Před 41 lety: O násilné smrti 220 amerických mariňáků zapojených do izraelské války proti Libanonu

24. 10. 2024

Jednou z nejnovějších aktivit USA na poli izraelských válek bylo rozmístění systému protiraketové obrany THAAD v Izraeli spolu se zhruba stovkou amerických vojáků, kteří jej obsluhují. Takový krok nejenže stále více vystavuje Američany nebezpečí, ale také dodává Netanjahuovi odvahu k další eskalaci jeho válek tím, že zvyšuje dopad nevyhnutelné odvety ze strany těch, na které Izrael útočí.

Vzhledem k tomu, že konec izraelské eskalace je v nedohlednu a že se v posledních týdnech IDF soustřeďuje na izraelský útok v Libanonu, který začal kopírovat utrpení v Gaze, měli by se Američané zamyslet nad tím, jak se Spojené státy zapletly do dřívější izraelské války a nad tragickým výsledkem tohoto zapojení, k němuž došlo tento týden před 41 lety.

Izrael napadl Libanon v roce 1982, což zažehlo začátek okupace, která zcela skončila až v roce 2000. Tato izraelská invaze do Libanonu, stejně jako ta současná, přímo souvisela s toutéž izraelskou politikou rozbíjení a podmaňování si Palestinců. Hlavním cílem Izraele v roce 1982 bylo zničit kapacity Organizace pro osvobození Palestiny, která v té době sídlila v Libanonu, a vyhnat OOP z Levanty. Izrael se také snažil vychýlit poměr sil v Libanonu - který již byl zachvácen občanskou válkou - směrem k silám nakloněným Izraeli.

Izraelská invaze a okupace podstatně zvýšila utrpení libanonských i palestinských uprchlíků. Jedním z nejstrašnějších momentů izraelského tažení byl masakr v uprchlických táborech Sabra a Šatíla v září 1982. Ozbrojenci Falangy povraždili odhadem až 3 000 civilistů, zatímco její spojenec, izraelská armáda odpalovala v noci nad tábory světlice, aby zabíjení mohlo pokračovat.

Několik týdnů předtím Spojené státy pod vedením Reaganovy vlády souhlasily s nasazením americké námořní pěchoty spolu s malými vojenskými kontingenty z Francie, Velké Británie a Itálie v rámci mnohonárodních sil v Libanonu. Přinejmenším na první pohled mělo toto nasazení ušlechtilý mírový úkol potlačit násilí v Libanonu. Libanonci a další pozorovatelé však měli důvod vnímat americkou akci jako přiklonění se na stranu Izraele a jemu nakloněných vnitropolitických sil.

Kromě pozadí celkových americko-izraelských vztahů bylo hlavním úspěchem mnohonárodních sil usnadnění odchodu OOP z Libanonu, což bylo součástí cíle, který Izrael při invazi do Libanonu sledoval.

Kromě toho, stejně jako při jiných nasazeních amerického vojenského personálu na již tak nebezpečných místech, se projevila smrtící logika ochrany sil a udržování míru se změnilo v útočnou akci. Prezident Reagan schválil „agresivní sebeobranu“ proti nepřátelským silám, které představovaly hrozbu pro námořní pěchotu, přičemž tytéž nepřátelské síly byly zároveň protivníky Izraele a jeho spojenců z libanonských milicí. Americké pozemní angažmá bylo podpořeno námořní palbou, která později zahrnovala střelbu bitevní lodi New Jersey šestnáctipalcovými granáty na cíle v horách poblíž Bejrútu.

To vše bylo navíc k obvyklému odporu domácích složek k jakékoli zahraniční vojenské přítomnosti, který v jiných dobách a na jiných místech živil násilné reakce, včetně sebevražedného terorismu.

Nejsmrtelnější reakce na působení Spojených států v Libanonu přišla 23. října 1983, kdy řidič sebevrah najel s nákladním autem naloženým výbušninami do budovy na bejrútském letišti, kterou mariňáci používali jako kasárna. Při výbuchu nálože v nákladním automobilu zahynulo 220 příslušníků námořní pěchoty a 21 dalších amerických vojáků. Byl to nejsmrtelnější den pro americkou námořní pěchotu od bitvy o Iwo Džimu za druhé světové války a nejvyšší jednodenní počet obětí pro celou americkou armádu od úvodního dne ofenzívy Tet ve Vietnamu v roce 1968.

Je oprávněné tvrdit, že tato vysoká cena byla vynaložena zbytečně. Spojené státy stáhly své jednotky a mnohonárodní síly byly o několik měsíců později rozpuštěny, zatímco libanonská občanská válka pokračovala až do roku 1990 a izraelská okupace části Libanonu trvala ještě déle.

K odpovědnosti za bombový útok se přihlásil Islámský džihád, který byl později obecně chápán jako libanonský šíitský element, jež se později zhmotnil v organizaci známou jako Hizballáh.

Hizballáh vděčí za svůj vznik a počáteční vzestup v 80. letech 20. století rozhodnému odporu proti izraelské invazi a okupaci. Nikdy se nesnažilo vést boje se Spojenými státy na základě nějaké nadnárodní ideologie podobné al-Káidě. Hizballáh se soustředil na své cíle, jimiž jsou získání a udržení politické moci v Libanonu, obrana zájmů libanonských šíitů a obrana Libanonu jako celku před izraelskými útoky.

Z těchto cílů vyrůstají zahraniční operace Hizballáhu. Patří k nim dva bombové útoky na izraelské nebo židovské zájmy v Buenos Aires, z nichž každý byl odvetou za izraelské útoky na Blízkém východě - a podpora Hizballáhu pro Asadův režim v Sýrii. Jediný útok na americké zájmy, který se může zdát vzdálený bojům v Libanonu a na němž se Hizballáh mohl podílet nepřímo (podporou podobně smýšlejících saúdských živlů) - bombový útok na Chobar Towers v Saúdské Arábii v roce 1996 - byl opět reakcí na americkou vojenskou přítomnost na cizím území.

Bombardování kasáren námořní pěchoty v roce 1983 bylo přímým důsledkem toho, že se Spojené státy nechaly vtáhnout do jedné z izraelských útočných válek. Bez tohoto zapojení by k teroristickému útoku nikdy nedošlo.

Podobná cena, kterou je třeba zaplatit za to, že se Spojené státy nechaly vtáhnout do současných izraelských válek, nemusí být nutně zaplacena v Libanonu. Úder, který izraelská ofenzíva zasadila schopnostem Hizballáhu v Libanonu, pravděpodobně nesnížil jeho schopnost asymetrických operací jinde. Jeho ochota použít tuto schopnost proti zájmům USA roste do té míry, do jaké si Spojené státy dovolí být spojovány s izraelskými smrtícími ofenzívami a do jaké míry tyto ofenzívy činí části Libanonu podobnými strašlivým troskám Gazy.

 

Celý článek v anglickém originále ZDE