Jak Macron ohrozil francouzskou demokracii a podporu Ukrajiny

12. 9. 2024

Barnier byl naposledy v záři reflektorů v roli hlavního vyjednavače EU pro brexit v letech 2016-2019. Bývalý britský diplomat Peter Ricketts ho popsal jako „schopného technokrata, formálního, neústupného a ve Francii ne příliš známého, protože strávil desítky let na různých postech v Bruselu“.

Poslední bod může být skutečně pravdivý, ale před odchodem do Bruselu Barnier působil jako ministr pro evropské záležitosti a poté jako ministr zahraničí ve vládě prezidenta Jacquese Chiraca (1995-2007), který ve Washingtonu nechvalně proslul svým rozhodným odporem k americko-britské válce v Iráku a širšímu neokonzervativnímu projektu.

Barnier byl možná méně brilantní a výmluvný než jeho předchůdce Dominique De Villepin, který v roce 2003 pronesl v Radě bezpečnosti OSN onen historický projev varující před riziky invaze do Iráku.

Rychle se přesuneme do roku 2024: To, že si ho Macron vybral za premiéra, je znepokojivé.

Začněme tím, že Barnierova demokratická legitimita je sporná. Parlamentní volby, které Macron svolal po drtivé porážce své centristické strany s krajně pravicovým Národním shromážděním v červnových volbách do Evropského parlamentu, vyhrála levicová Nová lidová fronta (NPF) se 180 mandáty, následovaná Macronovým centristickým „Ansámblem“ („Společně“) se 159 mandáty, krajně pravicovým Národním shromážděním Marine Le Penové (142) a Barnierovými středopravicovými Les Republicainss 39 mandáty. Zatímco NPF jako vítěz nadpoloviční většiny křesel ve shromáždění navrhl svého kandidáta na sestavení vlády - ekonomku Lucie Castetse -, Macron ji odmítl ve prospěch Barniera z nejmenší parlamentní strany.

Francouzští znalci, jako například vysoce postavený bývalý velvyslanec ve Washingtonu Gerard Araud, se snažili Macronovu volbu zaspinovat jako demokraticky nezpochybnitelnou vzhledem k tomu, že levice reprezentuje pouze 28 % voličů a 32 % parlamentu.

V tomto argumentu je však obsažena zlá víra: ve francouzském systému nemusí premiéři získat většinu v parlamentu, aby mohli vládnout, pouze si musí zajistit, že nebudou odsouzeni hlasováním o nedůvěře. Macron tedy mohl respektovat vůli voličů a nechat vládnout kandidáta NPF výměnou za zmírnění programu levice. Bylo by to o to logičtější, že Macron vytvořil „Republikánskou frontu“ s levicí proti straně Le Penové. Macron a levice mají dohromady 57 % hlasů ve sněmovně.

Macronovo odmítnutí uzavřít dohodu s levicí znamená, že se musel předem dohodnout se svou deklarovanou nemesis - Le Penovou. Ostatně sama Le Penová připustila, že Barnier splňuje přinejmenším jedno kritérium důležité pro její stranu - totiž že „respektuje různé politické síly a je schopen řešit obavy Národního shromáždění“. Vzhledem k tomu, že levice Barnierovu vládu za žádných okolností nepodpoří, spočívá její jediná šance na přežití v přízni Le Penové. Macron, který si vybudoval kariéru jako ztělesnění liberálního středu, předal svému nejhrozivějšímu protivníkovi na pravici nebývalou vyjednávací sílu.

Takový obrat francouzského prezidenta přirozeně rozzuřil levici. Jean-Luc Melenchon, vůdce strany La France Insoumise (Nepoddajná Francie), která je klíčovou složkou NPF, obvinil Macrona z porušení národní vůle.

Premiér vybraný z nejméně populární strany v parlamentu totiž přiživuje rostoucí pocit, že bez ohledu na výsledky voleb vládnou trvale tytéž zakořeněné zájmy elit.

To by byla pro Ukrajinu špatná zpráva. Již nyní existuje propastný rozdíl mezi Macronovou horlivou podporou Kyjeva a mnohem skeptičtějším postojem francouzské veřejnosti. Podle průzkumů veřejného mínění 68% dospělých Francouzů tvrdí, že se Macron mýlil, když v červnu navrhl, že by Francie mohla vyslat na Ukrajinu vojáky, a 74% je proti vyslání západních vojsk na Ukrajinu.

Zdá se, že krajně levicová NPF a krajně pravicové Národní shromáždění jsou s názorem francouzské veřejnosti na Ukrajinu v mnohem větším souladu než Macron. Průzkumy totiž také ukazují, že 55% Francouzů nesouhlasí s tím, že odstupující macronistický premiér Gabriel Attal označil stranu Le Penové za „Putinova vojska ve Francii“. To vše posiluje vnímání pevné podpory Ukrajiny jako elitního projektu, který má jen málo společného s každodenními starostmi Francouzů, z nichž drtivá většina nepovažuje Rusko ani za partnera, ani za vojenského protivníka. Když je tato elita vnímána jako sobecká a pohrdající vůlí lidu, je pošpiněno vše, co je s ní spojováno, a to hrozí i podpoře Ukrajiny.

V bezprostředně praktičtější rovině bude nově nabytá vyjednávací síla Le Penové podmiňovat rozhodnutí Barnierovy vlády, zejména proto, že musí urychleně připravit návrh státního rozpočtu na příští rok a nechat jej schválit Shromážděním. Le Penová sice v poslední době zmírnila svůj vůči Rusku přátelský image, ale mezi její priority rozhodně nepatří eskalace francouzské angažovanosti na Ukrajině. Ty jsou zaměřeny na vnitropolitické problémy, jako je mimo jiné „nekontrolovatelná imigrace, exploze nejistoty a eroze kupní síly Francouzů“.

Je pravda, že ve francouzském systému si prezident zachovává významné výsady v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Avšak tím, že vsadil na parlamentní volby a de facto odmítl uznat jejich výsledek, Macron nakonec posílil své zapřisáhlé politické protivníky a ohrozil velkou část svého politického programu, včetně dlouhodobě neochvějné podpory Ukrajiny.

 

Celý text ve francouzském originále ZDE