Lánské dojmy

11. 9. 2025 / Richard F. Vlasák

čas čtení 4 minuty
Je jen pár míst v naší zemi, které jak magnet přitahují nejen svými půvaby nebo dějinnou stopou, ale v pravdě symbolizují, co my obyvatelé České republiky, vlastně chceme být. Záměrně nepíšu, že jsme. To čím jsme, se děje skrze naše činy, skrze to jak vznosnost a pravdivost ideálů poměřujeme činy, a když je to nutné i slovy. Mnozí si myslí, že slovy dohoní nedostatek činů, ale už staří latiníci vědí, že facta loquuntur,  že příliš mnoho slov, jež nedoprovázejí skutky, na nic bývá. 

 

Tím místem, kde si my Češi, Moravané, Slezané, a snad i Němci a Slováci vzpomeneme, co bychom mohli být, jsou středočeské Lány. Na okraji městečka jsou hřbitov a zámek s rozsáhlým parkem – na místě poslední odpočinku najdeme prosté hroby členů rodiny Masarykovy, a někdejší fürstenberské sídlo vypráví příběh o humanistickém Československu, oné bílé skvrně na šedé až černé mapě různých diktatur předválečné Evropy.

To chceme být – humanisty, lidmi hlubokým soucitem; vlastenci – poctivými lidmi s láskou k tomu malému kousku země, ovšem bez nenávisti k jiným národům nebo národnostním menšinám, případně těm, kdo u nás hledají azyl; republikány – lidmi, kteří si uvědomují rovnost všech před tváří Hospodinovou a ctí zákony země, její demokratické zřízení. Opravdu to chceme? Vždyť nás soucit přestane, pokud vidíme, že by se někdo mohl mít o kousek lépe, než my. Naše vlastenectví se proměňuje v bohapustý nacionalismus, vždyť nenávidět cikány, Ukrajince nebo přehlíživě, bez zdvořilosti jednat s paní ve vietnamské večerce je tak strašně povznášející, že... 

A republikáni? Kdeže nějaké uctivé zacházení s pravidly chcete, když ani tzv. elity nedodržují pravidla, jimiž se máme všichni řídit. A kolik je ve veřejném prostředí nejrůznějšího snobismu, maloměšťáckého povyšování nad druhé – jen proto, že má někdo lepší vzdělání, plat, nebo snad zná kdejakou celebritu. 

A když tyto řádky píšu, tak je volební tour v nejvyšších obrátkách, a o politicích, kteří by měli jen zrnko soudnosti, slušnosti nebo smyslu pro povinnost, snad spojenou s dobrou zkušeností ve správě věcí veřejných bych na kandidátkách pohledal jen nelehko, i když jsou a ne, že ne. 

Navíc, v naší drahé republice vládne neschopnost pochopit tu druhou stranu, její problémy, náhledy, chybí respekt k různosti, postrádám věcné přiznání, že tady opravdu desetina obyvatelstva žije ve stínu nejrůznějších exekucí, že inflace postihla opravdu nemalé procenta obyvatelstva, a na druhé straně, že nevidíme v těch bohatších jen zločince nebo podrazáky. 

Ó, jak sladká je nenávist v české kotlince,  jak jednoduchý, ba primitivní to cit, který postihuje všechny, bez ohledu na to, zda jsou mezi nějakou městkou honorací nebo žijí v domě, do nějž teče ze všech stran. Naší republiku máme společně, dokud se ani tomu nejchudšímu nedostane dobrého vzdělání, dokud se ani tomu nejposlednějšímu nedostane pochopení jako člověku, nehneme se z našeho místa, zatuchlosti a myšlenkového zápecnictví.

O tom všem přemýšlím, a myslím na Lány, na ten nejprostší možný hrob nějakého velikána. Každý fabrikant i na malém městě měl honosnější hrobku, než filosof, sociolog a politik, náš první prezident. 

Za pár dní bude otevřena obálka s jeho posledními slovy, stane se tak u pracovního stolu, u nějž Masaryk ve stoje pracoval. Stane se tak v Lánech, v místech někdejší jídelny, později hudebního salónku. 

Výhled do zahrady je tam kouzelný, tam někde v dálce, v oboře, pod bílými břízami sedávali párkrát pátečníci: spisovatelé, novináři, politici a mezi nimi s typickými gesty i stařec, který od 65 let jezdil na koni; muž, který o rok dříve založil republiku. 

Tam seděl Peroutka, Čapek nebo Vančura – tam se mluvilo o tom, kdo jsou vlastně elity. Podle jediného životopisného Čapkova filmu, měli tady nebo u vinohradské vily zaznít myšlenky, podnětné a pravdivé a dnes se z veřejného prostoru vytrácející. Jedna z nich je pro nás obzvláště nosná: elity nejsou jen nějací politici nebo třeba lékaři, ale každý člověk, který se poctivou prací živí, kdo nemá potřebu podvádět v řemesle nebo obchodu.

Moc na Lány myslím, moc rád jsem chodil parkem, kde prostě každý z nás pochopí, že může být z milosti Boží lepším člověkem.

0
Vytisknout
257

Diskuse

Obsah vydání | 11. 9. 2025