou potraty zakázány. Nawal jí pomůže získat pokoutní potrat, ovšem je průšvih. Zajímavé, že tento film je docela otevřeně kritický vůči režimu v Jordánsku a je na straně utlačovaných žen.

Soud rozhodne, že Nawal si může ponechat byt pouze tehdy, pokud otěhotní a dítě bude chlapec. Naštěstí - přestože Nawal těhotenský test odkládá, myslí, že těhotná není, je nakonec  test pozitivní, takže boj o její byt se závěrem filmu odsunuje o devět měsíců. Hrůza.

Třetím výborným pátečním snímkem byl hold každodennosti v japonském hlavním městě, film sedmaosmdesátiletého, slavného německého režiséra Wima Wenderse Pefect Days, Dokonalé dny. Stařec Hirajama pracuje nadšeně a intenzivně jako uklízeč tokijských veřejných záchodků - které jsou ale architektonickými skvosty!  Film sleduje jeho každodenní pracovní a životní rutinu během několika dní, od jeho ranního probuzení, přes cestu do práce, kdy si Hirajama v autě hraje na kazetách nejslavnější americké rockové písně ze sedmdesátých let. Pozoruhodné je, že opakovaná denní  rutina, kterou nám Wim Wenders prezentuje, s mírnými změnami, protože kromě pravidelných setkání se spolupracovníky nebo s lidmi v restaracích, kde Hirajama obědvá, dochází občas i k neočekávaným událostech, například za ní na pár dní přijede -náctiletá dcera jeho sestry, protože se pohádala s matkou. Podobně jako snímek Fremont  je i telnti film plný optimismu, údivu nad zázračností každodenního života.


1
Vytisknout
11226

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2023