Ideologická stanoviska jako analýza dezinformací?

13. 5. 2021 / Jana Feiglová

Toto pravidlo neplatí jen pro medicínská témata. Erudici a vysokoškolskou odbornost je třeba doložit i u humanitních/společenských věd (například historické události v médiích mohou z pozice autority komentovat pouze historici nebo odborníci z velmi příbuzných oborů). Některá témata a jejich analýzy vyžadují celé specializované odborné a vědecké týmy. Jestliže média prezentují závěry, jež nepřednáší odborník v oboru, uvádějí, že se jedná o osobní názor hosta. Proto je velmi zajímavé, že u tak komplexní problematiky, jakou je analýza dezinformační scény a dezinformací, které proudí na české území, se na tento požadavek často zcela rezignuje. Analyzovat dezinformace a velmi autoritativně své analýzy prezentovat může v Česku kdekdo, každý – úplně stačí, když sám sebe nazve analytikem, zastřeší se nějakou ideologicky „správnou“ organizací a vystupuje dosti suverénně. Jeho hvězda stoupá.

Jiná věc je samozřejmě jakákoliv internetová diskuze, kde běžní diskutéři ventilují své osobní postoje a poznatky, ale nenárokují si pozici autority (a pokud ano, nikdo jim ji nepřiznává). A jinou věcí je také klasický fact-checking, kde ověřovatel vezme konkrétní tvrzení, zkontroluje ho a pak publikuje relevantní informaci s poznámkou, že jde o hoax a v čem konkrétně původní tvrzení lže. K tomu doloží důkazy a zdroje pravdivých informací. Zde jde skutečně o hodnotnou nápravu komunikace a informovanosti ve veřejném prostoru. Problém s „analýzami dezinformací“ spočívá v tom, že často vezmou plošně zprávy na webech, jež se obecně označují za dezinformační, a bez jakékoliv snahy o doložení, jaké tvrzení je tedy správné a pravdivé (pochopitelně včetně zdroje a jasných důkazů), označí určité názorové texty za „dezinformační narativ“. Absentuje tam jakákoliv snaha o nezávislý, ideologicky nezatížený fact-checking. U informací a dezinformací se také nepohybujeme pouze v binárním systému „pravda – nepravda“. Textová analýza vyžaduje vědomosti z oblasti hermeneutiky, velmi dobrou znalost reálií, které určitou událost rámují, a značné interpretační dovednosti.

Z jakéhokoliv úhlu pohledu vyžaduje kvalitní a seriózní analýza informací, dezinformací a dezinformačních webů, která chce mít patřičnou validitu, celý tým vystudovaných specialistů, od politologů a odborníků na mezinárodní vztahy po odborné lingvisty a filology (jde-li o dezinformace původem z cizích zemí). Tento požadavek však v Česku nikdo hlučně nevznáší a absenci odbornosti u významné části těchto „analytiků“ netematizuje. Je asi jednoduché se dovtípit, že na validní analýzu dezinformací a dezinformačních webů nelze používat jen prosté počítačové algoritmy a umělou inteligenci. AI je schopna hledat ve veřejných textech a záznamech podle určitých jasně daných parametrů, jako je třeba výskyt klíčových slov. To je ale celé. AI dokáže provést kvantitativní analýzy, neumí však ty kvalitativní. Ostatně zná to asi velká část uživatelů FB: zesměšňující obrázek Hitlera vyhodnotí boti Facebooku jako závadný rasistický obsah. Běžná AI není schopna pochopit a vyhodnotit vtip, nadsázku, ironii, fabulaci... – zkrátka pomocí algoritmů nelze zajistit kvalitativní analýzu. Na tu je třeba živých lidí. Ale ne ledajakých, nemůže to dělat kdokoliv.

V Česku si prostě kdejaký ajťák, hokynář, hasič, umělec, tělocvikář, řemeslník, lékař či třeba voják sám o sobě řekne, že se cítí být dostatečně chytrý, že se dobře vyzná v textu, že má dobrou čtenářskou gramotnost, dost životních zkušeností, zastává jediné vhodné ideologické hodnoty a na sociálních sítích se pohybuje dosti dlouho na to, aby mohl z pozice autority pro ostatních uživatele internetu hodnotit, co je dezinformace, dezinformační profil a dezinformační web, a co jimi naopak není. Zřejmě si neuvědomuje, že tyto postřehy autoritativně předkládá i lidem s vysokoškolskou specializací v oboru, kterou ovšem on sám velmi často nemá. Zkrátka Dunning-Krugerův efekt jako z praku. Někdy se taková „analýza“ omezuje jen na slepou víru ve vlastní ideovou neomylnost. Skupinová dynamika spočívá u těchto týmů v tom, že se vzájemně utvrzují ve své pravdě, zbavují se dříve dobrých přátel, kteří jejich aktivity kritizují, a jednají stále zarytěji. Jako dezinformační narativy jsou veřejnosti autoritativně předkládány i jasně deklarované osobní názory, nehodící se stanoviska odborníků v oboru nebo legitimní pochybnosti a otázky, bez nichž se žádná sekulární demokracie nemůže a ani nemá obejít. Jako „kolaborace“ s protitáborem jsou líčeny pouhé pochybnosti, nedostatečné ideové zaujetí a názorová neutralita. Nu, a spousta lidí těmto „dezinformačním analytikům“ tyto jejich sofistiky ve velkém konzumuje, aniž by si vůbec položila otázku, jaké odborné a osobní kompetence má osoba či organizace, která jim autoritativní analýzu předkládá. Přestože možná tyto „analýzy“ vyznívají racionálněji, nemají přitom z odborného a kompetenčního hlediska o moc vyšší hodnotu, než když se Ilona Csáková či nějaká obskurní občanská laická organizace vyjadřuje k epidemiologické situaci nebo k vakcinaci.

Motivací tu je údajně snaha předejít rozdělení společnosti. Proč by ale názorové a hodnotové postoje celé desetimilionové společnosti měly být jednotné? Vždyť právě pluralismus a rozmanité hodnoty jsou to, co demokracie potřebuje jako základní stavební prvek. Nejednotnost je tu hnacím motorem. Podněcuje další vývoj společnosti. Všechny tyto „analytické týmy“ musejí navíc údajně pracovat ve větším či menším utajení, aby nevyzradily své metody a úžasné know-how, krýt své členy a zasahovat svými aktivitami do veřejného prostoru víceméně anonymně. To znamená, že veřejnost nemá žádnou šanci zjistit, kdo a s jakou motivací se snaží ovlivnit veřejné dění, ani kdo jeho aktivity finančně podporuje. Skutečně mají mít v demokratické společnosti tyto inkognito skupiny s velmi nízkou nebo nulovou transparentností, pokud je o odbornost nebo osobní profily, minulost a charaktery vlastních členů či o metodiku své práce, takový impakt do veřejného života, že jejich vývody a „analýzy“ přebírají velká média, včetně veřejnoprávních, a vyvozují z nich autoritativní závěry pro své recipienty? Za jejich nesprávnost, ideologickou předpojatost a neobjektivitu nenese nikdo konkrétní odpovědnost, maximálně pak anonymní netransparentní organizace jako celek. A má to ještě tu výhodu, že se může prezentovaná autoritativní analýza později vždy vydávat za „pouhý“ názor dané skupiny nebo osoby a každý od ní může dát ruce pryč, včetně médií, která tyto závěry publikovala.

Představme si, že by veřejnoprávní médium přebíralo každý měsíc analýzu 2. světové války od anonymních osob, které viděly učebnici dějepisu naposledy na základní škole, přesto však náramně dobře vědí, jak by se měla 2. světová válka správně interpretovat a prezentovat veřejnosti. Mluvčím těchto „historiků“ by byl sice vysokoškolák, ale dejme tomu stomatolog. To by asi většina recipientů hlučně protestovala. U analýz dezinformací se však právě tohle děje standardně. To se jednoho rána nějaký aktivista probudí s úžasným nápadem: založí si internetovou skupinu podobně smýšlejících osob a loajálních kamarádů. Dá jí honosný název typu „Transatlantický étos“. Mluví o tom, jak je společnost rozdělena a jak ji chce svou činností spojovat. Podléhá konfirmačnímu zkreslení, protože si neuvědomuje, že právě on a jeho přátelé patří k těm uživatelům internetu, kteří svým radikalismem, fundamentalismem či fanatismem společnost dlouhodobě intenzivně rozdělují. Skrze další kamarádšofty si následně zajistí slušný impakt do médií. Pak začne vytvářet „analýzy“, psát sofistiky, rozdávat rozumy na všechny strany a hrubě ostrakizovat tu část populace, která jeho „hodnoty“ a vývody nechce sdílet a nekvituje. Přestože jde o polovinu nebo většinu populace státu, nazývá ji kupříkladu „pátou kolonou“ (buď proto, že je naprosto vygumovaný a nechápe, že tak obrovskou část populace takto označit nelze, nebo vůbec nechápe obsah slov a jen tupě papouškuje, co slyší jako hlavní narativ ve své socbublince). Tahle jeho aktivita vybudí u analogicky zfanatizovaného protitábora silný odpor a diskomfort, jeden svádí rozdělení společnosti na druhého a pak už se dá jen dohadovat o tom, co bylo dřív – jestli slepice, nebo vejce... Skutečný horor není snad ani v tom, že je někdo takovou obětí vlastního biasu a myslí si, že má bez doložené erudice cokoliv analyzovat, jako spíš v tom, že tyto invalidní analýzy přebírají velká média, včetně těch, která všichni povinně platíme.