Pandemie měla být budíčkem, jenže lidstvo je nepoučitelné

17. 12. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Už v březnu jsem si říkal, do jaké míry by koronavirová pandemie mohla změnit liknavý postoj globální komunity vůči hrozbám, jež byly dlouhou dobou zastíněny každodenními starostmi i mnohdy malichernými politickými spory. Choval jsem v sobě malou naději, že by se věci mohly pohnout k lepšímu, byť zpětně přiznávám, že šlo spíše o naivitu. Patogen měl být budíčkem, abychom radikálně přehodnotili kurs vedoucí k apokalypse, nicméně lidský druh je trestuhodně nepoučitelný.

Svět je skutečně v prapodivném stavu, když smysluplné výroky zaznívají z úst autistické teenagerky, která sklízí posměch a pohrdání ze všech možných stran, a nikoliv z úst legitimně zvolených lídrů. Souhlasím s Gretou Thunberg, že uháníme špatným směrem, když vlády, jež před pěti lety s velkou pompou podepsaly pařížskou klimatickou dohodu, nejsou schopny dostát svým slibům o snížení emisí skleníkových plynů. Pokud nebude tento sebevražedný kurs odvrácen – a prozatím tomu nic nenasvědčuje, již za několik let můžeme dosáhnout oteplení o 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře.

A tato magická hranice se zdá být dokonce ještě blíže, neboť podle výzkumníků by emise skleníkových plynů mohly zemi ohřát o 18 procent více, než se původně předpokládalo, jak se dočteme například v týdeníku New Scientist. Dočasný pokles emisí způsobený rozsáhlými jarními lockdowny je jen pouhou kapičkou v moři. Zkrátka a dobře: Náš postoj k ohřívání planety je absurdně nezodpovědný a – slovy generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese – sebevražedný.

Přitom koronavirová pandemie nabízela unikátní příležitost, jak poslat obsoletní fosilní průmysl, který je i nadále dotován impozantními sumami z kapes daňových poplatníků, pomalu, ale jistě k ledu – a zahájit nezbytný přechod na obnovitelné zdroje, jenž by generoval miliony a miliony pracovních míst. Existují též plány na podporu a rekvalifikaci zaměstnanců pracujících ve fosilním průmyslu, k čemuž je však zapotřebí politické vůle. A není žádným tajemstvím, že se na klimatické krizi nejvíce podílejí největší ekonomiky globálního Severu, zatímco země globálního Jihu v důsledku změny klimatu trpí nejvíce.

Pandemie rovněž obnažila prohlubující se propast mezi groteskně bohatými a těmi, jimž doslova a do písmene kručí v žaludku. Ačkoli zlí jazykové tvrdí, že na vině jsou rozsáhlé lockdowny, za tímto neblahým stavem hledejme spíše dlouhodobý a systematický transfer bohatství zezdola nahoru – jak dokládá detailní analýza Rand Corporation – a do očí bijící nekompetenci řady vlád zavést účinná protiepidemická opatření.

Američtí miliardáři v čele s Jeffem Bezosem, Billem Gatesem, Elonem Muskem a Markem Zuckerbergem si od března tohoto roku na svá konta připsali více než bilion dolarů, zatímco se desítky milionů Američanů potýkají s nedostatkem potravin. Tato neustále se prohlubující propast je časovanou bombou, která v nejbohatší zemi všech dob může kdykoliv explodovat. V ohrožení je křehká společenská smlouva – a ani nastupující Bidenova administrativa, sestávající z jestřábů a recyklovaných politiků Obamovy éry, na tom nic nezmění. Ba spíše naopak: Bidenovské status quo – pokud nebude efektivně nabouráno – je jen zárukou dalších trumpovských klonů.

Situace je samozřejmě ještě horší v chudých zemích, kde lidé čím dál tím více strádají. Podle projekcí Světového potravinového programu může být na světě hladověním ohroženo 270 milionů lidí – a to v kombinaci s válečnými konflikty a klimatickou krizí. Neběží ale o žádný přírodní zákon, jak konstatuje ředitel Potravinového a environmentálního programu při Unii zainteresovaných vědců Ricardo Salvador: „Hlad je vědomou volbou těch, kdo drží v rukou moc.“

Bylo by samozřejmě naivní se domnívat, že na všechny tyto palčivé problémy existují jednoduchá řešení. Některá se však přímo sama nabízejí; kupříkladu zdanění miliardářských zisků, osekání iracionálních a do stratosféry stoupajících nákladů na zbrojení – a v neposlední řadě spravedlivý přechod na zelenou energii. Patrně největší překážkou při implementaci těchto zásadních změn je ona chybějící politická vůle, jež se opírá o implicitní souhlas nás všech. Jakmile by o tento tichý souhlas mocní přišli, věci by se nepochybně pohnuly k lepšímu.

 

 

 

0
Vytisknout
7287

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2020