Rozhovor Britských listů 651: K Velikonocům: Víra je vlastně nejistota, kterou dokážu ustát

28. 3. 2024

čas čtení 14 minut
 

V rozhovoru s Janem Čulíkem uvažuje teolog a historik Richard Vlasák o významu Velikonoc.


Jan Čulík: Všechno nejlepší k Velikonocům, vážení televizní diváci. Máme, jako každý rok, před kamerou pana faráře Richarda Vlasáka. Povídejte.

Richard Vlasák: Hezký dobrý den, vy jste popřál to nejlepší. Já bych řekl, ono toho nejlepšího se všude prodává až moc. Znáte to reklamy slouží.

Jan Čulík:  Já nevím, jestli to viděl, že Lidl se označil, že „oficiální partner Velikonoc“. Pan Fischer napsal na twitteru, že Ježíš bude mít radost.

Richard Vlasák: Jo, no to je hezká poznámka od obou dvou od jednoho i od druhého, a já si myslím, to nejlepší se prodává všude na každém rohu. Já bych byl rád, kdybychom se zastavili nad tím, co je dobré. A když si povídám třeba s malými dětmi a když si povídám, ale třeba i potom s babičkami o Velikonocích, tak se vracíme stále ke stejnému tématu. A sice, co je dobré pro člověka. Dobré pro člověka je, když má hezké vztahy, když je v jeho rodině odpuštění. Dobré je pro člověka je, když se má na koho spolehnout, když je v rodině důvěra, ale nejenom v rodině.

No a dobré pro člověka je, když má nějakou kotvu něčeho, co ho může držet, když to vypadá, že by ta loď mohla se vydat na širé moře, kde je plno nejistot. Zkrátka a dobře to, co hledáme právě o Velikonocích, je příběh, který nás má ukotvit. A zároveň, a to je na tom to nejvtipnější. Jak nás má ukotvit, tak má nás taky znejistit. Já to popisuju tak, že to je cesta od náboženství k víře. Náboženství, to je takový ten systém znáte to. To je jak automat na coca colu. Hodíte dvacetikorunu, vypadne vám ten jedovatý, přeslazený nápoj. No a to je náboženství. Náboženství, které vám prostě splní všechna přání, přesně tak, jak si je vždycky přejete podle vašeho naturelu, řekněme to tak.

A potom je cesta k víře dlouhá, trnitá a složitá. Někteří lidé se na tu cestu nevydají, ale to je jejich věc a někteří lidé se na tu cestu vydají a potom může být zpochybněno i to náboženství. Pokud říká nějaké věci, které ponižují člověka, které poškozují mezilidskou solidaritu, které podporují mocné. A přesně to se stalo Ježíšovi. Ježíš se rozhodl, že náboženství ,v našem případě židovství.prromění vírou, skutečným vztahem člověka k Bohu a Boha k člověku. No a to se mu taky stalo osudným, samozřejmě. Takže.

Jan Čulík:  Promění ho vírou? Vysvětlete to.

Richard Vlasák: No chtěl bych to vysvětlit asi tak, když věříte, když máte hluboké přesvědčení, tak se ptáte, jestli také jste schopen nějaké sebereflexe. Přitom v náboženství se plní jenom vaše požadavky, vaše přání.

Jan Čulík:  Je to formální.

Richard Vlasák: Je to formální, je to prostě ono se to tak dělá. Bude se to dělat a vždycky se to tak dělalo. Zatímco víra znamená jít do svého nitra.

Jan Čulík:  Není víra vlastně nejistota?

Richard Vlasák: Víra znamená - krásně to popisuje Tomáš Halík. Víra je vlastně nejistota, kterou dokážu ustát.

Jan Čulík:  To je dobrý, no.

Richard Vlasák: Totiž, já bych vzpomínal na to, co to vlastně znamená, co to znamená být radikální. Být radikální znamená jít ke kořeni věcí latinského radix.

Jan Čulík: Radix, ano.

Richard Vlasák: Zatímco my bychom měli rozlišovat od extrémního. Protože to je ex treme. Tremus je kmen. Extréme znamená daleko od kmene. Já bych to přirovnal k tomu lístečku, který se tak chvěje na té poslední větvičce. A vlastně už s tím stromem nemá až tak moc společného, ale jenom prostě je na poslední chvíli propojen.

A tak se toho kmene drží, myslí si, má představu o tom, co ten kmen je, ale je to samozřejmě úplně vedle Zatímco ten kořen, když jdeme ke kořeni věcí, tak jsme u těch živin. U toho, co co nás spojuje s tím, co je podstatné.

A to je to je ten rozdíl mezi vírou a náboženstvím. Náboženství umí být velice povrchní, umí být na okraji celého toho velikánského, košatého stromu a vůbec nemusí pochopit, o co vlastně celou dobu jde. Zatímco vírou zkoušíme sami sebe. Víra nám klade nepříjemné otázky. Víra, která nám klade jenom příjemné otázky, není víra, ale. No, já bych to řekl duchovní wellness. A duchovních wellness máte dneska na celém světě v současné době více než dost. Všude se vám nabízí well being. Všude se vám nabízí jóga, nic proti józe. Všude se vám nabízí prostě udělejte si pohodlí, udělejte si dobře.

Nic proti tomu, člověk se jí může občas odpočinout a udělat si dobře, jenže to nemá s vírou nic společného. Víra -

Jan Čulík:  Podle vás je víra znepokojující.

Richard Vlasák: Víra musí být znepokojující. Víra, která neznepokojuje, je takový ten laciný obrázek, který si koupíte na pouti a potom si ho vyvěsíte v pokoji, já nevím, nad manželské lože. To je takové to trošku kýčovité, přeslazené, no a takové třeba ani Velikonoce být nemají.

Velikonoce mají být výzvou k proměně nás, abychom ten příběh Ježíšův vzali za své. Aby to nebyla prostě jenom nějaká vyprávěnka, jedna z těch pohádek, kterých se zase přes velikonoční svátky dostane na Velikonoce na obrazovky více než dost.

Jan Čulík: Proč jsou Velikonoce výzvou k proměně a ne třeba Vánoce?

Richard Vlasák: To je dobrá otázka. Tam Vánoce by mohly takovými svátky být. Jenže já bych řekl, že Vánoce nás víc než cokoliv jiného spojují s těmi základními, nejdůležitějšími lidskými hodnotami. A ty Velikonoce se ptají, jsou ty hodnoty pravdivé? Jsi ochoten za ty svoje hodnoty něco obětovat? Jsi ochoten jít za zrcadlo?

Jsi ochoten se sám sebe vidět? Jsi ochoten sám sebe kritizovat? Chceš se vidět jako ten člověk, který i svými chybami přispíval k tomu, že tenhle svět vypadá tak ošklivě, jak vypadá? Ono totiž často slýcháváme takovou tu otázku jak to může pámbu dopustit? No, dopouštějí se toho lidé, toho zla, které máme v dnešním světě a dopouštějí se ho proto, protože nemají onen vnitřní kompas, nemají to vnitřní nastavení, které by jim řeklo, tady už ne, dál už ne.

Jan Čulík:  No dobře, tohle je vždycky ta odpověď. Jenže. Když byl ten Kristus ukřižován, tak ho ukřižovali lidi ne Pán Bůh jo?

Richard Vlasák: Právě právě. Jasně ukřižovali ho lidi, ale protože Ježíš udělal něco znepokojujícího. Ježíš totiž všechny naštval. My si to neuvědomujeme, ale od té Květné neděle, kdy Ježíš vjíždí do Jeruzaléma, naštve všechny skupiny obyvatelstva a každou zvlášť a každou speciál. Mocné tehdejší doby naštve tím, že jim že ji nepoklonkuje, že před nimi s prominutím nepadá na zadek. Tehdejší vzbouřence, lidi nižší vrstvy, kteří už se chtějí zbavit té římské nadvlády, mezi mezi ně patří třeba i Jidáš, tak ty znepokojuje tím, že prostě neřekne, tak jo, tak jdeme, kluci, jdeme do zbraně. Že nevyvolá povstání. No a potom tady máme tehdejší náboženské myslitele a představitele a ty naštve tím, že prostě řekne, no tak, to vaše náboženství, to je prostě jenom kšeft. To je prostě jenom naoko. To není žité, to je prostě děláte jenom proto, protože se potřebujete udržet na výhodných místech. Zkrátka a dobře, on naštve všechny ty společenské vrstvy tehdejšího Jeruzaléma. A Římanům je to jedno. To hezky ukazuje ten příběh o Pilátovi. Římanům je až do té doby, dokud nejsou nepokoje v Jeruzalémě, tak je jim šuma fuk, ale potom přijde ten konflikt. Někteří říkají, že ten konflikt začíná tím, jak Ježíš obrátí ty stoly penězoměnců. Někteří jiní říkají, že ten konflikt mohl až do poslední chvíle vyústit v opravdové Ježíšovo povstání. Ostatně vzpomeňme si, jak Lukáš líčí, že Ježíš posílá své učedníky ještě nakoupit zbraně.

A na Olivové hoře po tajemství Zeleného čtvrtku přichází právě ten okamžik, kdy Ježíš vystoupá na Olivovou horu a ještě na poslední chvíli posílá své učedníky nakoupit zbraně. Možná že to je zbytek té touhy vést nějaký ozbrojený odpor. A potom přichází ten rozhovor s Bohem. Mohli bychom ho parafrázovat tímto způsobem: Tati, co mám dělat? Mám teď bránit svůj vlastní holý život, třeba se zachránit, nebo mám teď splnit svoji životní misi i tím, že ji nezradím, že těm všem slovům, která jsem říkal na nejrůznějších nárožích, že se mají lidé milovat, že si mají odpouštět, že mají hledat pro každého člověka tu dobrou stránku tak mám tohleto - jak to mám zvládnout? A odpověď zní: Ježíš si odpověděl tak, jak uvidíme v následující scéně, v té scéně, kdy přichází ta, dneska bychom řekli jednotka rychlého nasazení, aby toho Ježíše tam na té Olivové hoře zatkla. Jidáš samozřejmě uštědří ono políbení zrádcovské a Ježíš mu říká, jako vždyť jsme kámoši jsme byli přátelé tak teď, co to děláš? Jaké to je zradit kamaráda? Řekl bych s para biblí. No a potom dochází k tomu konfliktu a Ježíš léčí toho, koho zraní jeden z těch jeho učedníků. Tím se říká jasně a ne násilí. Tím se říká jasně a ne tomu povstání no a potom ten zbytek. To už je něco, co známe i z dnešní doby, ale i dnes jsou politické strany a politické síly plné lidí, kteří plní na první dobrou přání lidu. Myslíte si, že by Česká republika stála za Izraelem, kdyby tady nebyla taková velká podpora Izraele? Já si myslím, že ne. Myslíte si, že by česká vláda podporovala dál Ukrajinu? No já si myslím, že ne, kdyby tady prostě nebyl hlas lidu, hlas boží . Tím chci říct jednu věc. Totiž politika tady v tom selhává, protože nehledí na to, co je správné. Vlastně Pilát se dopustí justičního omylu když nechává Ježíše ukřižovat. A potom přichází ten moment, který je vrcholem všeho a to je Ježíšova smrt na kříži. Ježíšova poslední slova jsou Eli, Eli, lama sabachtami. Bože, můj, bože můj, proč jsi mě opustil?

A já jsem si dlouho lámal hlavu s tím, co to vlastně znamená. A myslím si, že v tom je opuštěnost, opuštěnost a bezradnost člověka, kterou zažívají například matky, když se potýkají s drogovou závislostí svých dětí. Je v tom opuštěnost lidí, kterým někdo zemřel náhle a bez vysvětlení. Je to opuštěnost lidí, kteří si sahají na život. Je to opuštěnost lidí, kteří zažívají v této době obrovskou sociální nejistotu. Zkrátka a dobře, každý z nás můžeme se dostat do této situace.

A právě v této situaci je Ježíš maximálně solidární. U každého jiného náboženského vůdce, nebo u každé jiné osobnosti můžeme říct zajímavé myšlenky, ale on to nedotáhl až do konce. U Ježíše tomu je naopak. Ježíš dotahuje svoje myšlenky až do konce. Do konce smrti, ale jak říká křesťanství a věří křesťané, tou smrtí na kříži to nekončí.

Naopak je to bod zvratu. Je to bod bod obratu a za tou smrtí přichází velikonoční pondělí. Pondělí, které je nesmírně zajímavé tím, že přicházejí k hrobu ženy. Chlapi jsou někde schovaní, protože mají strach před římskými vojáky. A ty ženy prostě objevují prázdný hrob. A za příběhem o prázdném hrobu začíná příběh víry. Když chceme, můžeme ji přijmout jako svoji naději, že ten hrob byl prázdný, protože Ježíš byl vzkříšen a nebo můžeme říct, ten hrob byl prázdný. A nebudeme vědět proč.

Jan Čulík: Jste to shrnul velmi dobře, musím říci, takže závěrem ve dvou větách. Jaké je z toho poučení ještě jednou?

Richard Vlasák:Možná poučení pro tyhle Velikonoce. Nesnažme se víru vtěsnat do našich představ. Nesnažme se víru vtěsnat do našich potřeb. Vezměme víru jako nabídku k proměně svého postoje ke světu, k druhým lidem. Vezměme víru jako možnost nového života. Nového života, který bude mít smysl.

Jan Čulík:  Rozumné, vážení televizní diváci. Děkujeme vám za pozornost na shledanou Hezké Velikonoce, ještě jednou.

Richard Vlasák: Hezké Velikonoce.

0
Vytisknout
2776

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2024