Svatý Augustin a věčné Slovo v Písmu svatém

29. 8. 2023 / Boris Cvek

 

Co je ale Boží slovo v Písmu? Tady reformace často uvázla na povrchu textu, na představě, že tu je nějaký objektivní text, fixovaný ve svém doslovném významu navěky, a že o tato slova lze opírat autoritu víry. Katolická církev proti tomu staví ve svém katechismu tato krásná slova sv. Augustina:

„Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu svatém, a že je to totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých spisovatelů; to Slovo, které, poněvadž bylo na počátku Bůh u Boha, nemá zapotřebí slabik, protože nepodléhá času.“

Obsahem Písma je Kristus, nikoli ta či ona věta. Kristus jako věčné Slovo. Neznamená to nic jiného než apel na čtení Písma očima lásky, z hlubin lásky. Protože to Slovo je Láska. Proto je také třeba číst Písmo v různých dobách jinak, aby jeho obsah zůstal stejný. Protože jeho obsah není ta či ona věta, nýbrž Kristus. Co by dělal Kristus v této době, v této situaci?

Těžko by třeba někdo mohl číst Písmo tak či onak s ohledem na homosexualitu v době, kdy o homosexualitě (vrozené preferenci) nebylo nic známo. O homosexualitě není v Písmu ani slovo, stejně jako tam není nic o černých dírách nebo penicilinu. Vezměme si jako příklad nechvalně slavnou pasáž z první kapitoly Pavlova Listu Římanům:

„Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.“

O čem tu čteme? O lidech, kteří propadli nečistým vášním svých srdcí. O lidech, kteří neznají lásku ani slitování. A tohle si mnoho lidí v minulosti spojovalo se sexem mezi stejnými pohlavími. Nemuselo to být v dané sociální realitě úplně od věci, protože toto tabu bylo tak silné, že jeho porušení s sebou mohlo přinášet i porušení jiných tabu, pocit čiré vyděděnosti a zvrácenosti. Dnes víme, že je to nesmysl. Nikoli nesmysl Písma, ale nesmysl společnosti oněch dob. Díky společenskému pokroku schopnost lásky nebo slitování nebude dnes žádný soudný člověk upírat lidem na základě jejich sexuální orientace. Stejně jako nikdo soudný nebude jako příčinu homosexuality vidět nečistou vášeň.

Jací lidé jsou vlastně plní nepravosti, lakoty, špatnosti, závisti, vražd, sváru atd.? To je ta otázka. Jsou to přece lidé, kteří neznají lásku ani slitování. Toho se můžeme držet nejlépe, protože to je Kristus, jak víme jinde z Písma (a zároveň tím jsme v souladu s moderními poznatky o člověku, jak je shrnuje Martha Nussbaum, o původu etiky a základech mezilidských vztahů ve společnosti, o smyslu a hodnotě umění). Láska a slitování. V tom je to věčné Slovo. Nikoli v tom, že dobové obavy a kontexty zvěčníme, zbožštíme, abychom z nich udělali bič na své bližní. To bychom se mohli snadno ukázat jako ti, kdo přece neznají lásku ani slitování. Zejména s ohledem na to, že v minulosti panoval útlak, vykořisťování, bezcitnost vůči širokým vrstvám obyvatel. Následovat Krista znamená tyto věci měnit, tedy osvobodit, uzdravit člověka. Kristus v evangeliu v jednom kuse někoho uzdravuje – aby nakonec na Golgotě uzdravil celý vesmír.

Nechci tvrdit, že v úkolu najít v Písmu Krista katolická církev uspěla lépe než církve protestantské. Zrovna otázka homosexuality ukazuje v mnoha případech opak, i když už i katolická církev pochopila, že to není „nečistá vášeň“, a ve svém katechismu nabádá k citlivosti a úctě k homosexuálům (ačkoli je nutí k nedobrovolné sexuální abstinenci, což je něco zcela nelidského a nesmírně krutého).

Důležité je hledat v Písmu Krista. To znamená číst ho s ohledem na dobu a kritické myšlení, s ohledem na kontext, s ohledem na lásku. Láska bez kontextu je mrtvá litera, která – jak říká sv. Pavel v Druhém listu Korinstkým – zabíjí; naopak jenom Duch dává život. Duch, tedy láska, vyžaduje nikoli fixaci věčných pravd v lidském slově, ale vyzvedávání věčně živého, svobodného Krista, Slova, z hlušiny mrtvé litery. Duch vždy vane svobodně. Znamená to nikoli hájit staré zvyklosti a fixovat se na ně, stavět klec z obvyklého a navyklého, ale dávat život, uzdravovat, proměňovat a všechno činit nové, plné lásky a věčnosti. Prostě následovat Krista.

V Písmu nacházíme to, co je v nás. Tím, jak čteme a chápeme, vydáváme svědectví o tom, kdo je pro nás Bůh. Je to strážce litery? Strážce toho a toho zvyku? Nebo je to Bůh, který jako Láska zemřel na Golgotě, aby všechny spasil, všechny osvobodil, vše učinil nové? Je to Bůh budoucnosti, nebo Bůh minulosti? Je to garant společenských rolí, nebo Stvořitel vesmíru s miliardami galaxií? Nikdy nemůžeme číst Písmo jinak než optikou, kterou máme v sobě. Neexistuje nic jako čirá litera, nezávislá na čtenáři, jeho hodnotách, prožitcích, jeho chápání. Mrtvá litera stejně jako živý Duch je to, co do Písma vnášíme sami skrze podobu svého vlastního vztahu k Bohu. Jenom tak v Písmu lze najít Krista, ze své blízkosti Kristu. Augustin také ve Vyznáních říká, že Bůh je hlouběji ve mně, než já jsem v sobě. To je ta studna, v níž pramení věčné Slovo Písma, když ho čteme z Krista. Nacházíme v Písmu Krista, protože On je v nás. Jen do té hlubiny vstoupit.