Nechť extrémní bohatství vymizí: jen tak se vyhneme klimatickému kolapsu

12. 11. 2021 / George Monbiot

čas čtení 5 minut

Většina našich dysfunkcí je způsobena podbízením se bohatým. Způsob, jakým vlády umožnily, aby demokracii podkopávali lobbisté (včetně politiků s lukrativními soukromými zájmy); deregulace, která umožňuje korporacím, oligarchům a majitelům nemovitostí ždímat své zaměstnance a nájemníky a pak své náklady svalovat na společnost; prostředí nakloněné zisku během pandemie; degradace zdravotnictví, školství a dalších veřejných služeb neustálým směřováním k privatizaci: to vše jsou symptomy téhož stavu.

Totéž platí pro nejhorší z našich potíží: zničení našich systémů podpory života. Velmi bohatí si přivlastňují lví podíl na planetárním prostoru, na němž jsme všichni závislí. Je těžké pochopit, proč tento útok na naše společné zájmy tolerujeme.

Nejbohatší 1 % lidí na světě (ti, kteří vydělávají více než 172 000 dolarů ročně) produkuje 15 % světových emisí uhlíku: dvakrát více než 50 % nejchudších. Zatímco emise středních vrstev světa by měly v příštím desetiletí díky všeobecné dekarbonizaci našich ekonomik prudce klesnout, množství emisí vyprodukované těmi nejbohatšími se téměř vůbec nesníží: jinými slovy, budou zodpovědní za ještě větší podíl na celkovém množství CO2. Stát se dobrými občany světa by znamenalo snížit jejich spotřebu uhlíku v průměru o 97 %.

I kdyby 90 % populace neprodukovalo vůbec žádný uhlík, předpokládané emise 10 % nejbohatších (těch, kteří vydělávají více než 55 000 dolarů) během příštích devíti let spotřebují téměř celý globální rozpočet. Rozdíly v dopadu na životní prostředí odrážejí nerovnost v zemi. Není divu, že se prosperující obyvatelé bohatých zemí tak rádi snaží přenést vinu na Čínu nebo na porodnost jiných lidí: někdy se zdá, že zkusí cokoli, než aby se zabývali tím, co mohou ovlivnit.

Nedávná analýza životního stylu 20 miliardářů ukázala, že každý z nich vyprodukoval v průměru více než 8 000 tun oxidu uhličitého. Hlavní příčinou jsou jejich tryskáče a jachty. Jen superjachta, která je v neustálé pohotovosti, jak to dělají některé lodě miliardářů, vyprodukuje ročně přibližně 7 000 tun CO2.

Bill Gates, který se staví do role bojovníka za klima, jachtu nevlastní. Přesto se odhaduje, že jeho ekologická stopa je 3 000krát větší než ekologická stopa dobrého občana světa, a to především díky jeho sbírce tryskáčů a vrtulníků. Tvrdí, že "kupuje ekologické letecké palivo", ale nic takového neexistuje.

Gates se snaží tyto konflikty řešit nákupem uhlíkových kompenzací. V současné době je však nutné využít všechny dostupné možnosti, jak odčerpat oxid uhličitý z atmosféry, aby se snížil dopad lidstva jako celku. Proč by se jich měli zmocnit ti, kteří si chtějí i nadále žít jako císařové?

Často se setkáváme s tím, že nám lidé, kteří často létají, říkají, že bychom měli přehlížet dopady letectví na klima, protože činí "jen několik procent". Jediným důvodem, proč zůstávají relativně nízké, je však vysoká koncentrace létání. Na létání připadá většina emisí skleníkových plynů superbohatých, a proto 1 % nejbohatších vytváří zhruba polovinu světových emisí z letectví. Kdyby všichni žili jako oni, letectví by bylo největší ze všech příčin klimatického rozvratu.

Jejich uhlíková chamtivost však nezná mezí: někteří ze superbohatých nyní doufají, že budou cestovat do vesmíru, což znamená, že každý z nich by za 10 minut vyprodukoval tolik oxidu uhličitého jako 30 průměrných lidí za rok. Velmi bohatí tvrdí, že jsou tvůrci bohatství. Z ekologického hlediska však bohatství nevytvářejí. Berou ho všem ostatním.

Velké peníze si dnes kupují všechno: dokonce i přístup na jednání, která by měla tyto dysfunkce řešit. Podle některých názorů je COP26 nejexkluzivnějším ze všech klimatických summitů. Delegátům z chudých zemí brání v cestě krutá kombinace byzantských vízových požadavků, nesplněných slibů o dostupnosti vakcín a šílených nákladů na ubytování, protože vláda nedokázala omezit místní ceny nebo zpřístupnit ubytování. I když se delegátům z chudších zemí podaří tyto zdi překonat, často se ocitnou mimo místa jednání, a nemohou tak jednání ovlivnit.

Naproti tomu více než 500 lobbistů za fosilní paliva má přístup na jednání, což je více, než kolik mají dohromady delegace osmi zemí, které již byly zpustošeny klimatickým kolapsem: Pákistán, Bangladéš, Filipíny, Mosambik, Myanmar, Haiti, Portoriko a Bahamy. Pachatelé jsou vyslyšeni, oběti jsou vyloučeny.

Existuje často citovaný axiom, jehož autorství je nejasné: je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Částečně proto, že je obtížné si představit samotný kapitalismus. Většina lidí má potíže s jeho definicí a jeho zastáncům se většinou podařilo zamaskovat jeho skutečnou povahu. Začněme tedy představou něčeho, co je snáze pochopitelné: konec koncentrovaného bohatství. Na něm závisí naše přežití. Dospěl jsem k přesvědčení, že nejdůležitější ze všech ekologických opatření jsou daně z bohatství. Zabránit systémovému kolapsu životního prostředí znamená dohnat extrémní bohatství k zániku.

 

Celý článek v angličtině ZDE

2
Vytisknout
4856

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2021