Izrael coby zákulisní hybatel moci v Súdánu
24. 10. 2024
Z mnoha zahraničních mocností, které ovlivňují tento krvavý konflikt, by jej mohl pomoci zvrátit Tel Aviv. Kdyby ovšem chtěl.
Již dlouho je jasné, že cesta k míru v Súdánu vede přes Egypt, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty - tři nejbližší arabské spojence Ameriky. Minulý měsíc však izraelský premiér Benjamin Netanjahu Súdáncům připomněl, že i on má v jejich zemi svá želíska v ohni.
Při svém zářijovém projevu na Valném shromáždění OSN vyvolal Netanjahu mezi Súdánci rozruch, když držel v ruce dvě mapy: „Prokletí“ a „Požehnání“. Na první z nich byli černě vyznačeni úhlavní nepřátelé Izraele - Írán, Irák, Libanon, Sýrie a Hútíové v Jemenu. Na druhé byli zeleně vyznačeni přátelé Izraele - mimo jiné Egypt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Súdán, píše Alex De Waal.
Krátce poté izraelský novinář Jonathan Lis napsal, že Izrael předložil možnou dohodu o ukončení bojů v Gaze, podle níž by vysocí představitelé Hamásu odešli do exilu v Súdánu. Hamás to popřel - Jahjá Sinvár raději zemřel v Gaze, než aby utekl do bezpečí. Súdánské ozbrojené síly (SAF) to také popřely. Skutečnost, že Súdán je v hledáčku Izraele, však slouží k tomu, aby se do popředí zájmu dostalo, jak je súdánská válka zapletena do konfliktů na Blízkém východě, které mají větší zájem médií.
V roce 2020 Súdán v rámci dohody, v níž Trumpova administrativa zrušila označení Súdánu jako státu sponzorujícího terorismus, souhlasil s tím, že se připojí k Abrahámovým dohodám. Generál Abdel Fattah al Burhan, šéf súdánské rady pro svrchovanost a faktická hlava státu, se s Netanjahuem setkal v ugandské Kampale. Průlomovou schůzku hostil ugandský prezident Yoweri Museveni, ale zprostředkoval ji prezident SAE Mohamed bin Zayed, známý jako MBZ. Súdán poté zmrazil aktiva Hamásu v Súdánu.
V posledních dnech Trumpovy vlády al-Burhan podepsal deklarativní část Abrahámovy dohody, a to za přítomnosti tehdejšího ministra financí USA Stephena Mnuchina. Plány na formální podpis s Izraelem se posouvaly pomalu, harmonogram byl údajně dohodnut až v únoru 2023, kdy Chartúm navštívil izraelský ministr zahraničí Eli Cohen.
Al-Burhanův tehdejší zástupce, generál Mohamed Hamdan Dagolo, známý jako „Hemedti“, měl rovněž úzké vazby na Izrael. Navázal úzké vztahy se Spojenými arabskými emiráty a pronajímal své jednotky Rychlých podpůrných sil (RSF), aby bojovaly jako žoldnéři v Jemenu, přičemž navázal také silné vazby s izraelským Mosadem.
Když v dubnu 2023 vypukla válka v Súdánu, která postavila oba generály proti sobě, Izrael byl v kontaktu s oběma muži. Ministerstvo zahraničí se přiklonilo k al-Burhánovi a SAF, Mosad k RSF.
Také arabští přátelé Izraele podporovali ve válce různé strany. Egypt v souladu se svou tradicí podpory chartúmského vojenského establishmentu podporuje SAF. Spojené arabské emiráty poskytují rozsáhlou podporu RSF. Saúdská Arábie se přiklání k SAF, protože se obává destabilizující role SAE v oblasti Rudého moře, kterou považuje za svůj vlastní dvorek.
Během 18 měsíců bojů vyšla naprázdno řada zprostředkovatelských iniciativ ze strany USA, Saúdské Arábie, Egypta a afrických představitelů. Jedním z důvodů je skutečnost, že pokaždé, když al-Burhán souhlasí se schůzkou s Hemedtím nebo s vysláním delegace, vůdce mocných súdánských islamistů Alí Karti tento krok vetuje. Washington na Kartiho uvalil sankce za „aktivní bránění snahám o dosažení příměří“. Karti nyní žije v Dauhá.
Súdánští islamisté mají dlouhodobé vazby na Hamás, který byl od počátku 90. let členem Chartúmského lidového arabského a islámského kongresu, kde si zřídil kanceláře, podniky a výcvikové tábory. Hamás získával zbraně ze Súdánu, což vyprovokovalo izraelské letecké údery. Aktivní spolupráce ochladla v roce 2014 pod tlakem Saúdské Arábie.
Egypt a Saúdská Arábie navzdory své dlouhodobé averzi vůči Muslimským bratrům dospěly k názoru, že súdánské islamisty lze zvládnout a že již nepředstavují hrozbu za jejich hranicemi. (Nedávná trojstranná dohoda Egypta s Eritreou a Somálskem zahrnuje také skupinu Damul Jadid, odnož Muslimských bratří v Somálsku). Káhira a Rijád jsou připraveny na to, že do SAF proudí peníze a zbraně z Kataru, Turecka a dokonce i z Íránu. Abú Zabí však zůstává vůči islamistům nepřátelské a zatím ho nepřesvědčily argumenty Egypta, že když může žít s Muslimskými bratry v sousedství, měly by být schopny žít i Emiráty.
Již dlouho je jasné, že předpokladem ukončení bojů v Súdánu je dohoda v arabských hlavních městech. Otázkou je, jak toho dosáhnout. Ministr zahraničí Antony Blinken nemá viditelný zájem angažovat se na vysoké úrovni, která je zapotřebí. Zpočátku pověřil vedením spisu úředníky afrického oddělení ministerstva zahraničí, které arabští mocipáni ignorují. Současný zvláštní vyslanec Tom Perrellio sice teoreticky podléhá Blinkenovi, ale v praxi nemá potřebnou podporu na nejvyšší úrovni.
Když se MBZ minulý měsíc setkal s prezidentem Joe Bidenem a potvrdil „dynamické strategické partnerství“ , společné prohlášení obsahovalo šablonovitá slova o válce a humanitární krizi v Súdánu.
Izrael by mohl tuto rovnici změnit. Dokonce i předběžný průzkum plánu na přemístění Hamásu do Súdánu by vyžadoval, aby Izrael vytyčil cestu k dohodě mezi al-Burhánem a Hemedtím. To bude zase vyžadovat změnu vojenské a finanční rovnice - věrohodnou demonstraci síly ze strany SAF a jejích egyptských podporovatelů spolu s emirátskými pákami na RSF.
Ať už má Abú Zabí v Súdánu jakékoli zájmy, jeho sázky s Izraelem jsou mnohem vyšší a má k dispozici jak cukr, tak i bič, aby mohl na Hemedtiho tlačit.
Příběh o spojení Hamásu se Súdánem může být jen stéblem ve větru. I kdyby se stal reálnou vyhlídkou, Netanjahu nebo noví vůdci Hamásu mohou kdykoli z dohody vycouvat. Súdánští generálové nejsou žádní pěšáci: jsou to experti na manipulaci se zahraničními patrony. Rozhovory však znovu potvrzují, jak osud Súdánu leží v reálné politice Blízkého východu, v rukou států, které Súdán a jeho obyvatele považují za žetony ve svých mocenských hrách.
Celý článek v anglickém originále ZDE
Diskuse