Jak Japonsko dohnalo po druhé světové válce západní prosperitu
12. 9. 2024 / Boris Cvek
čas čtení
3 minuty
První
a nejdůležitější věc v úspěchu šíření průmyslové
prosperity z Británie do USA a západní Evropy byly vysoké
mzdy
Často
se u nás mluví o dohánění západních vyspělých zemí. A že
nám to moc nejde. Četl jsem právě v druhém svazku The
Cambridge History of Capitalism (2015) kapitolu o šíření výroby
napříč světem v 19. a 20. století (Robert C. Allen: The
spread of manufacturing). Na malém prostoru je zde pomocí mnoha dat
a výmluvných zkratek pojednán vývoj v USA, Latinské
Americe, Africe, Indii, Číně, Japonsku.
První
a nejdůležitější věc v úspěchu šíření průmyslové
prosperity z Británie do USA a západní Evropy byly vysoké
mzdy (dokonce vyšší než v Británii). Vysoké mzdy
poskytovaly motivaci pro inovace, které zase zvyšovaly mzdy, což
vedlo k dalším inovacím. Výmluvný je příklad Japonska. To
se v 19. století (role státu je v japonském úspěchu
v 19. a 20. století klíčová) pustilo do radikálních
reforem, aby dohnalo, zejména kvůli vojenské moci, západní země.
Západní technologie přizpůsobovalo nízkým mzdám, což vedlo ke
vzniku mnoha menších firem a k růstu okolo dvou procent na
hlavu na rok.
Tímto
tempem by ale Japonsko dohnalo západní vyspělé země asi za 320
let (opravdu jsem se nepřepsal: tři sta dvacet let). Po druhé
světové válce se proto rozhodlo změnit strategii a vsadilo na
nejpokročilejší technologie a vysoké mzdy. Růst dosahoval po
válce až osmi procent ročně na hlavu a Japonsko se stalo bohatou
společností na úrovni západních zemí. Byl tu ale jeden zásadní
předpoklad: Japonsko potřebovalo pro své výrobky obrovské trhy.
To
je přesně problém, na kterém ztroskotala Argentina. Zatímco
v 19. století tzv. standardní model zajistil USA a západní
Evropě vysokou prosperitu na základě vysokých mezd, celní
ochrany rodícího se průmysl, sjednocování trhu v daném
státě a vzdělání, později vysoce ziskové a kapitálově
náročné technologie nebyly návratné bez masivního odbytu. To
Argentina neměla. A ačkoli Japonsko dokázalo velkou část své
produkce prodat na vnitřním trhu právě díky vysokým mzdám,
přece jen potřebovalo své zboží někam exportovat. A bylo to
především do USA.
Z hlediska
USA politika otevřených trhů nebyla tou tradiční politikou, ale
po druhé světové válce takto vycházely vstříc Japonsku jako
klíčovému spojenci proti šíření komunismu ve východní Asii.
Americkou ekonomiku to poškodilo. Už japonský export, ne jenom
později ten čínský, vedl k deindustrializaci a ztrátám
pracovních míst na středozápadě USA.
A
ještě jedna věc mě vyloženě překvapila. Vedle Japonska je jako
příklad výrazného úspěchu v ekonomickém růstu ve 20.
století kladen Sovětský svaz (ale ne jen on) mezi lety 1928-1970.
Tak, jak to autor popisuje, sovětská ekonomika, pokud jde o průmysl
a celkovou životní úroveň, byla velmi úspěšná a po druhé
světové válce se mohlo oprávněně zdát, že po této stránce
je Sovětský svaz skutečně funkční alternativou k západním
zemím.
Horší to bylo se zemědělstvím. Debata o příčinách,
proč Sovětský svaz začal v 70. letech upadat, je prý stále
otevřená a faktorů asi bylo mnoho. Výmluvný je ale kontrast
s Čínou, která dokázala v 80. letech na rozdíl od SSSR
dát svým firmám tržní motivaci k racionálnímu chování.
Autor si nakonec ovšem klade otázku, zda to bude Číně stačit,
až její rozvoj bude vyžadovat skutečné inovace.
3392
Diskuse