Victoria Nulandová přiživuje teorii, že západní mocnosti zabily mírovou dohodu z roku 2022
12. 9. 2024
Victoria Nulandová, bývalá náměstkyně ministra zahraničí pro politické záležitosti a jedna z hlavních architektek ruské politiky Bidenovy vlády, se nyní vyjádřila k pravděpodobně nejmlhavější epizodě války: k istanbulským mírovým jednáním mezi Ruskem a Ukrajinou v dubnu 2022.
Nulandová navíc přiznává, že na stole byla předběžná dohoda a že západním mocnostem se nelíbily podmínky, které by omezily ukrajinský vojenský arzenál, což dodává důvěryhodnost teorii, že na jejím konečném zmaření měli podíl stoupenci Ukrajiny, píše na webu Responsible Statecraft Mark Episkopos.
Jistě, téma ani obsah komentářů Nulandové nejsou nové. Je jen poslední z kavalkády vysoce postavených zasvěcených osob, včetně bývalého izraelského premiéra Nafatliho Bennetta a ukrajinského politika Davida Arahamiyi, jejichž svědectví vrhá světlo na vnější tlaky, které možná ovlivnily osudové rozhodnutí Zelenského vlády stáhnout oponu nad Tureckem zprostředkovanými rozhovory kolem návrhu smlouvy, která by ukončila válku na Ukrajině.
„Poměrně pozdě nás začali Ukrajinci žádat o radu, kam ta věc směřuje, a nám, Britům i ostatním bylo jasné, že hlavní podmínka (ruského prezidenta Vladimira) Putina je pohřbena v příloze tohoto dokumentu, na kterém pracovali,“ řekla s odkazem na ruskou podmínku tvrdých limitů a dalších omezení vojenského personálu a druhů zbraní, které může Ukrajina vlastnit.
Takové ústupky měl podle ní měl Kyjev odmítnout, protože by zanechaly Ukrajinu „v podstatě vykastrovanou jako vojenskou sílu“. Nulandová nepřekvapivě naznačila, aniž by si libovala v konkrétnostech, že tyto obavy vyjádřili západní představitelé: „Lidé na Ukrajině i mimo ni si začali klást otázky, zda je to dobrá dohoda, a v tu chvíli se to rozpadlo,“ řekla Nulandová.
Kdo přesně „mimo Ukrajinu“ tyto otázky kladl a jaký přesně účinek měly tyto štiplavé dotazy na ukrajinské představitele? Úplný příběh tohoto krátkého diplomatického intermezza se pravděpodobně nepodaří rozluštit dříve než po válce, a to v nemalé míře kvůli zjevné politické citlivosti, která je ve hře. Nyní se však zdá, že i podle nejkonzervativnějšího odhadu existuje velké množství nepřímých důkazů o tom, že západní aktéři, dost možná pocházející z Velké Británie a dalších zemí, které byly v rámci návrhu Istanbulské smlouvy označeny za „garanty“bezpečnosti Ukrajiny, vyjádřili k istanbulskému formátu výhrady.
Otázka, do jaké míry byly tyto západní výhrady rozhodující, neboť představovaly tvrdé veto mírových rozhovorů, je složitější. Lze se důvodně domnívat, že pro Ukrajinu by bylo obtížné uzavřít dohodu, která by nezískala alespoň tichou podporu západních zemí, na které se v drtivé většině spoléhá, ale neméně pravdivé je, že rozhovory byly napjaté, a přestože se objevily pozitivní známky pomalého sbližování postojů Moskvy a Kyjeva v klíčových otázkách, obě strany měly k úplnému sladění svých postojů v době ukončení dohody ještě značně daleko.
Komentáře Victorie Nulandové dodávají další důvěryhodnost tvrzení, že dohoda mezi Ruskem a Ukrajinou byla v Istanbulu na stole; že Západ hrál roli při formování ukrajinského myšlení o vhodnosti pokračovat v jednáních - a že západní představitelé zřejmě tlumočili názor, že se jedná o špatnou dohodu.
Přehodnocování těchto detailů o dva roky později nelze odmítnout jako cvičení v politické archeologii; fakta o tom, co se v Istanbulu odehrálo, jsou stejně důležitá jako kdykoli předtím pro naše uvažování o scénářích konečné hry v době, kdy válka pokračuje třetím rokem.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse