Ještě více sibiřské demokracie

10. 11. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 10 minut
  • Potrubní poštou z východu nemíří do Evropy zdaleka jen energetická surovina v podobě "přechodného" plynového paliva, ale také mnohem širší vliv, který ruská plynařská lobby v režii Kremlu na Západě programově šíří. 

Úvodem budiž řečeno, že titulek archivního polemického textu historika Milana Hübla jsem si vypůjčil kvůli tematické souvislosti.


Hübl svého času prohlásil, že "staneme-li se gubernií", formální detaily tohoto uspořádání jsou pak už vedlejší.

To v zásadě platí dodnes. Konkrétně nezáleží až tolik na tom, zda současný Putinův režim v Rusku vydírá Českou republiku v oblasti energetiky prostřednictvím Rusy dostavěných Dukovan, nebo jestli ji má "na lopatě" kvůli závislosti na dominantních dodávkách ruského zemního plynu.

Budeme-li přesní, není vůbec jisté, zda snad novější ruské elektrárny jako dlouho plánovaný Paks v Maďarsku (ještě ani nezačala stavba) mají v sobě na způsob čínských mobilů zabudován nějaký mechanismus umožňující dálkové odstavení ze země původu. Nevíme o tom nic, oficiálně ani neexistuje podezření. Takže teoreticky je asi možné při předzásobení se palivem přinejmenším nějakou dobu provozovat ruskou jadernou elektrárnu i v případě roztržky s Kremlem, zejména seženete-li vhodného alternativního dodavatele paliva, jako tomu bylo u starších typů reaktorů VVER. Bezpečnostní rizika spojená s ruskou jadernou technologií jsou spíše technologického, zpravodajského, korupčnického a politického charakteru, než že by se akutně týkala bezprostředních provozně energetických záležitostí.

Naproti tomu u zemního plynu je situace daleko přehlednější. Moskva prostě může ze dne na den utáhnout kohouty, nebo případně ještě - což se právě děje letos od jara - předem cíleně vyprazdňovat i evropské zásobníky s plynem, aby se možné utažení kohoutů projevilo zcela bezprostředně i například v zásobování domácností teplem, plynem na vaření atp.

Přinejmenším platí, že účinně se předzásobit zemním plynem a připravit se na možné ruské vydírání je daleko těžší než v případě využití ruského jádra.

Je tedy opravdu s podivem, že se v České republice tak rozsáhle - ač naprostým právem - řešila bezpečnostní rizika spojená s ruskou nebo čínskou účastí v tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany, avšak dosud se neřešila ani dost málo otázka fatální závislosti na ruském plynu. Přitom Putinova dizertace, v níž nastínil koncepci použití dodávek zemního plynu do Evropy jako strategické zbraně, je záležitostí známou přinejmenším od 90. let minulého století - a projekt plynovodu Nord Stream 2 představuje vyvrcholení třicetileté velkorysé snahy Kremlu zkorumpovat plynařským byznysem celou evropskou, zejména pak německou politickou třídu.

Je pěkné nechtít ruské Dukovany, jenže málo platné, pokud vám současně s tím vůbec nevadí prohlubování závislosti na ruském plynu. Jak připomínal zmiňovaný Hübl, konkrétní způsob proměny v gubernii je vlastně vedlejší; dokonce ve speciálních případech může dojít i na specifickou "českou cestu", jenže její konec bude stejný jako u jiných, méně "specifických".

A dost možná, že přes zemní plyn vede daleko přímočařejší cesta k nevolnictví než přes jádro.

***

Avšak je vůbec rozumné a přijatelné, ptají se někteří, aby do energetických záležitostí masivně vstupoval stát a snažil se určovat, co je nebo není přijatelné? Neměla by se, říkají jedni, věc spíše přenechat "trhu bez přívlastků", který prý vede "automaticky" k nejlepším výsledkům? Není radno, říkají zase druzí, přenechat zásobování energií občanské svépomoci, budování soukromých solárních parčíků na střechách domů a chalup, plnění sklepů bateriemi pro skladování nadbytečné energie?

Na první námitku hledejme odpověď v charakteru energetického odvětví, kde se bez jakýchkoliv státních zásahů automaticky velmi přiblížíme přirozenému monopolu. Stát, potažmo EU, tu nezasahuje do konkurenčního prostředí, ale spíše je tu velmi potřeba jeho ruky vůbec jen proto, aby vůbec nějaká forma konkurenčního prostředí ještě fungovala. Bez dovozu plynu tankery z Norska, USA nebo odkudkoliv odjinud, dovozu plně závislého na rozhodnutí vlád podpořit výstavbu potřebné infrastruktury, se ruský plyn v Evropě automaticky stane na trhu dominantním a konkurence bude veškerá žádná. Právě kvůli zmíněnému charakteru odvětví si přece Kreml zvolil energetiku za nástroj geopolitického boje.

Na druhou námitku je třeba říci, že obecně se v ČR nyní pro umožnění energetického samozásobitelství nedělá takřka nic, spíše ještě stát zlobbovaný ČEZem hází malovýrobcům energií systematicky byrokratické klacky pod nohy. Vedle toho však energetické samozásobitelství představuje prostředek jen o něco málo vhodnější a účinnější než např. domácí šití nedostatkových ochranných roušek během pandemie. Na úrovni celé rozvodné soustavy by se musely desetitisíce malých zdrojů složitě přifázovat a stále by zůstával problém s případnou nedostupností elektřiny v době, kdy nepravidelně vyrábějící drobné zdroje neprodukují (nezbytná spotřeba proudu v noci atd.). V bateriích ve sklepě si samozásobitel možná uloží vše, co může do rána spotřebovat sám, třeba zůstane trochu i pro sousedy, už ale těžko tam ale najdete dost energie např. pro směnující tovární provoz v nedalekém městě. Svépomoc nemá být podvazována, natož pak démonizována - ale na druhé straně z ní ani nelze dělat všespásný prostředek tam, kde evidentně sama stačit nemůže.

Mimochodem, filozof John Gray si právě v kritické recenzi poslední knihy anarchoantropologa Davida Graebera (spoluautorem knihy je profesor komparativní archeologie na LSE Dadid Wengrow) věnované zatím poslední inovaci rousseauovského mýtu ušlechtilého divocha všímá rozsáhlých paralel mezi současnou anarchistickou levicí a "neoliberály", kteří ovšem pro první skupinu z propagandistického hlediska představují nepřítele č. 1.

Obě skupiny emfaticky kážou o údajně utlačitelském charakteru liberálně demokratického státu západního typu, jaký se ve většině Evropy a alespoň částečně i v USA ustavil v důsledku prvních tří dekád po 2. světové válce.

Jakoby na okraj někdejšího sporu o postmodernismus mezi Habermasem a Foucaultem, v němž šlo mj. o otázku, "zda můžeme být svobodni ještě i jinak než jako otroci zákonů", přičiňují anarchizující levičáci své "alternativy" - s nimiž to ovšem při bližším pohledu nevypadá příliš nadějně. Jak podotýká právě Gray, iniciativy typu "defund the police" směřují ke společenskému chaosu na způsob jelcinovského Ruska, když roli zanedbaných bezpečnostních složek (které jistě nebyly dokonalé a nezaujaté...) rychle převezmou nezaměstnaní váleční veteráni naverbovaní "záhadnými" sponzory, gangsteři, různé soukromé bojůvky, ideologicky motivované milice nebo organizace typu Ku Klux Klanu.

Kurdský "anarchistický" experiment v Sýrii známý jako Rojava, který Graeber osobně navštívil, nejen že "bude muset" převzít mocenskou logiku sousedních států, jak argumentuje Gray, ale skutečná situace tam je už nyní mnohem patologičtější. Ilustruje spíše právě Grayem zmíněnou recidivu předstátních struktur autority - ještě utlačitelštějších, nenávistnějších, neschopných tolerovat kritické názory, opozici a vůbec názorovou pestrost alespoň na úrovni běžné v liberálně demokratickém řádu, samovolný pád z logiky moderního státu do patologických bažin pseudonáboženského kultu velkého tatíčka. V případě Rojavy je bezmezně a zcela nekriticky uctívaným tatíčkem zakladatel kurdské teroristické organizace PKK Abdullah Öcalan, jako jím byl během porevolučního ukrajinského rolnického experimentu "baťka" Machno osobně střílející své generály. Tedy ten Machno, který, abychom byli vyčerpávající, podobně jako katalánské anarchistické milice z doby španělské občanské války (nedostatečně kriticky zhodnocené Orwellem) v zásadě jen pomohl efektivněji organizovaným bolševikům k moci, aby se pak stal sám jejich další obětí.

Praotec polistopadového českého anarchismu Jakub Polák byl zrovna tak osobou soustavně se obklopující nesamostatnými mladíky vyznačujícími se problematickým vztahem k otci, aby se mohl záměrně stávat jejich novou, náhradní tatínkovskou postavou. Ovšemže v kruzích, které by patos osvobození braly opravdu vážně, by se právě takové "rodinné" poměry mezi anarchisty musely logicky stát předmětem toho nejdrsnějšího výsměchu, jak ho svého času praktikoval třeba brněnský anarchista Filip Fuchs.

Obecně lze říci, že by na Západě během snah transformovat energetiku měla proběhnout široká debata o účelné demarkaci mezi státní koncepcí a individuální svépomocí také v energetice. Pokud k ní dojde, bude nutno mít na paměti, že stoprocentní etatistické příkaznictví má svůj obdobně ohavný a nesmyslný protipól v kultu "všeřešící" svépomoci, jenž historicky vzato jen pomáhá rozložit státní struktury, aniž by pak dokázal nabídnout cokoliv jiného než prudký sešup k "přímé demokracii okamurovského typu".

***

Už brzy začnou plynovodem Nord Stream 2 ztělesňujícím třicet let snah Kremlu o pokoření Evropy a frapantně porušujícím vlastní evropská pravidla pro konkurenci v oblasti zásobování energiemi plynout jeden za druhým pěkně předražené krychlové metry hřejivé sibiřské demokracie.

Přitom jsme usilovně ujišťováni, že prohlubující se evropská závislost na plynové infrastruktuře, do níž se ještě teprve začíná masivně investovat, má výhradně "dočasný" charakter.

Jak se ale říkalo za starého režimu s narážkou na pobyt sovětských vojsk, jednotkou dočasnosti bývá "jeden furt".

A totéž v bledě modrém platí i o "dočasném" podrobení se ruské plynařské lobby.

-1
Vytisknout
5137

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2021