"Nejhroznější je, když se přestanete bát smrti"
20. 5. 2023
DONĚCKÁ OBLAST - V matném světle kouří tři ukrajinští vojáci jeden po druhém cigarety několik desítek kilometrů od východní frontové linie.
Po několika cigaretách jeden z vojáků, nejmladší z nich, přeruší ticho.
"Nevím, jestli to zvládnu," říká ostatním osmadvacetiletý pěšák Roman, který ještě nedržel v náručí novorozence čekajícího doma. "Zvládneš," řekl Romanovi další voják, když típal cigaretu.
Je konec března a tři vojáci, kteří se střídají, jsou na plný úvazek nasazeni poblíž Avdijivky, bojujícího frontového města ležícího vedle okupovaného Doněcku.
Avdijivka, frontové město od roku 2014, je ze tří stran obklíčeno ruskými silami a od letošního března snáší obzvlášť intenzivní ruské útoky a zůstává jedním z nejžhavějších míst války.
Dříve téhož dne řekl Artem, 47letý voják bojující po Romanově boku, který vystupuje pod volacím znakem "Dnipro" v narážce na své rodné město, deníku Kyiv Independent, že jejich prapor již neexistuje, protože více než polovina z jeho 500 vojáků byla během předchozích tří měsíců bojů zraněna nebo zabita.
"Tři stovky lidí jsou pryč," řekl Artem, stále ještě v šoku.
Za zprávami o dlouhotrvající ukrajinské obraně, osvobození území a optimismu, s nímž mnozí očekávají tolik diskutovanou protiofenzívu, se skrývá obrovská daň civilistů-vojáků, kteří povstali na obranu své země po totální ruské invazi.
Zoceleni zkušenostmi a traumatizováni hrůzami války se stále snaží společně přizpůsobit nové realitě.
Mnozí z nich hovoří o nedostatku dělostřelecké podpory a o tom, co říkají, jsou nesmírně dlouhé rotace, které testují jejich limity. Ruská taktika nepřetržitého útoku - kdy lidské vlny přicházejí jedna za druhou - také vyčerpává ty, kteří obětovali vše, aby ochránili svou vlast.
"Nejděsivější je okamžik, kdy to přestane být děsivé (umírat) - kdy vám to začne být lhostejné," řekl Artem.
Většinu ukrajinské armády tvoří nedávní civilisté jako Artem, kteří se v roce 2022 dobrovolně přihlásili do služby - přestože neměli žádné předchozí vojenské zkušenosti.
Další takový dobrovolník, devětačtyřicetiletý Ihor z Chersonu, říká, že se rozhodl vstoupit do armády, "aby (válku) rychle ukončil", jakmile shromáždil dostatek peněz na útěk ze svého tehdy okupovaného rodného města.
Bojuje za to, aby se jeho rodina mohla vrátit domů, řekl.
Poté, co byl Cherson v listopadu osvobozen, je neustále ostřelován Ruskem, přičemž během ruského masového ostřelování 3. května zahynulo v celém regionu 24 lidí.
Po více než půl roce Ihor, nyní příslušník pěchoty 110. samostatné mechanizované brigády nasazené poblíž Avdijivky, řekl, že stále bojuje s vedením života vojáka. "Nechci zabíjet lidi," řekl Ihor listu Kyiv Independent. "Ale také se nechci vzdát."
"Chci, aby se (invazní ruské jednotky) otočily a šly domů," dodal Ihor. "Ale oni to nechtějí, oni invazi provádějí, a proto se je snažím zastavit a střílím na všechno, co se dá."
Ihorovi se zdá, že ruské jednotky neustále mění svou taktiku a víceméně se učí ze svých chyb.
"Teď je to těžší než předtím (na Nový rok)," řekl. "Nejtěžší byl březen."
Ihor byl v březnu v zákopech 19 dní - téměř třikrát déle, než je obvyklá délka jeho rotace na konci roku 2022.
"Ruské dělostřelectvo je silné. Možná je někde jinde situace lepší - ale pro nás... je to špatné," řekl a zjevně se snažil najít správná slova, kterými by popsal své zážitky. "I když se schováte v zákopu, před přímým zásahem vás to nezachrání. Takže dělostřelectvo, pokud zasáhne přesně, má jen malou šanci (na přežití)."
Jako příslušník pěchoty se cítí obzvlášť zranitelný. "Prvním krokem (k postupu pro obě strany) je vždy zničení pěchoty," řekl Ihor. "Každý chce zničit pěchotu."
Ihor řekl, že se drží fotografií a vzpomínek se svými malými vnoučaty a vzpomíná, jak si spolu hráli v Chersonu. Dodal, že právě tyto vzpomínky ho udržují v boji.
"Doufal jsem, že válka skončí mnohem dříve," řekl Ihor.
Těžká rozhodnutí
Podle svědectví vojáků se ruské ani ukrajinské síly v posledních měsících na frontě u Avdijivky výrazněji neprosadily.
V zákopové válce, jako je ta u Avdijivky, kde zuří opotřebovací válka, hraje klíčovou roli motivace.
Proto jsou ukrajinští důstojníci opatrní s tím, co sdělují veřejnosti i svým vojákům, protože by je to mohlo znervóznit, řeklo Kyjevskému Independentu několik velitelů čet a družstev.
"Moc jim toho neříkám - samozřejmě," řekl Serhij, velitel družstva z 35. námořní pěší brigády nasazené u Avdijivky.
Dva dělostřelci ze 406. dělostřelecké brigády se většinou shodují se Serhiem, že by bylo lepší, kdyby vojáci věděli méně, zejména ve válce, jejíž konec je v nedohlednu.
Jeden z nich, třiačtyřicetiletý Andrij z Oděsy, řekl, že "oni (velení) nám nic neřeknou". Věří však, že to vojákům pomáhá ovládat emoce, aby mohli plnit své úkoly. "Čím méně toho víte, tím lépe spíte," řekl.
V některých věcech by si však Andriy přál znát více odpovědí.
Andrij a jeho mladší spolubojovník Vitalij říkají, že délka jejich rotací, tedy pobytu na pozicích, se nyní pohybuje od dvou týdnů do měsíce, přičemž nevědí, kdy si konečně budou moci trochu odpočinout. "I když se zeptáte, nikdo vám nikdy nic neřekne," řekl Andrij.
"Není dobré, že mám mozek ucpaný únavou," dodal. "Když člověk nespí déle než den, začne mu hlava dělat kravál. A po třech dnech začnete pracovat jako robot."
Navzdory všemu však Andrij řekl, že jedinou možností je zatím bojovat s únavou.
Serhij mezitím obvykle tráví volné dny tím, že sám pije, aby se vyrovnal s otřesem mozku, který se od jeho prvního nasazení u Chersonu během podzimní protiofenzivy "stále zhoršuje".
"Potřebujeme si odpočinout, ale až po válce," řekl Andrij.
I když se v některých záležitostech objevuje frustrace, pro mnoho vojáků je boj jedinou možností, protože kvůli dlouholetému ruskému náporu ztratili příliš mnoho.
Šestačtyřicetiletý velitel čety z 1. prezidentské brigády Národní gardy, jehož volací znak je "Portos", svým vojákům vždy říká, že budou bojovat, dokud nebude osvobozeno jeho rodné město Mariupol.
Jeho otec byl zabit Ruskem kontrolovanými ozbrojenci během krátké ruské okupace Mariupolu v roce 2014. Rusko pak v roce 2022 během několikaměsíčního obléhání téměř srovnalo jeho rodné město se zemí.
Jeho druh, který kvůli předchozí okupaci vystupuje pod přezdívkou "Boxer", řekl, že bojuje, protože přišel o všechno - od aut po byty.
"Byl jsem v šoku - máte všechno, a pak najednou nemáte nic," řekl Boxer, který je také rodákem z Mariupolu. "Oni (Rusové) si vzali všechno - doslova všechno."
"Necítím se jako voják, prostě tu musím být," dodal Boxer.
Pěšák Mykola, dvaatřicetiletý Kyjevan nasazený u Marinky, řekl, že držet se humoru mu pomáhá překonat nejtěžší dny.
"Jsem vždy pozitivně naladěný s úsměvem. I když jste nasazeni a chápete, že už se možná nevrátíte, stejně se jdete (spolu) zasmát."
Sedmatřicetiletý Oleksandr, řidič tanku, řekl, že na něj všechno letí, jakmile ruské síly spatří jeho vozidlo jedoucí vpřed.
Ale bez ohledu na to, jak intenzivně Rusové na tank útočí, je jeho úkolem stále burácet jejich směrem a krýt pěchotu - postupovat vpřed v součinnosti s jedním nebo několika dalšími tanky.
"Když ne my, tak ti kluci (pěchota) budou zabiti," řekl a okamžitě se otočil, aby skryl slzy. Říká, že většina jeho spolubojovníků, s nimiž sloužil od roku 2014, byla zabita, a je přesvědčen, že jeho šance na přežití války jsou malé.
Ačkoli každý voják má svůj vlastní způsob, jak se vypořádat s problémy a zvládnout trauma, jedna věc je všechny spojuje - říkají, že chtějí pokračovat v boji až do vítězství. Andrij, pěšák z 53. samostatné mechanizované brigády, který se narodil v Záporoží, to shrnul v rozhovoru pro Kyjevský nezávislý deník koncem března.
"Jsme Ukrajinci," řekl pozdě večer po návratu z frontové linie u Avdijivky. "Jsme národ se silným duchem - a k*rva, my se nikdy nevzdáme."
Diskuse