HOMELESS TALES

Nejukecanější je Adámková

20. 5. 2021 / Vojtěch Landa

čas čtení 7 minut

Co je, kdo to tam žvaní?

Ale zas Adámková. Rychle zavři, než nás uvidí.

Musíme se před ní schovávat, protože tu je místy i 60 lidí zaráz, ale starší ukecaná dáma s dlouhými šedými vlasy by byla nejraději, kdybychom se věnovali celý den jenom jí a jejím historkám. Má jich tisíce, všechny samozřejmě končí stejně a to tak, (pozor velký SPOILER!) že jí někdo ukřivdil. Tak tady ale končí všechny historky. Je to určitá obdoba vězeňských historek, které zase všechny končí tím, že dotyčný sedí neprávem.

Další ze série příběhů lidí bez domova, které autor sepsal na základě své osobní pracovní zkušenosti.

Třeba jsou ale pravdivé, kdo ví? Pokud nevíme, tak nesoudíme. A pomáháme samozřejmě všem, i těm, které tajně soudíme.

„Víš, co chtěla minule? Zas nějakej papír s potvrzením pro sociálku, chce každej den nejmíň dva, přitom ví, že papíry vydáváme jenom dopoledne. Ale bušila na nás. A když jsme jí řekli, že nemáme čas.

Tak začala bušit ještě víc a požadovala, ať jí okamžitě dáme papír s potvrzením, že jí nechceme dát ten papír. Já se z ní jednou taky zblázním! Uvidíš, jednou tady skončím s igelitkama vedle ní, až mi z toho jebne!"

„Neboj, budeš to tu mít hezký. Dám ti extra porci polívky a tajně chleba navíc.“

--

„Já ale vím, proč tady skutečně je,“ říká mi potichu kolegyně. „Někdo mi to práskl. Žila sama s mámou, a když jí máma umřela, nechala ji v bytě hnít a dál na ni brala důchod. Úřadům říkala, že je máma nemocná a ona o ni pečuje. Přišlo se na to až smradem z těla za 3 měsíce. Přijde ti to hnusný?“

„Víš, že ani ne. Všichni se snažíme přežít. Pro ni to byl asi jediný způsob, jak se dostat k nějakým penězům. Survivalismus. Je evidentní, že nemá dost schopností si s tou situací nějak líp poradit. Sama na všechno. Jo, kdyby ji zabila, to by mi vadilo. Takhle je to jenom taková smutná bizarní historka. I když jestli stará paní musela celej den poslouchat ty její stížnosti, tak to pro ni možná bylo vysvobození.“

„Ty seš hroznej!“

„Já vím, promiň, o tom bych neměl vtipkovat. Jdem radši na polívku.“

ADÁMKOVÁ ZNOVU ZASAHUJE

Nový kolega se vyjukaně rozkoukává, když mu k přepážce dojde tahle legendární ukecaná dáma. Začne mu hned vyprávět, že chce jít na mši, ale abychom ji potom pustili zpátky, i když bude plno. Kolegyně už chce jít za ním a vysvobodit ho, ale škodolibě ji zastavíme. „Počkej, nech ho, ať si taky užije.“

A tak Adámková spustí:

My jsme totiž zjistili, že tady v tomhle kostele jsou ty nedělní mši lepší. Ale je to teda docela daleko. Musím jet tramvají 14, a pak přestoupit na Vltavské na 25. A to ještě nemám lístek a vůbec nevím, jestli tady na rohu mají otevřeno, jinak budu muset jet načerno. Víte, já jsem dřív měla tramvajenku, ale pak mi všechno ukradli. No a v té 14 minule jel tak protivnej revizor a…

Cesta na nedělní mši se v podání Adámkové mění v tolkienovsko-výpravnou ságu ve stylu Pána prstenů a chudák kolega jen unaveně poslouchá a poslouchá a marně čeká, kdy historka skončí. Nicméně svou lekci dostal a odpoledne už dobře ví, že má zapadnout do kanceláře a nevylézat, dokud si naše velká vypravěčka nenajde jiné ucho.

--

Tenhle týden Adámková kamarádí s paní Petrovskou. Uvidíme na jak dlouho. Každý týden má totiž jiného parťáka, protože ten z předchozího týdne to po pár dnech vždy nevydrží. Scéna je to stále stejná. Adámková zmerčí novou oběť v azyláku, přisedne si a začne dotyčného nováčka zasvěcovat do pravidel, a jak to zde chodí. Nováček je pochopitelně vděčný za každou radu i za novou kamarádku. Druhý den už lze na tváři nováčka pozorovat značnou únavu. Sedí, pije čas a Adámková dál temně hučí do noci. A hučí a hučí a hučí...

Třetí den už to většinou i ten největší flegmatik nevydrží a v jeden moment najednou prudce bouchne do stolu a zařve:

„Mě to nezajímá, už mi dejte pokoj, ženská!“

A naštvaně si odsedne na druhý konec místnosti. Adámková se také urazí a ráda by si někomu postěžovala, jaké se jí stalo příkoří. Kolem ní jsou však samí staří harcovníci, kteří si s ní prožili totéž. Proto si jde postěžovat k nám za pult a má štěstí, že je tu taky ten nováček. Nebožák si tak vyslechne celou ságu o tom, jak se Adámková o nového azylanta starala, všechno mu vysvětlila a tohle má za to? To je nějaký vděk!

Největší show je pozorovat Adámkovou, když se stěhuje z denního centra na noclehárnu, nebo když jde do města. Každý bezdomovec po chvíli pochopí, že musí omezit svůj majetek na to nejnutnější. Adámková tohle ale nikdy nepřipustí. Je to rebelka! Musím přiznat, že tu její nezdolnost obdivuju. Každý den proto absolvuje několik cest se svými 5 až 6 obřími Ikea taškami. Jednu tašku bychom jí pochopitelně někde uskladnili, ale 6 opravdu nemůžeme. A tak Adámková vyrazí na svou svatou pouť do města. Popadne první 2 tašky a odnese je před azylový dům. Pak zazvoní a vrátí se pro další 2, a potom znovu. Když je venku, tak stejným způsobem postupuje směrem k cíli a zanechává za sebou na ulici celou bodovou síť modrých tašek, které postupně přenáší blíž a blíž k cílenému obchodu či kostelu apod. Běžná cesta po Holešovicích ji tak trvá celou věčnost. Přitom nic cenného v taškách pochopitelně nemá, protože už mnohokrát o všechny přišla, ale vždy je znovu nahradila novými s kopou oblečení a dalšího haraburdí.

Něco v ní zkrátka je. Ta nezlomná síla, která se nehodlá smířit s tím, že je na ulici. Jak nás její ukecanost (a tisíce požadavků) unavuje, tak na druhou stranu si nedokážu představit večer v noclehárně bez Adámkové a jejích cestiček se zavazadly. Pomoct jí nemůžu, mám tu dost práce, musím hlídat kancelář, vydávat klíče a pouštět další lidi. Tak to musí zvládnout sama. Všichni už jsou dávno ubytovaní, ale Adámková se ještě vrací pro poslední 2 tašky a v postupných strategických bodech se dvorem blíží k vysněné noclehárně. Až se jednou svých tašek vzdá, něco se stane. Musí se něco stát. O tom jsem přesvědčen.

(Poznámka: Všechna jména klientů byla z důvodu ochrany soukromí změněna)

2
Vytisknout
2662

Diskuse

Obsah vydání | 25. 5. 2021