HOMELESS TALES

Dvě prosincové příhody

27. 5. 2021 / Vojtěch Landa

čas čtení 3 minuty

„Kde mám nohu!?" vzteká se invalida. A my za pultem jen rozpačitě krčíme rameny. Žádný papírek od předchozí směny, kde by bylo: „Kdyby někdo hledal nohu, tak je v levém šuplíku,“ jsme nenašli. Pan Čermák totiž skončil v nemocnici a nikdo o něm nic nevěděl. A jeho nohu tak se spoustou igelitek vyhodila úklidová směna, která má za úkol vyhodit vše bez milosti, protože jinak by to tu bylo obsypáno tunami tašek a pytlů, ve kterých si všichni nosí celý svůj majetek. Čermák se zdržel v nemocnici a nikdo nevěděl, kde je.

Další ze série příběhů lidí bez domova, které autor sepsal na základě své osobní pracovní zkušenosti.

„Kde mám nohu?" pořvává naštvaně a všichni jen smutně klopí oči. Nakonec někoho napadlo, že kontejnery se možná ještě nevyvážely, ale vyváží se dnes! Tak jsme to úprkem vzali na dvůr. A skutečně, byla tam! Mezitím Čermáka dopravili k nám a tak si kontroloval svoji končetinu. U toho neustále opakoval:

„Vy jste mi vyhodili nohu, vy č….i, kokoti!"

„Ale tak dopadlo to dobře, ne?“ zkouším nasadit pozitivní přístup, a pak si poslechnu spršku nadávek, tak se raději vrátím do kanceláře.

Nutno říct, že pan Čermák má poslední dobou smůlu. Je to sotva rok, co se dostal do celostátních zpráv, když ho kumpáni-alkoholici po večírku zapomněli u lomu v Americe a byla z toho titulka:

TRAMPOVÉ NECHALI KAMARÁDA VOZÍČKÁŘE U LOMU, ZŮSTAL TAM 2 NOCI SÁM

A teď jsme mu ještě vyhodili nohu! Tak co mu přát do Nového roku? Jak to říkají Angličané? Break a leg!

-

Jsme u přepážky na nočním azylu. Před budovou dlouhá fronta lidí. Všichni se snaží působit střízlivě. Dobře ví, že šéfová směny není žádné ořezávátko a kdo jenom trochu čpí chlastem, dostane dýchnout a půjde zpět na mráz.

„Jméno?" 

„Horváth Antonín."

„Počkejte, vás tu v počítači mám ubytovaného. To je divný. " 

Stojí tam rok narození 1996. Oba se podíváme na starého pupkatého muže.

„Ne, počkat tady jsou v systému dva Antonínové Horváthové. Oba z Kolína."

„Jé, to bude můj synáček, neviděl jsem ho půl roku. On je tu taky?" raduje se otec. O chvíli později syn, který už je ubytovaný, vychází ze sprchy.

„Jé ahoj!“

Zdraví se, ale ne jako otec se synem, spíše jako dva souputníci. Dva staří trampové, kteří se dlouho neviděli. A teď se náhodou potkávají u stejného tábořiště. Nu což, je půlka prosince. Rodina má být na svátky spolu, říkám si ironicky. Ale táhne na mě trochu smutek. Zebe to víc než ta klendra venku, před kterou utíkají naši klienti.

(Poznámka: Všechna jména klientů byla z důvodu ochrany soukromí změněna)


1
Vytisknout
2725

Diskuse

Obsah vydání | 1. 6. 2021