Kdo se nechce dělit o svět. Trump, nebo zelení?

21. 12. 2020 / Tomáš Korda

Do časopisu Vesmír (roč. 99, 9/2020, s. 512-14) napsal doc. Zdeněk Konopásek Ph.D. recenzi na knihu Zpátky na zem (Praha 2020) z pera významného francouzského sociologa vědy Bruno Latoura. Podle Konopáska se kniha „pouští na nejistou půdu ideologického manifestu“ (s. 514).

„Vědecká pravda tu je hotová a samozřejmá, fakt klimatických změn daný. Status vědeckého poznání se tu problematizuje jenom ústy podivných lunatiků, ‚klimatických popíračů‘. Tyto tmářské elity se podle Latoura odmítají dělit o svět s ostatními devíti miliardami lidí, kterým ‚chladnokrevně lžou‘, když jim nabízejí takovou podobu modernizace, na kterou planeta prostě nestačí“ (s. 513).

  

Podle Konopáska kniha trpí dalším nešťastným rysem: personifikuje svého nepřítele. „V čele všech gaunerů a pomatenců je podle Latoura současný americký prezident Donald Trump, který v červnu 2017 oznámil odstoupení USA od Pařížské dohody o klimatu.“ Latourovo zděšení z Trumpa je prý tak veliké, že se nechává unášet k ostrým formulacím, které „zcela válcují to, co bylo na Latourovi vždycky tak zajímavé a důležité – cit pro nejednoznačnost a jemnou složitost konfigurací, které vedou k tomu či onomu“ (s. 514).

Pokud si jako čtenář této recenze mám o knize udělat nějaký obrázek, pak líčení Bruno Latoura nakonec ústí v mělký boj mezi my a oni. Kam se ztratila Kristova slova, ať hodí kamenem ten, kdo si myslí, že je bez hříchu? A proč není podezřelé, že vítězí nepřítel, který je Latourem vylíčen jako nepříčetný a nesrozumitelný blázen? O čem vlastně svědčí „lunatický“ charakter tohoto – údajně našeho společného – nepřítele? Skutečně pouze o něm anebo také o těch, kteří ho mají za nepřítele, tj. o nás? Jestliže bojujeme s lunatikem, nejsme pak také trochu lunatici? A jestliže bojujeme za „tvrdá fakta“ proti konspiračním teoretikům, není takové počínání z naší strany přece jen příliš konspirační?

A kdo se tedy ve skutečnosti odmítá dělit o svět s ostatními devíti miliardami lidí? Kdo tady nabízí takovou podobu modernizace, na kterou planeta prostě nestačí? Jsou to skutečně pouze fosilní gauneři a pomatenci, v jejichž čele stojí současný americký prezident Donald Trump? Anebo také a možná ještě více průmyslníci s obnovitelným technologiemi? Nejen ropa a plyn, ale také větráky a soláry nabízejí přesně do puntíku takovou podobu modernizace, na kterou planeta prostě nestačí. Navíc, na rozdíl od plynu a ropy, větráky a soláry těm osmi z devíti miliardám lidí této planety nenabízejí žádnou modernizaci. Spíše milióny tun odpadu než milióny kilowatthodin levné elektřiny. Kdo se tady odmítá dělit o svět? Kdo tady káže ideologii šetření a přitom se chvástá, jak myslí globálně a jedná lokálně? Má snad těch osm miliard lidí také začít šetřit? Kdo je tady asociální?

A o čem nakonec svědčí Latourovo zděšení z Trumpa, které je prý tak silné, že se nechává unést k ostrým formulacím. Jak je možné, že se tak celosvětově respektovaný teoretik nechá někým jako Trump vytočit? Že se například Trump rozčílí nebo Greta Thunberg, to dovedu pochopit, ale že ztratí nervy a začne mluvit o boji mezi my a oni někdo s takovým duchovním zázemím? Proto asi nebude tak hluboké a stabilní. Když i „filosofie“ začne z Trumpa panikařit, neznamená to ještě, že situace je vážná, nýbrž je tu možnost, že máme špatnou filosofii.

Jak ven z tohoto alarmismu? Snad bude stačit nedívat se na svět tak jednostranně. Pokud tedy Latour jednostranně kritizuje Donalda Trumpa a potažmo jeho ropnou partu za to, že se „odmítají dělit o svět s ostatními devíti miliardami lidí“, stačí se jednoduše zeptat, zda také zelená parta, která tímto způsobem Trumpa kritizuje, je na tom lépe. Vždyť také ona se odmítá dělit o svět s ostatními devíti miliardami lidí. Její obnovitelné technologie totiž neodkáží uspokojit hlad po energiích a tedy rozvíjet rozvojové země. Přes jejich asi nejdramatičtější boom v letech 2017-18 celých 70 % hladu po energiích stále saturovaly staré známé fosilní zdroje. Ergo: k čemu jsou obnovitelné zdroje, máme‑li (je) myslet globálně? Copak stavění větráků a solárů projde sítem Kantova kategorického imperativu: jednej tak, aby maxima tvého jednání se mohla stát obecným zákonem? K čemu tedy slouží? Snad jen aby zahřály zelenou duši iluzorním pocitem, že se „něco“ děje, a aby činily energetickou chudobu ve světě trvale udržitelnou.

Svou recenzi uzavírá Zdeněk Konopásek slovy, že kniha je podle něho úletem z tohoto světa a milý Bruno by se proto měl vrátit zpátky na zem! A přesně tam by se spolu s ním měla vrátit i naše zelená parta kolem větráků a solárů. Měla by si uvědomit, že není součástí řešení, ale součástí problému.

1
Vytisknout
3245

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2020