25. 8. 2023
Ta hra je o malém provinčním městě, které se probudí ze svého pokojného spánku tím, že se tam objeví nosorožci. Brzo si obyvatelé uvědomí, že mají s těmito brutálními tvory s tvrdou kůží mnoho společného a začnou se měnit - společenská elita, duchovenstvo, státní úředníci, všichni - v nosorožce. Na konci hry zůstává jedině hrdina Berenger jako jediná lidská bytost ve světě zvířecích zvuků.
Vidíme různé možnosti interpretace. V Německu, například, obecenstvo okamžitě porozumělo této hře na základě své vlastní zkušenosti s nacismem: argumenty ospravedlňovaly, aby všichni dělali to, co dělají všichni ostatní. Síla konformismu nevyžaduje nutnost kriticky zkoumat to, čemu se konformně všichni přizpůsobujeme. Pro německé publikum byla tato hra jasnou analogií nacismu a byla uvedena na jeviště bez ironie jako "holá tragédie, bez ústupků". Jean-Louis Barrault, na druhé straně, na základě svého vlastního génia i na základě určité tradice ve francouzském divadle, která má kořeny v Moliérovi Misantropovi, režíroval tuto hru v Paříži (sám byl v hlavní roli) jako "tragickou frašku".
V severní Americe se stalo něco úplně jiného. Ionesco, který se roku 1961 účastnil zkoušky Nosorožců v New Yorku, byl znepokojen, že tam tu hru interpretovali způsobem, který byl v naprostém protikladu k jeho záměrům. Berenger, poddajný, neukotvený antihrdina této hry, byl proměněn v "svého druhu jasného revolucionáře, tvrdého, neporazitelného revolucionáře, který přesně věděl, co dělá". Zjevně, americká verze této hry považovala konformismus za něco naprosto odporného a absurdního. (Ionesco sám byl překvapen, že všichni američtí kritikové souhlasili, že jeho hra je velmi legrační.) Zlověstný aspekt hry úplně zmizel.
Na první pohled se může zdát, že je to v protikladu s mým předchozím argumentem o humoru v absurdním divadle, ale při bližším zkoumání se to objevuje jako jen další rys téhož problému. Konformismus byl v Československu prezentován (stejně jako dosud je v Severní Americe) jako něco podřadného, maloburžoazního, něco, co je nehodné chrabrého nového světa mladého individualisty, který nedovolí, aby byl utopen v bahně prostřednosti. Hlavní Ionescův argument, totiž "duševní proměna celého kolektivu", kdy "původní staré hodnoty jsou devalvovány, svrženy, vzniknou nové hodnoty a vnutí se všem" byl úplně převrácen. To, že kritikové zdůrazňovali komický aspekt této hry, bylo důsledkem smrtelně vážného, téměř moralistického postoje k problému prostřednosti.
České zdroje nepovažovaly Berengera za tvrdého nekompromisního individualistu. Nenalezly v této postavě ani stopu hrdinství či tvrdosti v postojích. To, že Berenger se nepromění v nosorožce jako všichni ostatní, bylo vysvětleno prostým faktem, že je příliš lidský: "Jeho lidskost není programová, ale přirozená". Stát se chtivým, primitivním zvířetem by bylo znásilněním Berengerovy podstaty. Ostatním lidem, naproti tomu, prostě chyběly určité lidské vlastnosti, nebo alespoň potenciální možnosti, takže u nich ta změna proběhla.
Tato interpretace znamená dvě věci: Východoevropané stále ještě, jak se zdá, věří v dobrý potenciál lidské přirozenosti (a to je něco jiného než marxistický determinismus) a v důsledku tohoto postoje píší jiný druh absurdního dramatu, který obsahuje více hodnot a je méně relativistický než ten na Západě.
Jasným příkladem tohoto rozdílu je debata o Nosorožcích významného západního kritika absurdního dramatu Martina Esslina. Pro něho je Berengerovo "konečné vzdorné vyjádření víry v lidstvo jen výrazem liščina pohrdání vůči hroznům, na které nedosáhne", a ta hra proto vyjadřuje "absurditu vzdoru stejně tak jako absurditu konformismu ... protože teď je být nosorožcem normální, být člověkem je hrůza".
Tohle se mni zdá být příkladem hluboce zakořeněného relativismu západních kritiků. Tím, že popírá, že existuje určitý bod, v němž se situace stává absurdní, popírá Esslin absurditu jako takovou.
Jestliže absurdita toho, že se lidé promění v nosorožce, přestává být absurditou poté, co se v nosorožce proměnil dostatečný počet lidí, pak je absurdní všechno, anebo není absurdní nic. Toto relativistické myšlení nepřineslo ve východní Evropě žádné ovoce. Nehrdinský a směšný - avšak v žádném případě absurdní - Berenger je považován za typického průměrného "malého člověka", který nevidí žádnou cestu ven než "čelit nedůstojné situaci tak, aniž by se staral o svou vlastní důstojnost".
Diskuse