Dělat si advokáta (či jiným kata)?

15. 5. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 3 minuty


Kupodivu málokdy stačí něco opakovaně psát kolem toho, že když člověk něco řekne nebo napíše, automaticky to neznamená u možného adresáta, že je s mluvčím či pisatelem na stejné interpretační „vlně“. Raději nejdřív přece k tomu jen pár vět uvedu ze svého příspěvku do BL z 11. května 2020 (byť bez uvozovek):

 

Na počátku jakékoliv tematicky nějak cílené debaty, pokud nejde o zcela novou problematiku bez výchozích orientačních údajů (leč někdy i tam), míváme skoro vždycky už nějak z vlastní minulosti vzešlou „automatickou“ vstřícnost, nějaké „předpojatosti“, či dokonce „vzrušeně“ negativní vztah, které společně naznačují naše jaksi „předzjednané“ výchozí zřetele, jež přinejmenším angažovaně vymezí náš osobní postoj ke zrovna  danému oboru úvahy. — Nejednou již máme jaksi v sobě určité „oplocení“, v jehož rámci se míníme pohybovat; což navíc i rozmanitě prožitými léty výrazně též ovlivňuje náš zrovna daný věk, kultura a osobnost. (Atd., ovšemže!)


Měli bychom určitě rozlišovat mezi případným konstatováním čehokoliv jakoby „pro třetí osoby“ (s pokusem být objektivní), a opět je něco jiného tvrdit to či ono jako vlastní názor, jehož míra objektivity může být sporná. Pokud si jsme něčím jakoby jisti „v první osobě“, ještě to neznamená, že dokonce sobě osobně si dokážeme přijatelně „přeslabikovat“, oč tu jde (či „běží“). Potom se taky jedná o ty „odzrcadlené druhé osoby“, které rovněž nemusí být okamžitě vyladěné na naši vlastní osobní vysílací vlnu. Máme-li určité vědomí o nějak sledovaném dění nebo principu, ještě to totiž navíc neznamená, že se dokážeme slovně o tom dost adekvátně „vymáčknout“. Kolikrát jen musíme partnery svých dialogů upozorňovat, že „takto to přece není“ a že to myslíme jinak.


Dost podobně je to taky tehdy, pokud si nějaký text čteme. Aniž jsme si toho nutně hned vědomi, tak míváme běžně v hlavě již předem své „jisté pojetí“, kterým poměřujeme, co napsal někdo „druhý“. A moc potom nebereme vždycky v úvahu, že z čteného textu možná plynou nějaké další potenciálně revidující názory, které čtenář – zaujatý svým dosavadním postojem k dané problematice – snadno přehlédne nebo vůbec si neuvědomí; třeba s ohledem na to, že jak čtený text, tak uvažování v čtenářově mysli bere zrovna některý fenomén jako hypotetickou alternativu, aniž čtenář(ka) nutně bere v úvahu doprovodné výzvy k revidující reflexi té tématiky ze zrovna čtených podkladů.

Navíc, je-li tématika čtenáři či posluchači vzdálena buďto odborně, anebo z hlediska žitého času, neměli bychom argumentovat žádným střílením „od boku“. Není každá pravda jednoduchá, i když se takto publiku nejednou předloží.

Částečná pravda nemusí mít daleko k nepravdě; i s tím počítá propaganda. Ani na čísla se nedá vždycky spolehnout (jak bychom měli málem od povinné školní docházky neoblomně vědět).

Důvěra v některé autority (ať osoby, anebo instituce) může být rovněž někdy riskantní; ať v politice, v náboženském hnutí, a rovněž v obchodním či finančním sektoru. Ve starém Římě se hlásala zásada „Audiatur et altera pars!“; česky: „Nechť je vyslechnuta i druhá strana!“ Takže zřejmě i sobě bychom nejednou měli dát tuto otázku, aniž se zrovna řeší právní spor. A i když třeba mnohdy máme pocit, že „není co řešit“. „Dvakrát měř, jednou řež!“ Nejen jde-li zrovna o dřevo. Také když posuzujeme něčí (ale i své!) názory. Ne vždy jsme museli znát všechny relevantní souvislosti!









0
Vytisknout
7826

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2020