Noční nebe nad Lublinem a Řešovem, na chvíli naplněné bzučením ruských dronů, je dnešní ozvěnou imperiálního zvyku. Carští jízdní hlídkaři na polském venkově, sovětské tanky manévrující u hranic, a nyní drony přelétající přes čáru – vzorec je tentýž. Rusko zkouší, testuje, zneklidňuje. Nejde mu o dobytí, alespoň ne Polska. Cílem je zasít nejistotu, nahlodat sebedůvěru, připomenout sousedům jejich zranitelnost.

Mluvit o  identitě ruského impéria vždy znamená mluvit o nejistotě zabalené do agrese. Impérium se nikdy necítilo bezpečně ve svých hranicích, nikdy nebylo spokojeno se svým místem v Evropě. Vládci – Romanovové, bolševici, Putin – používají stejný repertoár: okázalé demonstrace síly, často nejednoznačné, vždy popíratelné. Zbloudilý granát tu, „ztracené“ letadlo onde, vojenské „cvičení“ přetékající přes hranice. Poselství není ani tak vojenské jako psychologické. Má říkat: můžeme se vás dotknout, kdykoli budeme chtít.

Pro Polsko je ironie krutá. Právě zde jsou kremelské provokace nejstarší, nejhlouběji zakořeněné a nejbolestněji zapamatované. Od dělení Polska přes Katyň, od sovětské „bratrské pomoci“ po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 – Varšava žije po staletí v ruském stínovém divadle hrozeb. Dnešní drony nad Chopinovým letištěm  patří do stejného repertoáru, jen modernizovaného technologií 21. století, ale podstatou nezměněného.

Zvlášť nebezpečná je na těchto narušeních právě jejich nejednoznačnost. Jsou pečlivě kalibrována tak, aby zůstala pod prahem článku 5, aby spojenci debatovali o záměru. Bylo to úmyslné, nebo jen nedbalá navigace během útoku na Ukrajinu? Šlo o náhodu, nebo to mělo vyvolat právě takovou nejistotu v hlavních městech NATO? I tady těžce působí ruské kulturní dědictví. Pro Moskvu není šedá zóna výjimkou, ale preferovaným prostorem působení. Hranice mezi mírem a válkou je tu od toho, aby se rozmazávala, ne aby se respektovala.

A tak se Polsko ocitá znovu – jako po staletí – na frontové linii i na scéně ruského divadla. Drony, které překročily jeho hranice, nebyly první a nebudou poslední. Nejsou začátkem ruské války s Polskem – Moskva si velmi dobře uvědomuje, co by to znamenalo. Jsou pokračováním staleté politiky zastrašování, realizované dnes pomocí technologií nové doby.

Co zbývá, je západní odpověď. Rusko žije z nejednoznačnosti; usiluje o ochromení prostřednictvím nejistoty. Proti provokaci je třeba postavit jasné pojmenování: nejde o začátek nové války, ale o starý ruský způsob, jak připomínat sousedům, že je nikdy nelze ignorovat. Skutečné riziko nespočívá v samotných dronech, nýbrž v našem selhání rozpoznat vzorec, který nám dějiny tak jasně vykreslily.