Proč protestuje Rebelie proti vyhynutí

21. 10. 2021

čas čtení 13 minut
Přepis Rozhovoru Britských listů č. 431.

Jan Čulík:

Dobrý den, vážení televizní diváci, v dnešním Rozhovoru Britských listů máme pana Martina Vrbu, publicistu, který je také aktivistou  ekologického hnutí Extinction Rebellion. Proč jste členem tohoto hnutí?

Martin Vrba:

Tak dobrý den. Díky za pozvání, proč jsem členem hnutí Rebelie proti vyhynutí, jak už ten název napovídá, to vyhynutí znamená masové vymírání druhů v  geologických dějinách naší planety už v pořadí šesté. Tentokrát způsobené lidskou aktivitou. Rebelie proti vyhynutí je zkrátka klimatickým a ekologickým hnutím, které se tomu snaží zabránit a jak víme z vědeckých studií a zpráv, tak času je na to málo, a tudíž se domnívám, že nenásilná občanská neposlušnost je v takové situaci adekvátním prostředkem,  jak na takovou situaci upozornit.

 

Jan Čulík:

Je to docela zajímavé podle zkušeností, ne že bych to dával jako příklad, z Británie, kde v posledních týdnech Rebelie proti vyhynutí uspořádala v centru Londýna, Oxfordu a tak dále, velmi razantní akce, tak zaprvé zasáhla proti nim policie, což spíš vypovídá o režimu, který dnes vládne v Británii a který má tendenci považovat je za teroristy, ale zajímavá věc je ta, že britská společnost, která je daleko více nakloněná tomu, aby se něco dělalo proti globálnímu oteplování než společnost česká, na ty protesty reaguje relativně záporně, protože  poukazuje na to, že jestliže zabráníte lidem, aby jezdili vlakem do práce, tak je donutíte, aby jezdili během toho procesu automobily a tak dále a celkově to vyvolávání chaosu lidi považují za obtěžování a  zřejmě to není nejlepší způsob, jak to komunikovat?

Jak je tomu v Čechách? Protože v Čechách, podle průzkumu veřejného mínění, které provádí Masarykova univerzita v Brně, o němž jsme tady hovořili nedávno, vážení televizní diváci, lidi v Čechách víceméně už uznávají, že ke globálnímu oteplování dochází, ale nevědí, co dělat. No a pan Babiš, pokud by vyhrál volby, tak chce bojovat proti globálnímu oteplování používáním plynu a budováním jaderných elektráren. Tak asi ta vaše akce není moc přesvědčivá, nebo jak komunikujete s lidmi?

Martin Vrba:

Bylo by asi příliš sebevědomé tvrdit, že klimatická hnutí mají nějaký recept na společenskou změnu, nějaký spolehlivý recept na to, jak dosáhnout té společenské změny. To, co můžeme, je v podstatě experimentovat, zkoušet, zkoušet další nové formy  aktivismu a zjišťovat, nakolik jsou efektivní. Co se týče akcí Extinction Rebellion, zvlášť ve Velké Británii, konkrétně v Londýně, protože ty akce jsou zpravidla zaměřeny na metropole, tak myslím, že původně v tom prvním roce během vlastně vzniku toho  hnutí v Británii, tak ty akce byly vlastně poměrně efektivní, kontroverzní, ale efektivní. Veřejnost se dařilo informovat média, média to zajímalo, ale s postupem času i vlastně v rámci toho hnutí došlo k nějakým reflexím toho, že dosavadní strategie jako nemusí být tak efektivní, jak byla ten první rok. Je na místě provést nějakou řekněme reflexi dalšího směřování, a to se děje. Jak teda v Británii, tak i na té české odnoži.

Jan Čulík:

A co děláte vy v České republice?

Martin Vrba:

Tak my děláme především přímé akce. Nedávno  jsme dělali v Praze akci, která měla spíše informativní ráz, kdy se několik dalších aktivistů koupalo v umělé krvi, aby upozornili na situaci v Amazonii, v amazonském pralese. Což je teda klíčový ekosystém nejen pro biosféru, ale i právě pro klimatický systém má velmi zásadní funkci. A zároveň jsme s tím chtěli upozornit na velmi nelichotivou, velmi nepříjemnou situaci téměř všech přírodních národů, které taky mají významnou úlohu při uchovávání těchto klíčových ekosystémů. Jsou to prostě jako řekněme správci těch klíčových ekosystémů a jejich role v tomto je naprosto naprosto zásadní. Takže.

Jan Čulík:

Tam je ovšem problém v té Brazílii, promiňte, že vás přerušuji, že trumpovský Bolsonaro si nenechal nikým říct, když se ho snažil přesvědčovat francouzský prezident Macron, tak ho Bolsonaro poslal kamsi a jedinou možností, jak  zabránit vypalování amazonského pralesa by bylo, kdyby Evropská unie začala bojkotovat dovoz brazilského hovězího. Jenže dovedete si představit, že by to udělala. A za druhé proč - toto je můj dávný sen - proč Česká republika nemůže stát v čele třeba jako Finsko aktivit za uprchlíky nebo za lidská práva nebo za ekologii? A nemůže tohle prosazovat v Evropské unii toho asi nedocílíte, viďte?

To bych byl na tu svou zemi hrdý, teda.

Martin Vrba:

Je to samozřejmě hezká představa. Já bych já bych teda Česko úplně nepodceňoval. Samozřejmě asi je pravda, že není úplně na špici pokroku v klimatické politice, ale zároveň už se tady myslím názory mění, zmínil jste tu studii, kterou tady tuším ve vašem pořadu představoval její autor nebo spoluautorem Jan Krajhanzl. A která poměrně jasně ukazuje významnou proměnu toho, jak česká veřejnost klimatickou krizi vnímá, že ji skutečně nyní vnímá.


A ono ať už se to některým politickým lídrům bude líbit nebo nikoliv, tak pokud ta poptávka veřejnosti prostě je, ta nabídka musí přijít, i kdyby jenom z toho důvodu, že politicky racionální lidé to budou chtít. Veřejné mínění se mění, mění se rychle a myslím si, že už v podstatě není úplně potřeba dělat nějakou řekněme kampaň.

Jan Čulík:

Je možné, jak říkáte, že pokud skutečně vznikne v české veřejnosti požadavek, aby se něco proti klimatické krizi dělalo, tak se politikové  pravděpodobně tomu i  přizpůsobí. Je pravda, že asi některá aspoň média ukazují i v  Čechách to, že svět je postihován  obrovskými záplavami jídla. Hurikán usmrtil v New Yorku v před nedávnem jedenáct lidí, kteří bydleli v suterénních bytech. Voda je rychle zaplavila a oni nedokázali uniknout. Jinde v Americe dochází k obrovským požárům, a také v Turecku, v Itálii a na celém západě Spojených států, na Sibiři. Takže tohle jsou obrovské problémy. V Čechách ovšem bylo  zatím jenom sucho a teď skeptici říkají, začalo pršet, tak se nic neděje. Ale teď si všímám, jak lidi nebudou ochotní nic měnit, prostě mají takovou tu obavu, že to ještě už je jich tak skromný život omezí, protože hrůza, že by Češi museli přestat jít jíst vepřové nebo hovězí. A co si myslíte, co můžete vy dělat,  jaké můžete na nabízet kroky, když teď došlo třeba v Praze k neuvěřitelnému konfliktu ohledně toho, že by auta ve městě měla jezdit třicítkou?  
Dokonce se někdo vyjádřil, že nemůžu jezdit třicítkou, protože je to nebezpečné, protože by se musel dívat na tachometr a nemohl by se dívat na silnici. Jak budete řešit tyhle ty věci, jak přesvědčíte lidi, aby se vzdali automobilů a nejezdili do už tak zahlcené Prahy auty a tak dále?

Martin Vrba:

Jestli mě paměť nemate, tak vlastně ten stejný argument ohledně dívání se na tachometr tady zazněl už v situaci, kdy se nepletu-li se snižovalo z 60 na dnešních 50. Nechci se plést, ale myslím, že už tehdy takový argument zněl a bude zaznívat znova a znova, jakože samozřejmě, co se týče například městské dopravy, tak je nutno se  vydat cestou západních metropolí, které obecně dopravu ve městech omezují, nejenom co se týče rychlosti, ale i například dostupnosti v centru. Typicky ale je to prostě věc demokratického rozhodnutí těch lidí, který tam žijou, jestli tam chtějí prostě žít, nebo jestli tam chtějí  jezdit zácpami a marně hledat parkovací místa, prosím, prostě každá komunita musí, musí rozhodnout sama. A osobně jsem přesvědčen, že ta cesta prostě vede skrz omezování regulaci městské automobilové dopravy a zároveň skrze podporu veřejné dopravy.

Jan Čulík:

Jo v Londýně je poplatek za vjezd do města v době špičky, která je asi od 9 ráno do 18. Do večera je ten poplatek deset liber. Pokud to nezvýšili, což je 300 korun denně. To teda by se tady zbláznili pražští automobilisté, kdyby museli platit tolik za vjezd do Prahy.

Martin Vrba:

Tak možná, kdyby měli londýnské platy, tak by to pro ně zas taková tragédie nebyla. Ale každopádně, myslím si, že je to jen otázka času. Samozřejmě prostě metropole, respektive velká města, změnu klimatu vnímají. Tohle léto není tak drastické, ale předchozí léta se stačilo. projít po rozpáleném betonu nebo asfaltu, ať už v Praze, Brně nebo jiných městech a nepřítomnost zeleně, která by vytvářela nějaký stín, z toho města vytváří rozpálenou betonovou poušť, ve které se  nedá existovat a pak už v takovém vedru stojíte v zácpě hodinu, protože to napadlo shodou okolností všechny z okolí se autem projet, tak myslím si, že to prostě jako není nic příjemného a  cesta  nevede tím že se budou stavět nové a nové silnice nebo nová a nová podzemní parkoviště. Řešení spočívá v tom, že   aut se bude využívat míň. V menším množství a bude se prostě bude muset používat hromadná doprava.

Jan Čulík:

Mezinárodně se mluví dost o potřebě razantních opatření. V důsledku těch povodní, která města nezvládají, se mluví o tom, že mají vzniknout daleko poréznější  města, že by měly být porézní chodníky a tak dále, že by se měla samozřejmě zavádět zeleň do měst. Po roce 1990 v celé Budapešti vysázeli stromy po ulicích. Je to naprosto nádherné, to samozřejmě tam ještě nevládl Orbán. Proč se tohle nemůže udělat v Praze? Hovoří se také o tom, že by měla být zeleň na střechách, nebo se  mluví o těch takové té  vertikální zeleni, kdy se stavějí stěny, z kterých by rostly kytky a tak dále. Mluví se o těchto věcech v českých médiích. Já to vůbec neslyším. Vy ano?

Martin Vrba:

Já se domnívám, že se v masmédiích o tom tolik nemluví. Je to spíš otázka specializovaných médií, která to řeší, řeknu na technické úrovni, jak můžou vypadat vertikální zahrady ve městech. Je to poměrně silná tendence v rámci urbanismu a současné architektury. Jakým způsobem adaptovat města na změnu klimatu. A vy jste tady zmínil zeleň, to asi i doplňuje politické a ekonomické zemědělství, které se může přizpůsobit městským podmínkám,  zemědělská produkce nemusí být jenom venkovská záležitost, ale ale je možné ji přesunout do jisté míry i do měst.

Co se týče jako českých měst, jako nevím, možná možná Praha jako nebude úplně avantgardou, která se zazelená, ale jiná města třeba ano, nějaká menší města, a ta můžou sloužit jako příklad. Nakonec i pro tu Prahu, což by bylo rozhodně záhodno.

Co se týče boje proti povodním například proti extrémním ekologickým jevům nebo naopak suchu, tak to je otázka skutečně celkové adaptace české krajiny jako takové, kterou výborně zpracovává například Jiří Malík už dlouhodobě. Ukazuje jak adaptovat českou krajinu jako celek na změnu klimatu, aby mimo jiné byla schopna absorbovat vodu a aby mohla omezit povodně a na druhou stranu, zabraňovat  suchu, jakýá tady byl v minulých letech.

Jan Čulík:

Děkuju vám. Doufejme tedy, že i v  České republice nějaké ty kroky směrem k akcím proti globálnímu oteplování budou učiněny a vážení televizní diváci, vám děkuji také za pozornost a těším se u některého z dalších rozhovorů Britských listů na shledanou.


0
Vytisknout
2353

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2021