Netanjahu se chystá k boji s USA. Možná to nepřežije

27. 3. 2024

 

Netanjahu se od konce října záměrně a cílevědomě snaží o konfrontaci s USA. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2728, požadující "okamžité příměří", je jen nejnovější záminkou k tomuto promyšlenému střetu. Může se vám to zdát kontraproduktivní a nerozvážné vzhledem k tomu, že obě země jsou blízkými spojenci, vzhledem k velké závislosti Izraele na vojenské pomoci USA a jejich diplomatickém deštníku a zejména vzhledem k rozsáhlé a neochvějné podpoře Izraele ze strany prezidenta Bidena od katastrofy 7. října.

Netanjahu má však dva důvody, proč takovou konfrontaci vyvolat. Prvním z nich jeho drsné lhaní ve velkém měřítku. Vymyslel si narativ, který údajně vysvětluje souvislosti války a následně ho zbavuje odpovědnosti a zodpovědnosti, kterou vytrvale odmítá převzít. Odvádí to také pozornost od jeho deklarované politiky, v níž nabádal Katar, aby do Gazy posílal další finanční prostředky na posílení Hamásu, a to vše s cílem oslabit palestinskou samosprávu a znemožnit jakákoli politická jednání.

Podle tohoto narativu byl 7. říjen pouhým debaklem, kterému se dalo zabránit, kdyby neselhaly Izraelské obranné síly a zpravodajská služba Šabak. Větším problémem je nyní podle Netanjahua možnost vzniku palestinského státu, který se svět, zejména USA, snaží Izraeli od útoku vnutit. Podle tohoto narativu se pouze hrdinný Netanjahu dokáže postavit USA, vzepřít se americkému prezidentovi a zabránit této parodii.

Je samozřejmě nemožné, aby byl nový palestinský stát "vnucen" Izraeli zvenčí. Ale toto zarámování umožňuje Netanjahuovi uklidnit jeho pravicově extremistickou koalici a partnery, kteří se dlouhodobě staví proti jakékoli formě palestinské státnosti. A umožňuje mu to učinit ústředním bodem konflikt s USA, a nikoliv své vlastní neúspěchy. Nejde o premiéra, který chce být Ludvíkem XIV. O to nikdy nejde.

Druhý důvod je aktuálnější a praktičtější: v konfrontaci jde o to, aby se Biden stal obětním beránkem za to, že se Netanjahuovi nepodařilo dosáhnout "totálního vítězství" nebo "likvidace Hamásu", což jsou dvě hesla, která pravidelně vypouští z úst.

Rezoluce Rady bezpečnosti požadující okamžité příměří, kterou přijalo 14 členů, přičemž USA se zdržely hlasování, staví Izrael do dvojího střetu: s Radou bezpečnosti OSN, ale především s USA. Netanjahuovy svatouškovské výlevy o tom, jak byl "překvapen" a jak je zdržení se hlasování ze strany USA odklonem od politiky, která by zabránila Izraeli ve vítězstvíí, jsou licoměrné. Bidenova administrativa ho opakovaně varovala, že to bude nevyhnutelný výsledek, pokud bude pokračovat ve své nekonečné nepoddajnosti, vzdoru a faktickém odmítání spolupráce s USA, dosud věrným spojencem a ochráncem Izraele.

Když ignorujete žádosti USA, odmítáte prezidentovy dobře míněné rady, zaplavujete ministra zahraničí Antonyho Blinkena dvojsmyslnými výmysly, nenuceně se vysmíváte americkým plánům a představám o rekonfiguraci regionu, projevujete hrubou neústupnost tím, že odmítáte předložit věrohodnou a ucelenou vizi pro poválečnou Gazu, pořádáte videohovor s republikánskými senátory (což je skupina, jejímž doživotním členem se Netanjahu cítí být) a aktivně usilujete o otevřenou konfrontaci s administrativou, je třeba za to zaplatit. Nejnověji Blinkenovo ministerstvo zahraničí varovalo Izrael, že se dostává do stále větší izolace a hrozí mu, že si způsobí "generační škody" na své pověsti a image.

Kdyby se Izrael vážně zabýval některou z výše uvedených otázek, aniž by nutně musel se vším souhlasit, předešel by této roztržce. USA mají s Izraelem jeden dlouhodobý zásadní spor: chybí ucelený politický cíl války, kterému by musely být přizpůsobeny vojenské prostředky. USA se čas od času ptaly na cíle Izraele a nedostaly jinou odpověď  než "svrhnout Hamás", což je sice cíl úctyhodný, ale neřeší "den poté".

Co se týče Rady bezpečnosti, Izrael si pohodlně vysvětlí, že o rezoluci nejde, že žádné bezprostřední sankce nehrozí a stejně OSN vždy byla a zůstává protiizraelská. Možná. Ale o to nejde. Rezoluce staví Izrael do velmi nepříjemné a nejisté pozice pro zemi, natož pro demokracii a spojence USA. Mnohem kritičtější a důslednější oblastí jsou vztahy mezi USA a Izraelem. Jejich zhoršení za Netanjahua bylo v uplynulém roce dobře zdokumentováno, ale rezoluce Rady bezpečnosti představuje nové dno.

Přibližně od ledna USA negativně revidovaly své hodnocení Izraele pod Netanjahuovým vedením. Netanjahu se nechová jako spojenec, v mnoha otázkách si během let nahromadil vyčerpávající deficit důvěryhodnosti a záměrně nepřišel s plánem pro poválečnou Gazu - do té míry, že je nyní ve Washingtonu vážně podezříván z prodlužování války za účelem vlastního politického přežití. Současná roztržka ohledně rezoluce Rady bezpečnosti prohlubuje rozkol do té míry, že není možné si představit, jak se trajektorie změní, dokud bude Netanjahu u moci.

V současné době mají USA s Izraelem tři sporné body týkající se detailů vedení války:  e Izrael brání humanitární pomoci, počet civilních obětí, které nejsou bojovníky, a případná vojenská invaze do Rafáhu na jižním cípu Gazy. Tyto rozpory mohly být vyřešeny, kdyby Netanjahu a Biden měli fungující, upřímný a dobrosrdečný vztah. Takový vztah však nemají. Ve skutečnosti má Netanjahu za sebou řadu konfrontací a častých roztržek s americkými administrativami, od George H.W. Bushe přes Billa Clintona, Baracka Obamu až po Bidena. Jeho - nutno dodat, že neúspěšné - vměšování do americké politiky je rovněž známým rysem od 90. let.