Dvacáté výročí zavedení zákazu kouření v Irsku: jak nevýrazný státní úředník globálně zvítězil nad tabákovými koncerny

29. 3. 2024

čas čtení 6 minut
 

Tom Power vedl alianci, která přinesla průkopnickou zdravotnickou iniciativu, kterou od té doby přijalo více než 70 zemí - a která zachránila nespočet životů


Přesně před 20 lety vyhrál irský státní úředník Tom Power pozoruhodný boj proti tabákovému průmyslu, když Irsko jako první na světě zavedlo zákaz kouření v barech, restauracích a na pracovištích.

Do Dublinu se sjely televizní štáby z Japonska, USA a dalších zemí, aby zaznamenaly události z 29. března 2004. Nikdo nevěděl, co se stane. Vzbouří se kuřáci? Budou hostince porušovat zákon? Selže tento odvážný experiment?

 
Tabákový průmysl měl hluboké kapsy a univerzální metodu, jak omezení zdiskreditovat, když hlásal, že jde o "totalitní opatření", zdravotní fašismus, ničení pracovních míst a podniků. A země proslulá zakouřenými bary a rebelskou povahou byla nepravděpodobným průkopníkem.

Během několika hodin po otevření hostinců získaly televizní štáby odpověď. Žádná vzpoura se nekonala a zákaz zvítězil. Byl to příklad, který následovaly další země, zachránil nespočet životů a zajistil triumf málo známému úředníkovi na ministerstvu zdravotnictví.

"Tom Power byl encyklopedií tabákového průmyslu," říká Micheál Martin, který byl v té době ministrem zdravotnictví. "Rozuměl každému kroku tabákového průmyslu."

Členové aliance, která zákaz prosadila, přirovnávají Powera k inženýrovi, průvodci a šachovému velmistrovi, který předvídal strategii soupeře a čelil jí. Zemřel v roce 2005 ve věku 55 let, ale páteční výročí přelomového zákazu vrhlo na jeho roli nové světlo. Powerův syn a dcera se tento týden také zúčastnili setkání klíčových osob, které se zasazovaly o zákaz.

"Tom nám řekl, kdo z které politické strany představuje nebezpečí a kdo je nepřítel," říká Luke Clancy, respirační lékař, který předsedal skupině Action on Smoking and Health (ASH), jež byla součástí aliance, která za zákaz lobbovala.

V zákulisí Power vedl alianci ke zkoušce síly s velkým tabákovým koncernem a jeho zástupci, říká Clancy. "Irsko považovali za klíčový prvek. Kdyby se jim podařilo porazit Irsko, nerozšířilo by se to do dalších zemí. Tom to organizoval a koordinoval a říkal nám: 'Z tohoto úhlu přijde to a to'."

Úspěch zákazu a jeho napodobení jinde zastínily skutečnost, že nebyl nevyhnutelný. New York, San Francisco a další města v Severní Americe zavedla zákazy a některá britská města je plánovala následovat - ale i s přibývajícími důkazy o škodlivosti pasivního kouření si málokdo myslel, že celostátní zákaz je proveditelný.

Nemohli se mýlit více. Brzy po Irsku se druhou zemí, která v roce 2004 zavedla zákaz kouření na pracovišti, stalo Norsko, které během čtyř let následovalo Švédsko, Nový Zéland, Itálie, Velká Británie, Francie, 11 německých států a Indie. Dnes je kouření na pracovištích a veřejných místech zakázáno ve více než 70 zemích.

V Irsku se to však v té době zdálo jako vzdálená, dokonce obskurní záležitost. Aktivisté za větší omezení lobbovali už deset let. Dobrovolný kodex z roku 1992 byl široce ignorován, přestože kouření je hlavní příčinou úmrtí, kterým lze předcházet.

Zpráva legislativního výboru z roku 1999 však zdokumentovala vliv tabákového kouře na životní prostředí a připravila půdu pro národní protikuřáckou strategii.

Ta našla zastánce v Powerovi, veteránovi státní správy z hrabství Tipperary, který pracoval v oddělení veřejného zdraví a měl pověst neortodoxního a tvrdohlavého člověka.

Když se Martin stal v roce 2000 ministrem zdravotnictví ve vládě Fianna Fáil, Power ho vyzval, aby se zaměřil na tabák. "Tak nějak jsme si hned padli do oka. Byl jsem pro," říká Martin, který je nyní ministrem zahraničí a místopředsedou vlády.

Martin pochyboval, že ministerstvo zdravotnictví bude mít potřebnou horlivost, a proto jmenoval Powera do čela nově zřízeného úřadu pro kontrolu tabáku. "To znamenalo, že jsme mohli najmout lidi na výzkum. Poskytlo nám to kapacitu, abychom se mohli touto problematikou zabývat," říká.

Ministr a úředník připravili návrh zákona, pověřili pracovní skupinu, aby prozkoumala důkazy o pasivním kouření, a navázali spojenectví s ASH a dalšími skupinami, které se zasazují o dodržování pravidel.

"Díky tomu, že tam byl Tom Power, to mělo velký dopad," říká Wally Young, který byl poradcem ASH a nyní je členem správní rady Irish Heart Foundation. "Byl jako inženýr v pozadí a měl znalosti, díky nimž se to podařilo."

Když Martin v lednu 2003 oznámil kolegům navrhovaný zákaz, zavládlo znepokojení, v neposlední řadě ze strany irského premiéra. "Ve vládě zavládla menší panika. Vzpomínám si, jak za mnou Bertie Ahern běžel po schodech a říkal: "Kdy se to zavede?".

Plánovaným datem byl 1. leden 2004. V čele odporu stála skupina nazvaná Irish Hospitality Industry Alliance, která tvrdila, že zákaz zlikviduje hostince a restaurace a zničí pracovní místa. Najala si čtyři přední dublinské právní firmy a získala podporu některých médií.

"Vznikla skutečně významná koalice, která byla větší než tabákový průmysl a vinaři dohromady," říká Young.

Opoziční strany zákaz podpořily, ale Martin se setkal s odporem ve straně Fianna Fáil, což ho přimělo k tomu, že jmenoval kardiochirurga čestným členem, aby mohl vystoupit na stranické konferenci. Dostalo se mu potlesku ve stoje.

Německo a Rakousko zákaz odložily s odvoláním na možný dopad na vnitřní trh EU a posunuly den "D" o tři měsíce na 29. března.

Přesto panovala nervozita, zda kuřáci budou chodit kouřit ven - a zda je k tomu hostince budou nutit. Brzy ráno vyslala rozhlasová stanice 2FM do jedné z dokařských hospod reportéra v přestrojení. Sedla si k baru a otevřela krabičku cigaret, jako by si chtěla zapálit, což vyvolalo výtku obsluhy baru.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1
Vytisknout
2361

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2024