Venku to vypadá na 2. světovou válku

29. 3. 2024

čas čtení 18 minut
Náš svět připomíná třicátá léta 20. století víc, než si myslíme. Dnes, stejně jako tehdy, se rovnováha sil zlověstně mění. Násilné autokracie usilují o expanzivní impéria. Vazby mezi autoritářskými státy sílí; regionální konflikty se začínají proplétat. Demokracie jsou ohrožovány zvenčí i zevnitř. USA jsou opět v pokušení doktríny, která prosazuje unilateralismus a škrty pod rouškou hesla "Amerika na prvním místě", píše Hal Brands.

Jistě, paralely jsou nepřesné. Současný mezinárodní systém je silnější než ten, který se rozpadl ve 30. letech 20. století, a to díky stabilitě, kterou americká moc a americké aliance stále poskytují. Žádná z těžkostí posledních desetiletí – ani globální finanční krize, ani COVID – nezpůsobila strádání a radikalismus srovnatelný s tím, který vyvolala Velká hospodářská krize. Z těchto a dalších důvodů se katastrofický kolaps globálního řádu může zdát nepředstavitelný. Ale mnohým, kteří zažili 30. léta, se zdálo nepředstavitelné, že by nahromaděné tlaky tohoto desetiletí explodovaly do nesrovnatelných hrůz, které následovaly.

Největším nebezpečím pro jakýkoli mezinárodní řád je předpoklad, že jeho úspěchy jsou trvalé a jeho nepřátelé budou vždy udrženi na uzdě. Obrana liberálního řádu, který USA vytvořily po 2. světové válce, tedy vyžaduje poučení z dřívější, temnější éry, v níž si taková samolibost vyžádala strašlivou cenu.

Nikdo nezpochybňuje, že historie by měla být podkladem pro politiku. Otázkou je, na které historii záleží nejvíce.

Pro mnoho komentátorů není odpovědí 2. světová válka, ale ta první. "Pokud nebude existovat nějaký základ pro nějakou kooperativní akci," varoval Henry Kissinger v roce 2020 na Bloomberg New Economy Forum, "svět sklouzne do katastrofy srovnatelné s 1. světovou válkou."

Pravda, stejně jako dnešní rivalita mezi USA a Čínou, i 1. světová válka byla výsledkem napětí mezi liberálním hegemonem, Velkou Británií, a neliberálním eurasijským vyzývatelem, imperiálním Německem. V tomto případě se uvažuje o tom, že přehmaty a špatné odhady způsobily zničující konflikt, který nikdo doopravdy nechtěl. Současným imperativem je tedy snížit napětí, vyhnout se závodům ve zbrojení a omezit šance, že by lidstvo mohlo "náměsíčně" kráčet do katastrofy. Je to povrchně přitažlivá analogie, ale ne příliš užitečná.

1. světová válka nebyla náhodnou válkou. Její hlavní příčinou bylo chování Německa, jehož moc a ambice polarizovaly Evropu a které v létě 1914 podstupovalo obrovské riziko, přestože vědělo, že by mohlo dojít ke kontinentálnímu konfliktu. Britská snaha snížit napětí během této krize zvýšila pravděpodobnost války tím, že dala Berlínu falešnou naději, že by Londýn mohl boj ignorovat. Historie 1. světové války prostě není tím, co si zastánci této analogie myslí. A dnes se paralely s obdobím před 2. světovou válkou zdají být výraznější.

Existují strašidelné symbolické podobnosti: Neototalitní Čína využívající koncentrační tábory k útlaku v průmyslovém měřítku; neofašistické Rusko vedoucí kvazigenocidní dobyvačnou válku; teroristé podporovaní Íránem učinili ze 7. října 2023 nejsmrtelnější den pro Židy od holocaustu.

Nejpodstatnější je, že jádro strategického problému naší doby je vytrženo z 30. let 20. století, nikoliv z desátých let 20. století. 1. světová válka byla vyvolána napětím uvnitř jediného regionu, Evropy. Ale dnes, stejně jako před 2. světovou válkou, je převládající systém zpochybňován na mnoha frontách, mnoha aktéry, kteří se spojují v trapném, destabilizujícím objetí.

Expanze těchto revizionistů je zatím skromná, ve srovnání se zločinci 30. a 40. let 20. století. Jejich zvěrstva se zatím nepřibližují zvěrstvům "Nového řádu" Adolfa Hitlera nebo Sféry společné prosperity Širší východní Asie císařského Japonska. Ale možná je to proto, že dnešní revizionisté museli operovat v prostředí, kterému dlouho dominovala americká moc. Jak ošklivé by to mohlo být, kdyby agresivní autokracie byly méně omezovány? Nejlepším důvodem, proč těžit z ponaučení z doby před 2. světovou válkou, je zajistit, abychom se to nikdy nedozvěděli.

Prvním poučením je, že mezinárodní řád se může zhroutit se zničující důkladností a rychlostí. Při zpětném pohledu víme, co se stalo ve 30. letech. Zhroucení regionálního řádu vyvolalo krizi globální bezpečnosti. Režimy zakořeněné v násilných ideologiích usilovaly o jedny z nejnestoudnějších a nejděsivějších záborů půdy v dějinách. Ale i když většina demokratických lídrů věděla, že fouká zlý vítr, jen málokdo předvídal, jak zuřivou vichřicí se stane.

Až do poloviny 30. let někteří evropští lídři doufali, že italský premiér Benito Mussolini by mohl zastavit Adolfa Hitlera. Po mnichovské krizi v roce 1938 britský premiér Neville Chamberlain prohlásil, že zajistil "mír pro naši dobu" tím, že umožnil Německu anektovat velkou část Československa. V předvečer Hitlerova řádění v západní Evropě v roce 1940 si téměř nikdo neuvědomoval, jak totálně se evropská rovnováha sil brzy rozpadne. V témže roce, kdy Japonsko vedlo brutální válku v Číně, američtí diplomaté stále doufali, že "umírnění" v Tokiu by mohli změnit kurz této země.

Někteří odborníci podcenili totalizující ambice fašistických mocností; jiní špatně odhadli vojenskou sílu znepřátelených stran. Větším intelektuálním selháním byla jednoduše neschopnost představit si, jak katastrofálně se může svět zhroutit, když na něj zaútočí odhodlaní agresoři – a jak strmý může být výsledný sestup.

Možná, že žádná taková pohroma není v naší době možná – možná že pokrok a prosperita, kterých svět dosáhl od roku 1945, jsou nezvratné. Přesto se začínají hromadit varovné signály.

Chování Ruska na Ukrajině od roku 2014 ukázalo, jak to, co začíná jako omezený vpád na sporné území, se může stát snahou vymazat celý národ. Nedávné události na Blízkém východě nám připomínají, jak si i ekonomicky slabý revizionista, Írán, dokáže vypěstovat proxies schopné uvrhnout region do chaosu. Ve východní Asii Čína provádí to, co jeden americký admirál nazval "největším vojenským navyšováním v dějinách od 2. světové války". Tyto státy se netají svou touhou restrukturovat okolní regiony a převrátit vzhůru nohama svět, který byl dlouho strukturován americkou mocí. Mají před sebou ještě kus cesty: Skutečnost, že frontové linie americko-čínského soupeření leží v Tchajwanském průlivu, nikoli ve středním Pacifiku, a že soupeření mezi Ruskem a Západem se odehrává na Ukrajině, nikoli ve střední Evropě, svědčí o úspěších současného řádu. Domnívat se však, že tento systém je imunní vůči zátěži, která je na něj vyvíjena, znamená riskovat, že budeme znovu překvapeni tím, jak rychle se věci rozpadají.

Autoritářské mocnosti jsou nepříjemnými partnery. Írán, Rusko a Čína nejsou formálními spojenci. Historicky byli častěji rivaly než přáteli. Dokonce i dnes by Čína, která nakonec ovládne Eurasii, mohla ohrozit Rusko a Írán vážněji než Ameriku. To však není mnoho důvodů k uklidňování, protože druhé ponaučení zní, že i ambivalentní spojenectví totalitních států může zapálit svět.

Mocnosti Osy – nacistické Německo, imperiální Japonsko a fašistická Itálie – si nikdy navzájem nedůvěřovaly. Jak napsal historik Williamson Murray, spojovala je hlavně touha "ukrást co největší část světa". Kdyby se jim to podařilo, obrovské ambice a toxický rasismus, které tyto země motivovaly, by je nakonec jistě odsoudily k bratrovražednému rozkolu. Přesto jedno z nejdysfunkčnějších partnerství v dějinách vyvolalo hluboce destabilizující účinky.

Tyto mocnosti se navzájem podporovaly v důležitých okamžicích: Mussolini pomáhal Hitlerovi v krizi ohledně Rakouska a sudetské části Československa v roce 1938. Úspěch jednoho otevřel dveře ostatním: Italská invaze do Habeše v roce 1935 povzbudila Hitlera, aby v roce 1936 poslal svou armádu zpět do Porýní, stejně jako německý bleskový útok západní Evropou v roce 1940 povzbudil Japonsko k postupu do jihovýchodní Asie. Kombinovaným účinkem těchto útoků bylo fatální narušení statu quo tím, že obránci byli konfrontováni s více výzvami, než mohli odrazit.

Dnešní revizionisté toho moc nesdílejí, kromě neliberální vlády a odporu k americké moci. To však stačí k tomu, aby se vytvořila spolupráce se zhoubnými výsledky.

Rusko urychlilo vojenskou nadvládu Číny tím, že jí prodalo pokročilá letadla, rakety a protivzdušnou obranu – a nyní prostřednictvím stínových technologických partnerství, která mají urychlit vývoj citlivých schopností. Írán a Severní Korea podpořily ruský útok na Ukrajinu prodejem dronů, dělostřelectva a raket. Čína poskytla Putinovi mikročipy a odbytiště pro ruský obchod. Autokratický mír, který tyto mocnosti nastolily v jádru Eurasie, jim přitom umožňuje asertivněji pronikat do okolních regionů. Putin může vrhnout svou armádu proti Ukrajině, protože se nemusí obávat nepřátelství ze strany Číny.

Nepodceňujte, kam by tato trajektorie mohla vést. Pokud Rusko prodá Číně svou nejcitlivější technologii na ztišení ponorek, mohlo by to narušit podmořskou rovnováhu v západním Pacifiku. Pokud by Moskva během čínsko-amerického střetu v Asii hrozivě rozmístila své síly v Evropě, Washington by byl bičován krizemi na oddělených frontách. Dnešní autokratická osa nemusí být formální aliancí, je-li jejím cílem jednoduše přetížit mezinárodní soustavu tím, že na ni naloží více a vážnějších problémů, než kolik jich Amerika dokáže zvládnout najednou.

Cílem americké politiky by mělo být zabránit velké válce, zejména té globální, která vypukla ve 30. letech 20. století – a která by se mohla opakovat, pokud by Evropa, Střední východ a Asie byly pohlceny konfliktem najednou. Nejlepším způsobem, jak odstrašit válku, je však připravit se na její efektivní vedení a požadavky jakéhokoli velmocenského konfliktu by mohly být kruté.

Boje na Ukrajině si vyžádaly obrovské množství životů, peněz a materiálu. Válka mezi Amerikou a Čínou by spotřebovala munici, lodě a letadla ještě překvapivějším tempem. Američtí představitelé by si měli vzít ještě třetí ponaučení: Využít války jiných zemí k tomu, aby se připravili na své vlastní.

Když Japonsko v prosinci 1941 zaútočilo na Pearl Harbor, Amerika byla na konflikt jen stěží připravena. Jediným důvodem, proč nebyla více pozadu, bylo to, že se začala přezbrojovat v letech 1938-39 a pak vážněji v roce 1940. Výdaje na obranu v době míru dramaticky vzrostly, z necelých 2 % HDP v roce 1938 na více než 5 % HDP v roce 1941.

S blížící se válkou probíhaly mučivé debaty o tom, zda poslat americké zbraně existenciálně ohrožované Velké Británii prostřednictvím programu Lend-Lease, nebo si je ponechat pro samotnou Ameriku. Ve skutečnosti však byl Lend-Lease závazkem s kladnou sumou. Stimulací dodatečné vojenské výroby před útokem na Pearl Harbor rozšířil kapacitu americké obranné průmyslové základny, což nakonec dovedlo svobodný svět k vítězství.

Prezident Joe Biden řekl, že Amerika musí být "arzenálem demokracie" pro Izrael a Ukrajinu. Americká obranná průmyslová základna je však nyní vadná a křehká, což je důvod, proč se USA usilovně snaží vyrobit dělostřelectvo a další zbraně, které Ukrajina potřebuje k odražení Ruska – nemluvě o raketách, lodích a ponorkách dlouhého doletu, které by potřebovala ve vlastní velmocenské válce.

Někdy se říká, že pomoc Ukrajině tento problém ještě zhoršuje tím, že vyčerpává americké zásoby a odklání pomoc od Tchaj-wanu. Je pravda, že raketové motory a dělostřelecké granáty používané pro jednu věc nemohou být použity pro jinou. Odpovědí pro zemi s celosvětovými závazky je však využít toho, co války na Ukrajině a na Blízkém východě odhalily o zhoršujícím se globálním řádu – a slabé obranné průmyslové základně – k tomu, aby podnítily rozsáhlejší program přezbrojení, který může tyto kompromisy zmírnit rozšířením celkové americké výrobní kapacity. Arzenál demokracie je v nebezpečí, že bude překonán arzenálem autokracie. USA musí ve válkách, které již probíhají, najít naléhavost potřebnou k přípravě na to, co může přijít.

To se může zdát jako těžké břemeno: Vyžaduje to, aby Washington a jeho spojenci začali zacházet se současností jako s předválečným obdobím. Motivace by mohla pocházet ze čtvrtého ponaučení: Je levnější udržet příznivý řád než znovu vybudovat ten, který byl rozbit.

Cena za to, že se nepodařilo včas zastavit fašistické síly, byla strašlivá. Dalo by se to měřit 60 miliony životů ztracených ve 2. světové válce nebo herkulovskými výkony projekce síly potřebnými k osvobození Hitlerovy Evropy a Japonci ovládaného Pacifiku. Dalo by se to měřit krutými zločiny, které mocnosti Osy spáchaly v oblastech, které dobyly – a morálními kompromisy, které Spojenci učinili, aby nastolili rovnováhu, ať už šlo o ďábelskou dohodu s Moskvou, nebo o vypálení německých a japonských měst.

Odměnou, kterou Washington a jeho spojenci sklidili za vítězství ve 2. světové válce a poté ve studené válce, byl systém, který byl historicky příznivý pro demokracie. Cena za zachování tohoto systému se zdá být strmá jen do té doby, než si člověk spočítá cenu za to, že ho nechá proklouznout mezi prsty.

Pomoc Ukrajině – ekvivalent asi 5 % amerického obranného rozpočtu – se může zdát drahá. Bylo by však levnější vidět Ukrajinu poraženou a pak čelit pomstychtivému mobilizovanému Rusku na východě Severoatlantické aliance? V Asii jsou investice do vojenských kapacit a budování koalic potřebné k udržení statu quo značné. Bylo by však snazší držet na uzdě Čínu, jakmile obsadí Tchaj-wan a vrhne svůj impozantní stín na západní Pacifik? Na Blízkém východě je náročné udržet klíčové námořní trasy otevřené. Dovolit nepřátelským silám, aby je uzavřely, by si jistě vybralo vyšší daň v podobě ekonomických ztrát a prohlubujícího se strategického úpadku.

Američané v současné době zjišťují, že nepříjemnosti spojené s prosazováním globálního řádu jsou nekonečné. Pohled zpět naznačuje, že alternativa by mohla být mnohem horší.

A konečně, zachování globálního řádu je kolektivní snahou – ale bez USA k tomu nedojde. Washington nebyl hlavním hráčem v Evropě a východní Asii, protože síly revizionismu nabraly před 2. světovou válkou na síle, a to byl přesně ten problém.

Americká neúčast vyvolala kaskádovitý problém se závazky: Skutečnost, že Británie a Francie nemohly počítat s americkou podporou, způsobila, že se zdráhaly postavit se Hitlerovi v roce 1938, kdy mohly zvítězit, kdyby výsledkem byla válka. Jak následně ukázala 2. světová válka a studená válka, pouze důsledné uplatňování americké moci mohlo vytvořit prostředí, v němž lidstvo dosáhlo nových úrovní rozkvětu, protože nejhorší formy agrese byly omezeny.

Toto ponaučení přetrvávalo desítky let po útoku na Pearl Harbor, ale dnes na něj zapomínáme. Étos izolacionistů z doby před 2. světovou válkou – Amerika na prvním místě – se vrátil. Podpora pomoci Ukrajině klesá. Pokud Donald Trump v roce 2024 vyhraje prezidentské volby, je až příliš pravděpodobné, že dojde k vyprázdnění NATO a dalších amerických aliancí. Je důležité pochopit, co to může znamenat.

Klíčovým rozdílem mezi Mnichovem v roce 1938 a Ukrajinou v roce 2022 bylo americké vedení. Bez americké pomoci by byl Kyjev jistě poražen, ať už dříve nebo později, a rozdělená Evropa by se možná rozhodla postupujícímu Rusku spíše ustupovat, než se stavět na odpor. Stejně tak Asie opuštěná USA by byla vydána na milost a nemilost Číně. Země na Blízkém východě by se bez diplomatické a vojenské podpory, kterou Washington poskytuje, jen těžko čelily Íránu a jeho spojencům, nemluvě o zvěřinci teroristických skupin, které stále ohrožují region.

V nejlepším případě by důsledkem amerických škrtů byl větší mezinárodní nepořádek. V nejhorším případě by to bylo osvobození od agresivních impulsů, které před 85 lety odsoudily svět k teroru. Amerika může mít pohodlí v podobě škrtů, nebo může mít globální stabilitu, prosperitu a demokratickou nadvládu, kterou vytvořila po nejhorší válce v dějinách. Pravděpodobně nemůže mít obojí zároveň.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
2949

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2024