Jak by NATO vedlo válku s Ruskem v Atlantiku

31. 5. 2021

čas čtení 3 minuty
Christopher Woody publikoval článek o tom, jak by námořnictva NATO v čase války zajišťovala námořní trasy spojující Severní Ameriku s Evropou. Pokud by tyto spojovací linie byly na hladině, pod hladinou či ve vzduchu přerušeny, znamenalo by to konec transatlantické aliance. Jinak řečeno, izolovali byste síly v Evropě od amerických a kanadských posil a zjednodušili úkol porazit oddělené síly NATO v Evropě, napsal James Holmes.

Jde o starý problém, který s nástupem nových technologií získal novou tvář. Nejprve imperiální Německo, pak nacistické Německo a konečně SSSR rozmístily svá námořnictva v Atlantiku, aby zkomplikovaly lodní dopravu živé síly a válečného materiálu všeho druhu na bojiště Západní Evropy.

Nyní Rusko sleduje dobře známý vzorec, když vysílá jaderné útočné ponorky, aby ohrožovaly námořní dopravu. Komunistická Čína se k němu může včas připojit.

Zastavit jednotky na moři je stejně účinné jako porazit je v poli. Ve skutečnosti je to dokonce lepší a o dost snazší, protože na moři jde o pasivní cíl. Dokonce i zpomalení konvojů pomáhá. Zpomaluje to shromažďování sil a upírá to protivníkovi navyšování jeho počtů, když se chystá bitva.

Takže to, co se děje na moři, ovlivňuje to, co se přihodí na suché zemi.

Některé rysy čtvrté bitvy o Atlantik představují dávno známé věci. Jednou z nich je námořní geografie. Námořní protivníci mají tendenci shromažďovat své úsilí týkající se upření přístupu do oblasti "hrdel, v námořních úžinách, v oblastech s omezeným manévrováním, nebo když se blížíte k pobřeží a chystáte se vyložit lidi a materiál". Proč tohle nedělat na širém moři? Protože oceány jsou veliké a i ten největší konvoj je tam těžké najít.

Ovšem ponorky, pozemní i námořní letouny a hladinová plavidla dokážou najít nepřátelské lodi a jejich ochranná plavidla na třech předvídatelných bodech jejich trasy. Za prvé při shromažďování konvoje. Za druhé když se plavidla blíží k cíli, pokud je znám. A za třetí, útočníci mohou sledovat zmíněná hrdla, jimiž lodi musejí proplout, pokud směřují z jednoho moře do druhého.

Vezměte Gibraltarský průliv nebo Skaggerak a Kattegat.

Avšak existují i nové domény námořního válčení. Bezpilotní prostředky nabírají na významu, ať už ve vzduchu, na hladině, nebo v hlubinách. Fungují jako senzory a v některých případech jako odpalovací zařízení. Na dně moře mohou být rozmístěny senzory, aby vyrozuměly střelce o poloze konvoje. A to nemluvíme o elektromagnetickém spektru a kyberprostoru. Pokrok ve sledovacích technologiích znamená zjednodušení oceánských operací.

A konečně je tu severní vektor čtvrté bitvy o Atlantik, jak změna klimatu otevírá nové dopravní cesty v Arktidě. Nebezpečím je, že ruské a možná čínské námořní síly využijí možnosti operovat u pobřeží NATO vysoko na severu, což by představovalo nové výzvy a vyžadovalo dodatečné zdroje.

Příležitostí je, že několik mocností NATO hraničí s polárním mořem. Nové strategické prostory mohou vést ke změně strategie a vzniku náležité infrastruktury a sil, které výzvy v Arktidě zvládnou.

Zdá se, že čtvrtá bitva o Atlantik bude mnohosměrná bude probíhat v mnoha doménách. Dnešní námořníci mají pochybné štěstí, že se dožili zajímavých časů.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
2269

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2021