Trumpova politika zájmových sfér a nebezpečí pro Asii

29. 12. 2025

Pro Japonsko, Jižní Koreu a další asijské bezpečnostní spojence bylo dobrou zprávou o nové americké Národní bezpečnostní strategii při jejím zveřejnění 5. prosince to, že s nimi nebylo tak šokujícím způsobem zacházeno jako s Evropany. Na rozdíl od Velké Británie a Evropské unie nebyli napadáni, nebyli varováni, že riskují "civilizační vymazání" přijímáním imigrantů, a nehrozilo jim americké vměšování do jejich domácí politiky.

Fakt, že Trumpova administrativa neprojevila vůči svým asijským spojencům stejné opovržení, však neznamená, že se mohou uvolnit.

Ústřední pravdou ohledně prezidentství Trump-Vance, kterou tento nový dokument potvrdil, i když ji neobjevil, je, že této administrativě nezáleží na skupině, která se dříve nazývala Západ, a nepovažuje spojence za důležitý faktor nebo přínos ve své zahraniční politice a diplomacii. Význam "America First", který se objevil během roku 2025, není vůbec izolacionistický, ale spíše upřednostňuje úzkou interpretaci amerických národních zájmů.

Podle tohoto výkladu jsou spojenci považováni za zátěž a někdy i překážku těchto zájmů, a proto jsou vnímáni velmi transakčním způsobem. Někdy je třeba je vítat a podporovat, jindy je lze ignorovat nebo dokonce zamést stranou.

To se projevuje na zřetelně vlažné podpoře, kterou Trump a jeho tým poskytli premiérce Sanae Takajči v jejím sporu s Čínou ohledně Tchaj-wanu, a také během nedávného záměrně provokativního chování čínského letectva vůči japonským stíhačkám.

Náměstek ministra války pro politiku Elbridge Colby dříve veřejně vyzval Japonsko, aby bylo jasné ohledně toho, jak jeho armáda zareaguje v případě invaze nebo nátlaku na Tchaj-wan. Nyní, když premiérka Takajči přesně to udělala, on i – co je důležitější – prezident Trump zůstali zticha.

Národní bezpečnostní strategie skutečně vyjadřovala americký postoj k Tchaj-wanu, který byl ortodoxní a sladěný s postojem předchozích administrativ. Jasně vystupovala proti jakémukoli nátlakovému pokusu změnit status quo a podporovala zachování vojenského odstrašení, aby se předešlo konfliktu. Další politický dokument, který má administrativa vydat, Global Posture Review, který je údajně Colbyho odpovědností, pravděpodobně posílí tento postoj a pocit kontinuity politiky.

Nicméně kontinuita v Národní bezpečnostní strategii výrazně chyběla v širším zobrazení čínských a ruských hrozeb. Rusko bylo sotva zmiňováno jako hrozba; dokument jednoduše vyzýval k obnovení něčeho, co nazýval "strategickou stabilitou" s Ruskem, aniž by zmínil, že to byla ruská invaze na jeho bývalé koloniální území Ukrajinu, která takovou "strategickou stabilitu" v Evropě zničila.

To bohužel není překvapivé vzhledem k chování Trumpovy administrativy v posledních měsících: poté, co oznámila zcela falešné sankce vůči několika (ale ne všem) ruským ropným společnostem, pak vytvořila údajný mírový plán pro Ukrajinu, z něhož velkou část v podstatě napsali sami Rusové. Rusko je tedy vnímáno spíše jako očekávaný budoucí spojenec než jako hrozba.

Jazyk týkající se Číny uznával strategické soupeření, které probíhá mezi dvěma předními světovými supervelmocemi, a uznal zásadní význam západního Pacifiku a ostrovního řetězce, který se táhne od Japonska přes Tchaj-wan až na Filipíny. Národní bezpečnostní strategie však přesto definovala Čínu především jako ekonomickou hrozbu, nikoli vojenskou.

To může odrážet skutečnost, že prezidenti Trump a Si Ťin-pching jsou uprostřed jednání o obchodu a technologiích, která by měla být uzavřena na dvou summitech v Číně a USA příští jaro. Ale tento důraz musí být stále důvodem k obavám pro všechny dlouhodobé bezpečnostní spojence Ameriky v Asii.

Global Posture Review může odhalit další plány na nasazení silných vojenských sil v Asii, s rolí zachování svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku, kterou zdůrazňoval zesnulý premiér Šinzó Abe, a odepření příležitosti a naděje převzít kontrolu nad touto rozsáhlou a klíčovou oblastí Číně.

To je jistě to, co Colby prosazoval ve své knize The Strategy of Denial z roku 2021 před nástupem do úřadu.

Velká a zatím nezodpověditelná otázka se týká toho, jakou prioritu prezident Trump a viceprezident JD Vance skutečně přikládají konfrontaci, "odpírání" (slovy Colbyho) a odstrašování Číny. Ačkoliv jsou vojenské schopnosti a nasazení nezbytnou součástí takových snah, nestačí: je zapotřebí i politická vůle. Nejvíce znepokojuje absence této politické vůle vůči napětí Japonska ve vztazích s Čínou ohledně Tchaj-wanu.

Asijští spojenci by také měli pečlivě zvážit jazyk používaný v Národní bezpečnostní strategii týkající se amerických strategických zájmů na západní polokouli, čímž Američané myslí Karibské moře a Jižní Ameriku. Tento jazyk odkazoval na "Monroeovu doktrínu" z 19. století, pojmenovanou po americkém prezidentovi z 20. let 19. století, který prohlásil, že tehdy mladý národ Spojených států považuje západní polokouli za svou vlastní zájmovou oblast.

To mělo odradit další zásahy evropských imperiálních mocností, zejména Velké Británie, do tohoto regionu. Na počátku 20. století prezident Theodore Roosevelt vyhlásil tzv. "Rooseveltův doplněk" k Monroeově doktríně, když pohrozil použitím vojenské síly k prosazení těchto zájmů.

Čínští představitelé si jistě všimli, že deklarované záměry Národní bezpečnostní strategie o americké kontrole západní polokoule představují Trumpovu vlastní verzi tohoto "Rooseveltova doplňku". A jistě si všimli podobností s tím, čeho se Čína snaží dosáhnout v Jihočínském a Východočínském moři: strategickou kontrolou nad celou oblastí uvnitř ostrovního řetězce spojujícího Japonsko s Tchaj-wanem a Filipínami.

Zahraniční politika Trumpovy administrativy nikdy nebyla známá svou důsledností nebo soudržností. Je tedy naprosto možné, že Trump bude považovat ochranu americké sféry zájmů za zcela slučitelnou s úsilím zabránit Číně v ovládání její strategické oblasti na úkor Japonska, Jižní Koreje, Filipín, Tchaj-wanu a dalších.

Ale i druhou možnost je nyní třeba brát velmi vážně: že Trump dovolí Číně i Rusku vytvořit si vlastní zájmové sféry, což by budoucí administrativy velmi těžko zvrátily. Odrazování od jakéhokoli takového kroku nyní musí být nejvyšší diplomatickou prioritou každé země a organizace v regionu, ať už jako národních vlád nebo jako Sdružení národů jihovýchodní Asie.

Zdroj v angličtině: ZDE