Radikální levice a radikální pravice se staly nerozlišitelnými

13. 9. 2024

Je Sahra Wagenknechtová, současná německá politička, krajní pravice nebo krajní levice?

Ptám se proto, že v článku, který jsem napsal v předvečer dramatických voleb v Sasku a Durynsku 1. září, jsem ji označil za to první, jen abych se dočkal řady komentářů od čtenářů, kteří trvali na tom, že je to druhé.

V té době jsem si stál za svým. Ale když se nad tím zamýšlím, myslím si, že tento argument je do značné míry irelevantní. Wagenknechtová učinila politické nálepky nadbytečnými.

Problém, kterému v současné době čelí Německo – stejně jako Evropa a velká část světa – přesahuje terminologii. Nová zlomová linie je mainstream versus populista nebo, v případě poválečného politického uspořádání konkrétně v Německu, zavedené strany versus povstalecké strany.

V květnu Financial Times informovaly o rozsahu popularity extrémní politiky mezi mladými Evropany. Pojmy "levice" a "pravice" – které odkazují na zasedací pořádek v Národním shromáždění vytvořeném po Francouzské revoluci v roce 1789 – znamenají pro tuto generaci a stále více i pro starší generace pramálo.

Ekonomické a sociální dělicí čáry, které donedávna dominovaly politické debatě, již neplatí. Například mnoho členů dnešní radikální pravice – od francouzského Národního sdružení (RN) po německou Alternativu pro Německo (AfD) a Alianci Sahru Wagenknechtovou (BSW) – obhajuje významnou roli státu. Jen málo z nich, z nichž nejdůležitější jsou republikáni bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, skutečně volá po deregulaci a snížení daní, zatímco ReformUK a další strany se snaží mít obojí.

Také, pokud jde o sociální politiku, poměrně málo z nich – od RN po Stranu svobody Geerta Wilderse v Nizozemsku – je relativně liberálních, částečně proto, aby přilákalo ty, kteří považují muslimskou imigraci za podkopávání suverenity svých zemí. Čím dále na východ však člověk na kontinentě cestuje, tím více se tyto strany hlásí k tradičním rodinným hodnotám, jak je vidět na polském Právu a spravedlnosti nebo slovenské vládnoucí koalici.

Zajímavé je, že hlavním společným jmenovatelem těchto skupin se zdá být jejich diskrétní nebo otevřená podpora ruského prezidenta Vladimira Putina. Proruské nálady – které byly kdysi doménou krajní levice – jsou nyní zastávány krajní pravicí a Kreml je šťastný, že může přijmout a financovat obojí.

Toto je podkova v akci a Wagenknechtová je nejvýznamnější a nejkomplikovanější novou členkou tohoto klubu – a také tvoří svou vlastní kategorii.

Nedávno zakázaný pravicový časopis Compact ji popsal jako "nejpřitažlivější národní pokušení od založení socialismu". Wagenknechtová vstoupila do Komunistické strany východního Německa těsně před pádem zdi a stala se jedním z vůdců její nástupnické strany, Die Linke. Začínala se nudit a zdvořile odmítla nabídky AfD, aby si založila vlastní skupinu – založenou pod jejím vlastním jménem a velmi odrážející její idealizovanou image.

Jak to vypadá, dvě vizitky Wagenknechtové – nebo alespoň dvě, které její strana použila k ohromujícímu úspěchu ve své nedávné kampani a které nepochybně znovu nasadí v braniborských volbách 22. září – jsou snaha o ukončení německé podpory Ukrajině a tvrdý zákrok proti žadatelům o azyl, čímž se tato dvojice spojí ve všeobecném brojení proti mainstreamu.

To jsme samozřejmě viděli již dříve. Toto sbližování krajní levice a pravice bylo také jednou z děsivých fascinací britského ztřeštěného referenda o brexitu v roce 2016. A bylo to něco, co se připravovalo už nějakou dobu – hodně toho bylo napsáno o bývalých členech Revoluční komunistické strany, kteří viděli talisman proti establishmentu v bývalém premiérovi Borisi Johnsonovi.

Takže kde začal brexit a skončil lexit? Levicoví zastánci odchodu z EU byli vždy interesantní partou. Bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis například po této události prohlásil, že brexit nepodporuje, a přesto, ať už to zamýšlel nebo ne, použil stejné argumenty jako ti na radikální levici – a radikální pravici – kteří chtěli odejít. Zatímco konzervativní euroskeptici brojili proti Bruselu za to, že je prý kabala s vysokými výdaji, která se nikomu nezodpovídá, ti na levici to viděli jako antidemokratické korporativistické spiknutí. Vidíte ten rozdíl?

Obě strany použily podobný výklad, i když pocházel z různých výchozích pozic, o EU po datu spotřeby. "Evropská unie nyní dospěla do pokročilého stádia rozpadu. Pro její budoucnost existují dvě možnosti: Buď nepřekročila bod, odkud není návratu, a stále může být demokratizována, stabilizována, racionalizována a polidštěna. Nebo je jistý rozpad," argumentoval Varufakis.

Dnes mají tyto síly krajní levice a krajní pravice velkou část politické hybnosti, zčásti proto, že rozvrat je sexy, a zčásti proto, že mainstreamový tábor je odtržený od reality a tápe. A jak to vypadá, jen málo lidí je připraveno hájit uspořádání po roce 1989.

Tím, kdo tak činí, je nestydatý bývalý britský premiér Tony Blair. V nedávném rozhovoru pro BBC trval na tom, že "svět se nezpomalí", a tvrdil, že řešení spočívá ve vybavení lidí pro rychlou změnu, spíše než ve snaze předstírat, že ji lze zpomalit.

Připouští také, že mnozí se cítí naštvaní a dezorientovaní: "Když lidé cítí, že se svět mění způsobem, nad kterým nemají velkou kontrolu, pak lpí na své identitě." Ale zatímco jeho argumenty jsou konzistentní a logické, věnují jen malou pozornost skutečné volební politice – možná proto, že je již dlouho mimo úřad.

Pak, někdy zmiňovaný jako Blairův nástupce – přinejmenším na začátku jeho prezidentského působení – je tu francouzský prezident Emmanuel Macron, který se pokusil zmírnit své tvrdé poselství o mrazivém větru ekonomických změn. A přesto je stále identifikován jako muž z Davosu.

Německý kancléř Olaf Scholz i britský premiér Keir Starmer by mezitím od takové rétoriky ustoupili, neboť hlavní naději politického mainstreamu vidí ve vytváření zlepšení v životech lidí. Scholz však nyní vstupuje do soumraku svého kancléřství, přičemž porážka v nadcházejících německých všeobecných volbách je téměř jistá, což zanechává vakuum, které nezbytně zaplní AfD a BSW. A Starmer sotva začal své funkční období, s jasnými pěti lety na to, aby otestoval tezi, že pragmatické výsledky mohou zastavit populistický rozjetý vlak.

Po celé Evropě i mimo ni se radikální levice a radikální pravice staly nerozlišitelnými. A dokud se centrum bude snažit prosadit své argumenty způsobem, který to povzbuzuje, bude takových jako Wagenknechtová mnohem více.

Zdroj v angličtině: ZDE