Proč je Biden kompetentnějším prezidentem než Obama, aneb O šedém zákalu na pravém oku
17. 5. 2023 / Karel Dolejší
Weichertův článek začíná výhradou k tomu, jakým způsobem přistoupil Obama k reformě systému zdravotní péče. Podle něj existoval širší souhlas ohledně faktu, že americký systém zdravotní péče reformu opravdu potřebuje. Barack Obama nicméně tohoto širšího souhlasu nevyužil a pouze dovolil, aby si nový zákon podle svých představ sepsaly zdravotní pojišťovny.
Když ale odmítl nabízenou spolupráci s Republikány a návrh pojišťoven nechal odhlasovat výhradně hlasy Demokratů, nevyřešil ve skutečnosti nic. Pro řadu Američanů zůstává zdravotní péče nadále finančně nedostupná. A kromě toho si v procesu schvalování zdravotnické reformy znepřátelil všechny Republikány, do jednoho. Zcela zbytečně.
Za druhý omyl označuje Weichert absenci skutečné reformy finančních trhů po krizi z roku 2008. Namísto nezbytných strukturálních změn nastoupilo "zalepení" problému neomezeným zvyšováním státního zadlužení. Dnes už ovšem Joe Biden v této politice nemůže pokračovat, i kdyby chtěl, protože Spojeným státům zcela vážně hrozí státní bankrot. Ano, ten, který je podle levičáckých pseudokeynesiánců "naprosto nemožný".
Třetí omyl podle Weicherta představuje neochota čelit zjevně nepřátelským akcím Ruska a Číny. Obama tím podle amerického komentátora podkopal globální postavení USA ještě podstatně hůře než jeho předchůdce, Bush junior.
Čtvrtým omylem se stalo posílení íránského fundamentalistického režimu, který rozmrazené finanční prostředky použil k vývoji konvenčních i jaderných zbraní a k destabilizaci států na Blízkém východě, jež jsou mu trnem v oku. Podle Weicherta smlouva JCPOA v Obamově pojetí ani neměla zabránit Íránu v získání jaderné zbraně, ale de facto se s íránským jaderným zbrojením v blízké budoucnosti smířila.
A pátou Obamovou chybou bylo, že v roce 2016 nepodpořil Bidena jako svého nástupce, ačkoliv Biden dokáže oslovit podobnou výseč voličské základny jako Trump. Místo toho se postavil za Hillary Clintonovou, třebaže v žádném ohledu nehodlala pokračovat v jeho politické linii.
***
Existuje nějaký společný jmenovatel zmíněných Obamových chyb, alespoň většiny z nich?
Podle mě nepochybně ano. Ve čtyřech z pěti případů vidíme zřetelné důsledky levičáckého přesvědčení, že "jediným reálným protivníkem je pravice doma v USA", zatímco zahraniční nepřátelé jsou s odkazem na "chytrou dekolonizaci" zahraniční a bezpečnostní politiky fakticky ignorováni.
Tak zákon o "Obamacare" sice problémy Američanů s dostupností zdravotní péče nevyřešil, zato ale šlo o nápadnou facku Republikánům. Rusku a Číně se ustupovalo a nepřátelské zpravodajské aktivity obou mocností na území USA byly systematicky přehlíženy. A Íránu se odpustila globální podpora terorismu výměnou za smlouvu, která si nekladla o nic ambicióznější cíl než prodloužit případnou cestu k íránské jaderné bombě o několik měsíců.
Pouze Obamovo "sprchování globální finanční krize přívalem nově tištěných dolarů" není v přímém vztahu k zafixování "smrtelného nepřátelství" s pravicí. Ovšem širší důsledky tohoto krátkozrakého přístupu střiženého podle rad Paula Krugmana nás teprve zasáhnou. A ani po uši zadlužená Čína už si tentokrát nebude moci dovolit velkorysé stimulační balíky na způsob poslední globální finanční krize.
Joe Biden jistě nemůže konkurovat Obamovu osobnímu charismatu, také však většinou neopakuje jeho vážné strategické chyby a omyly. Bidenova politika nečelí zablokování, protože kde může, usiluje o podporu rozumnějších členů Republikánské strany a nenaslouchá přitom sebevražedným tirádám levicových extrémistů ve vlastní straně. Jen díky tomu, že neudělal z podpory bojující Ukrajiny úzce stranickou záležitost, existuje naděje na pokračování této podpory i v příštích letech.
Oblast kontinuity s neúspěšnou Obamovou zahraniční a bezpečnostní politikou představuje pouze bláhová snaha o oživení smlouvy JCPOA s Íránem, která ztratí na jakémkoliv významu v den, kdy Teherán nebo Rijád provedou první test jaderné nálože.
Obecně vzato Biden rozhodně netrpí představou, že americká pravice představuje "jediného skutečného protivníka", proti němuž je nutno ze všech sil bojovat.
Prvopočátkem postoje, který by nás od antikvovaného obamismu dovedl alespoň na bidenovské pozice, je ovšem elementární schopnost rozlišovat mezi jednotlivými pravičáky, neházet všechny šmahem do jednoho pytle.
To znamená například neoznačovat konzervativce, kteří našli nebvyklou zálibu ve státním intervencionismu, levičáckou nadávkou z 80. a 90. let minulého století, jež dávno postrádá jakoukoliv anylytickou hodnotu, nehledě k tomu, že její užití je v dané kauze zcela nepřípadné ("neoliberálové").
Neschopnost části pravice identifikovat nebezpečně fašizující ultrapravičáky má totiž na levici svůj ještě paušálnější protějšek, ještě mnohem rozsáhlejší slepou skvrnu přes celé oko.
Díky ní ultralevičáci často nedokážou odlišit od fašismu v podstatě nikoho a nic, kdo a co se nachází byť jen milimetr napravo od politického středu.
Diskuse