Tragické dění v Izraeli/Palestině nelze redukovat na fotbalové utkání

17. 5. 2021 / Daniel Veselý

Česká veřejná debata o vyhrocené situaci v Izraeli/Palestině, ať už hovoříme o médiích, politické scéně nebo sociálních sítích, je ostudně redukována na rovnocenný spor mezi dvěma znepřátelenými tábory. Není žádným tajemstvím, že postoje zoufale neinformovaných zastánců Izraele ve veřejném diskurzu drtivě převažují. A to za situace, kdy na americké politické a mediální scéně dochází k nesmělým změnám, kdy se ke slovu dostávají ti, kdo tento falešný narativ rozporují.

V našich poměrech se setkáváme především s hlasitým odsudkem Hamásu, jehož rakety dopadají na izraelské území. Zdá se, jako by byli nesoudní stoupenci izraelského režimu za Hamás a jeho rakety vděčni: mohou pak s klidným svědomím schvalovat brutální izraelské bombardování Gazy a poukazovat na disciplínu a morální převahu izraelské armády (IDF). Vše, co předcházelo gazánským raketám, to jest demografické inženýrství ve východním Jeruzalémě, vpády IDF do mešity Al Aksá během ramadánu či nenávistné marše židovských extrémistů, očividně nehraje žádnou roli. 

Přitom statistiky mapující palestinské raketové útoky názorně ilustrují asymetrickou povahu bojů a přesvědčivě rozbíjejí iluzorní narativ o dvou znepřátelených táborech. Raketové a minometné útoky z Gazy si počínaje rokem 2001 vyžádaly zhruba 45 izraelských životů. Smrtelnému zranění podlehlo také 6 cizích státních příslušníků a nejméně 11 Palestinců. IDF během minulého týdne při leteckých úderech v Gaze zabila zhruba 192 Palestinců, včetně 58 dětí a 33 žen, plus 13 Palestinců na okupovaném Západním břehu. Jinými slovy: počet palestinských dětských obětí za poslední týden převyšuje počet všech izraelských obětí za uplynulých 20 let.

Nejedná se tedy ani o konflikt, neboť ten implicitně vyžaduje dva rovnocenné protivníky. Je tomu přesně naopak, jelikož jaderná velmoc a zároveň 4. nejmocnější armáda na světě vede asymetrickou válku proti lidem, kteří nemají regulérní vojsko, letectvo, protiletecké kryty, železnou kopuli ani fungující infrastrukturu. A nelze všechnu vinu házet na hlavu Hamásu, vždyť Izrael podle verdiktu OSN Pásmo Gazy i nadále okupuje: ovládá hranice, má plnou kontrolu ve vzduchu a na moři a hlídá veškerý pohyb osob i zboží.

Izraelská armáda má navíc oproti Hamásu obrovskou technologickou převahu, a tak své údery může chirurgicky kalibrovat. Pokud však zamknete dvoumilionovou populaci na území o rozloze o 130 kilometrů čtverečních menší než je Praha, logicky se nemůžete vyhnout ztrátám mezi civilisty. Tel Aviv své nálety na civilní objekty v Gaze ospravedlňuje i nedoloženými tvrzeními, že cílí na kanceláře a úkryty hamásovců. Nedělní nálet na dvanáctipatrový věžák, kde sídlily redakce Associated Press a Al Džazíry, podle mínění výkonného ředitele Výboru na ochranu novinářů Joela Simona patrně ukazuje na „záměrnou destrukci mediálních provozoven, aby bylo narušeno zpravodajství mapující lidské utrpení v Gaze“. Tato neblahá skutečnost, o které se dočítáme v listu Washington Post, však domácí obhájce svobody slova v Rusku, Bělorusku a Číně nikterak nepobuřuje.

Izraelské bombardování v neděli vytvořilo kráter, který zablokoval jednu z hlavních komunikací vedoucí k největší gazánské nemocnici Shifa. A opět: jaký vojenský účel má destrukce silniční komunikace vedoucí k nemocnici? Izraelské bomby zasáhly i kliniku Lékařů bez hranic. Celkově bylo při náletech zničeno nebo poškozeno 40 škol a 4 nemocnice. IDF byla dokonce přichycena při lži, když na svém twitterovém účtu zveřejnila „důkaz“ o hamásovských lidských štítech, což vrhá pochybnosti i na další její tvrzení o Hamásu schovávajícím se za lidská těla.

Hamás a islámský džihád odpalující rakety zbůhdarma na Izrael nemají k dispozici nic jiného, než tyto primitivní prostředky. Raketové útoky palestinských militantů jsou vesměs kontraproduktivní, protože nerozlišují mezi kombatanty a civily a zamlžují skutečnou podstatu palestinského odboje proti okupaci, který je mnohdy nenásilný, leč pro média z pochopitelných důvodů nezajímavý a tudíž neviditelný. Nicméně okupovaná populace má na základě mezinárodních úmluv právo na ozbrojený odpor, zatímco okupující mocnost má především povinnost minimalizovat újmy způsobené jejími aktivitami.

Tuzemské sdělovací prostředky za vydatného přizvukování politických elit konstruují falešnou realitu, kde je vše postaveno na hlavu: Okupant se brání okupované populaci, přičemž dělá vše pro to, aby byly kolaterální ztráty minimální. Mezitím kořenem veškerého zla je teroristický Hamás lačnící po židovské krvi. 

Přitom Hamás už ve středu nabízel Izraeli příměří, což Tel Aviv rezolutně smetl ze stolu. Bidenova vláda pro změnu blokovala jednání o příměří v Radě bezpečnosti OSN s trapnou výmluvou, že by to mohlo ohrozit zákulisní diplomacii. Bidenův Bílý dům naopak Tel Avivu poskytl zelenou k další destrukci Gazy, když vyslovil magickou formuli o právu Izraele na obranu.

Mnohem větší obavy však u zastánců izraelského režimu vzbuzují střety mezi izraelskými Palestinci a židovskými extrémisty v samotném Izraeli. Český mediální diskurz v prvé řadě akcentuje násilnosti izraelských Palestinců, které prý nikdo nenutí, aby v Izraeli pobývali. Nicméně i izraelští Palestinci čelí systematické diskriminaci, zejména v socio-ekonomických a politických otázkách. Navíc židovští extrémisté mají oporu nejen v izraelských bezpečnostních složkách, ale i na politické scéně. Arabové žijící v Izraeli znovuobjevují svou identitu, a to nejen kvůli izraelským aktivitám ve východním Jeruzalémě, ale i kvůli kontroverznímu zákonu z roku 2018, který Izrael charakterizuje jako historickou domovinu židů. Izraelští Arabové se tak v samotném Izraeli ocitli na okraji společnosti coby nechtěný přívažek židovského státu. A právě jejich zapojení do boje za palestinské sebeurčení dělá Tel Avivu mnohem větší vrásky než rakety odpalované z Gazy.

Jestliže česká mediální a politická obec zastává i nadále absurdní proizraelské postoje, v amerických sdělovacích prostředcích i v Kongresu dostává dosud neotřesitelná pozice Izraele první trhliny. Senátor Bernie Sanders v listu New York Times apeluje na Bidenovu vládu, aby přestala být apologetou Netanjahuovy vlády a aby Washington dodržoval vlastní zákony, jež vládě ukládají, aby vojenskou pomoc neposkytoval režimům pošlapávajícím lidská práva. Americké televizní stanice poskytují prostor palestinskému aktivistovi Mohamadovi El Kurdovi, jehož dům ve čtvrti Šajch Džarráh léta okupuje ilegální židovský osadník původem z Brooklynu. Kongresmanka palestinského původu Rashida Tlaib ve svém emotivním projevu ve Sněmovně reprezentantů ostře odsoudila americkou podporu Izraeli, jakož i nelítostný útok na Pásmo Gazy.

A třebaže se nejedná o tektonické otřesy, posun v americkém veřejném diskurzu nelze jen tak odbýt mávnutím ruky. Američtí liberální židé vesměs nemohou přijít Netanjahuově vládě na jméno, přičemž podporu pro izraelský kolonialistický projekt v Palestině zastávají především američtí evangelikáni, již v hojném počtu volili Donalda Trumpa. Časy se tedy pomalu, ale jistě mění, když historku o konfliktu mezi dvěma znepřátelenými stranami rozmetává i přední lidskoprávní organizace Human Rights Watch, jež Izrael obvinila z praktikování apartheidu. Žádný útlak nemůže totiž trvat věčně.

 

0
Vytisknout
4165

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2021