Celý batalion matek se snaží chránit mladé kolumbijské demonstranty před policejní brutalitou

31. 5. 2021 / Fabiano Golgo


V pátek se už měsíc konaly každodenní protesty  proti neoliberální vládě prezidenta Ivana Duqueho v Kolumbii. Začaly kvůli nové dani, která by potrestala střední a nízkou třídu. Ta byla v důsledku protestů zrušena, ale demonstrace pokračovaly, protože se protesty setkaly s krutým násilím ze strany úřadů.

Prezidentova policie a armáda zbaběle usmrtily téměř 400 mladých lidí. Dalších 346 jednoduše „zmizelo“, což podle mnoha lidí znamená, že jsou v tajných policejních kobkách, kde jsou mučeni a drženi v rozporu se zákonem. Nevládní organizace, která monitoruje situaci, zvaná Temblores, zjistila, že prezidentova policie dosud spáchala 3155 násilných činů, od bití demonstrantů až po jejich střílení. Více než 1130 demonstrantů bylo hospitalizováno, stovky z nich přišly o oči, protože byli zasaženi gumovými projektily,  a 1388 je jich ve vazbě.


Spojené státy jsou kritizovány za to, že proti brutálnímu jednání policie a armády nedělají nic. Kolumbijská armáda a policie používají taktiku, kterou je naučil americký vývcvik v Kolumbii od Reaganových let, kdy se Kolumbie stala velitelstvím americké armády v Latinské Americe s dvěma americkými námořními základnami v Cartageně a Tolemaidě, se třemi leteckými základnami v Malambu, Palanqueru a Apiay a s dvěma vojenskými základnami v Larandii a Tolemaidě. Kolumbijské ozbrojené síly mají 145 000 vojáků a 105 000 policistů.

K protestům byl přidán nový prvek: protože věděly, jak silná je postava matky v latinské kultuře, vytvořily skupiny žen organizaci Madres de Primera Linea (Matky v první linii). Vstupují s vlastními těly mezi policii a protestující a tímto způsobem se snaží zabránit násilným činům uniformovaných složek proti mladým lidem.

Ti, kteří jsou obeznámeni s tím, jak respektováno je postavení matek v Latinské Americe, chápou, že i vojáci a policisté, jak to není vidět v žádné jiné části světa, se ovládají a matkám neubližují, jistě dojati svým vlastním vztahem k matce a chápáním „posvátnosti“ mateřství. Tento pojem silně posiluje rozšířené uctívání  Panny Marie (v hispánských zemích je Ježíš při náboženském uctívání až  na druhém místě, až po své matce).

Tím, že se Matky první linie postavily do čela stávek, připojily se k tradici latinskoamerických žen v sociálních hnutích. Madres de la Plaza de Mayo v Argentině se tam staly legendou v 70. a 80. letech. Byla to skupina matek, které se postavily proti státním represím. Vedoucí představitelé argentinské vojenské diktatury (1976–1983) byli silně katoličtí a v důsledku toho mohly „Matky“ úspěšně protestovat, aniž by se je stát odvážil zatknout.

Matky z Kolumbie každý den chodí na Portal de Las Americas, na Portál Amerik, který demonstranti přejmenovali na Portal de la Resistencia (Portál odporu) a tam založily takzvanou „humanitární zónu bez násilí“. Když se policie zaměří na mladého protestujícího, matky se pokusí objemout demonstranta i policistu. Většina policistů na to objetí nereaguje, což dává potenciální oběti čas k útěku do útočiště Portálu odporu. Matek bohužel ještě není dost, aby měly jejich akce podstatnější dopad, zatím se jim daří jen ochránit malé množství demonstrantů, které chtějí úřady pronásledovat

Matky nebyly schopny ochránit stovky studentů, kteří přišli o zrak a byli vážně postiženi Duqueovou divokou pořádkovou policií, silou, kterou chtějí demonstranti zcela zrušit. Používá se jako svého druhu pretoriánská stráž pro prezidenty. K potlačování civilistů používá válečné techniky získané z amerického vojenského výcviku.

Vzhledem k tomu, že tolik autokracií na planetě využívá toho, že Spojené státy přestaly fungovat jako světová policie, a také v důsledku  globálního kolapsu způsobeného, pandemií, situace v Kolumbii si v zahraničním zpravodajství téměř vůbec nikdo nevšímá. Kolumbie je zapomenuta mezi  krutostmi páchanými myanmarským generálem Min Aungem Hlaingovi a jeho vrahy, mezi Lukašenkovým vzdorem vůči Západu, mezi Putinovou planetární digitální šikanou a jeho šířením protiinstitucionální anarchiíe, mezi čínskou represí  v Hongkongu a zotročením Ujgurů, mezi proměnou Kašmíru v koncentrační tábor pro muslimy, což provedl Narendra Modi, mezi nelidským vězněním mladých lidí v Thajsku za použití přísného zákona o "urážce Veličenstva", který je za to trestá až patnáctiletým vězením, mezi otevřeným pronásledováním   novinářů, umělců a svobodných myslitelů v Egyptě, v Turecku, v Nikaragui, ve Venezuele, na Kubě, v Saúdské Arábii, v  Íránu, mezi vraždící vládou Saúdské Arábie, mezi genocidou v Jemenu, středověkou vládou v Ugandě, v Turkmenistánu a v Keni, mezi monstrózním mučením homosexuálů v Čečensku, v Kamerunu, v Senegalu a ve Ghaně atd.

Historici se na naši éru budou dívat jako na dobu nelidského populismu, který krmil masy ohavnostmii a využíval chaosu k barbarství.

Kolumbijská mládež, stejně jako takzvaní mileniálové z většiny národů světa, bude čelit bezútěšné postpandemické budoucnosti. Pokud nebude bojovat se současnými autokratickými silami a nebude trvat na odmítnutí tohoto nového světového řádu, ve kterém vládnou neomezeně vůdci s napoleonským chováním a ničivými tendencemi k šílenství. Bude to zřejmě muset být stejně tvrdý, dlouhý a nesnesitelný boj, jako byl boj proti podobné vlně autokratických vlád 30. a 40. let dvacátého století. Nepřítel za druhé světové války je stejný jako nepřítel nyní: jsou to autokratičtí vůdci, kteří umějí okouzlit  národy nenávistí, darwinismem, netolerancí a vytvářením sociálních konfliktů. Tito politikové prostřednictvím lhaní a manipulativní propagandy podvádějí masy, a zároveň  drancují instituce a obohacují sebe a své lidi.
1
Vytisknout
1954

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2021