Úvod do Hledání ztraceného času – Combray

22. 12. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 45 minut
Proustovo Hledání ztraceného času jsem četl poprvé někdy v době, kdy mi bylo 18-20 let. Vrátil jsem se k němu ve svých 40 letech za zcela jiných podmínek. Už při prvním čtení jsem věděl, že to je jedna z nejdůležitějších knih mého života. Dlouho jsem snil, že si ji přečtu znovu, už ne jako student hltající mnoho děl klasické literatury zároveň, ale jako labužník, který se soustředí na jednu knihu a vychutnává si ji mnoho let. Po pěti letech (září 2021) jsem na konci, odkud se hned vracím na začátek. Hledání ztraceného času totiž začíná tak, že navazuje na svůj konec.

Vypravěč je během svého života, jak je zachycen v průběhu celého díla, tak upřen na své niterné prožitky, že se vedle nich stává všechno vedlejší, dokonce i jeho touha uplatnit se jako spisovatel či jeho mezilidské vztahy. Na konci románu i života, kdy prožívá jakýsi konec prožitků, smrt svých bývalých já, prázdno, se mu několikrát stane, že jeho paměť v důsledku náhodných událostí vyplavuje to, co kdysi prožil, jako čerstvé a trvale živé. Proto začne psát knihu, která je v tomto smyslu skutečně hledáním ztraceného času. Čas, prožitek, vzpomínku tu nelze ovšem chápat nějakým běžným způsobem. I když za motivaci k psaní knihy vypravěč na jejím konci vydává něco, co má ambice objektivního zkoumání, ba téměř fyzikálního či metafyzického průzkumu nitra, vzpomínek i času, skutečná motivace, skutečné jádro díla má lyrickou povahu. Lyričnost je nejvíce patrná, když čtenář přejde z konce díla na jeho začátek, kdy opouští zbylou schránku odumřelých já a setkává se s malým dítětem, jehož unikátní citovost a citlivost je zdrojem života jak vypravěče, tak jeho díla. Vypravěč nehledá svým uměním objektivní svět, ať fyzický nebo metafyzický, ale to, co vypravěči samému dává vnitřní život. Hlavní smysl Hledání ztraceného času je touha po životě jako kontrastu k mrtvé skořápce odumřelých já.


Vypravěč je ponořen do bohatství a zahálky, které umožňují fyzický život ve vrchovaté míře naplnění všech potřeb. Daň, kterou za to platí, je střet vnitřního emocionálního života s vnější konvencí, v němž se člověk postupně uzavírá do sebe a vůči ostatním lidem přistupuje jako k předmětu analýzy, jejímž cílem je zachránit svůj vnitřní svět před vlivem konvencí. Nejde zdaleka jen o to, aby se člověku podařilo vyhnout se konkrétním ublížením, mnohem důležitější je zjednat si nadhled nad celkovým mechanismem mezilidských vztahů, který proniká a formuje i vypravěče samého. Máme-li tedy na jedné straně lyričnost jako hlavní aspekt celého díla, na druhé straně je tu také analýza lidské společnosti v duchu francouzských pozorovatelů mravů, jakými byli třeba vévoda de La Rochefoucauld (1613-1680) nebo vévoda de Saint-Simon (1675-1755). To jsou dvě polohy Proustova génia, které se pak různě prolínají a vytvářejí unikátní charakter celého Hledání ztraceného času: 1. schopnost lyricky prožívat život, a to autenticky, spontánně, i když právě to je možné jen na základě rozvinuté kultury, kterou dává konvencemi prosycená společnost, 2. schopnost bránit tento lyrický, osamocený, život navzdory všem konvencím analýzou motivů lidí chovat se podle těchto konvencí, která má více či méně cynický a výsměšný ráz, pokud jde o mechanismy chování, ale nikoli pokud jde o lidské bytosti samotné – lidé v krunýři mechanismů působí spíše dojmem tragickým a soucit budícím. Vypravěč má vnitřní převahu nad konvencemi a nedovolí jim, aby zničily vřídlo jeho prožitků, i když postupem času se jeho vyprávění stává spíše svědectvím o přírodním procesu umírání sebe sama jako prožívající bytosti.

Můžeme to vidět na milostné lásce, která je na první pohled asi nejdůležitějším námětem Hledání ztraceného času. Ve skutečnosti láska není zdrojem lyričnosti vypravěčova života, což je vlastně u tak lyrického díla až šokující. Láska je v Hledání ztraceného času fyziologický nebo spíše přímo patologický proces, jehož hlavním motorem je žárlivost. Ne že by vypravěč nevěděl o štěstí, které láska může přinášet, ale jako by před ním utíkal do mechanistického chápání člověka. Dovede vyjádřit lyrickou sílu prožitku krásy přírody, ale nikdy tímto směrem nepřistupuje k lásce – dovede náruživě, stále dokola pitvat obsesi vycházející ze žárlivosti, avšak když mluví o štěstí v lásce, nikdy náruživost necítíme, nikdy se nesetkáme s rozsáhlými pasážemi, ponořenými do sebe, ale setkáme se s něčím, co působí dojmem rezignovaného smutku. Důvodem je nejspíše Proustova homosexualita, kterou se snaží ve svém díle jak zatajit jako něco osobního, ale také pojednat jako něco fyzického a společenského. Vypravěč je proto heterosexuál (nebo možná dokonce asexuál), jehož sexuální život je jen cudně naznačen, zatímco jeho milenka má lesbické sklony a je promiskuitní. Ženská i mužská homosexualita má přitom v Hledání ztraceného času konotaci ne-li přímo sexuálních orgií, tak minimálně nevázané, ba „zvrácené“ promiskuity.

Na svou dobu (začátek 20. století ve Francii) není však Hledání ztraceného času homofobní. Stejně jako není antisemitské (Proustova matka byla židovského původu) nebo rasistické, i když vypravěč dělá dojem, že na dobovém pojetí „biologie“ lidských ras a kast (např. šlechtický rod jako dědičný přenos charakteru a duševní hodnoty, zračících se ve fyziognomii člověka) mu záleží jako na něčem skutečně objektivním. Paradoxně tak to, čím se Proust možná chtěl „vytáhnout“ před soudobými čtenáři jako „vědec“, působí v průběhu celého Hledání ztraceného času jako něco dávno mrtvého a odpudivého. 

Když se tedy vrátím k tvrzení, že v Hledání ztraceného času jde o touhu po životě, mám na mysli člověka, který svým analytickým, cynickým přístupem ke společnosti chrání svůj intenzivní, ale o to více osamocený, vnitřní život před autoritou konvencí. Tím, že dokáže podrobně rozkrýt, proč lidé vlastně dělají to, co dělají, chrání se před tím, aby konvence zakořenily v jeho srdci a zničily ho. Tato analytická obrana přitom není výsledkem nějakého vědeckého úsilí, nýbrž schopnosti vžít se do jiných a všímat si detailů a souvislostí společenského života, schopnosti, jakou uplatňovali právě La Rochefoucauld nebo Saint-Simon, kteří nebyli žádní vědci, nýbrž praktici společenského života vysoké aristokracie.

Definujícím znakem stylu, jímž je napsáno Hledání ztraceného času, jsou dlouhá a složitá souvětí, jež lze nalézt v lyrických i analytických pasážích. Autor v nich ukazuje jak svou převahu nad tím, co chce vyjádřit, tak náruživost pro vyjadřování samo, nad kterým nemá nadhled. Ve vyjádření nachází svou svobodu, uskutečnění svého života, nalezení ztraceného času. Teprve takto skutečně žije, je sám se sebou a sám sebou. Možná to nejdůležitější na Hledání ztraceného času je to, že ukazuje, jak umění uskutečňuje prožitek. Co je vlastně prožitek bez formulace v nějakém umění? Můžeme vůbec život skutečně prožívat bez umění? Není už každé prožívání, kterého jsme si vědomi, k němuž se vracíme, které formulujeme, nějak uměním? Není umění tou jedinou cestou, jak proniknout k tomu, co skutečně žijeme? Zážitek z formulace prožitku najdeme už u vypravěče jako dítěte. Sedí na kozlíku vedle kočího, ve voze jsou rodiče, a dívá se na zdánlivý pohyb věží vesnice Martinville na obzoru (Svět Swannových, str. 172-174):

„Zvonice se zdály tak vzdálené a my se k nim napohled tak málo přibližovali, že jsem byl překvapen, když jsme několik okamžiků nato stáli před martinvillským kostelem. Neznal jsem příčinu slasti, kterou jsem pocítil, jakmile jsem je na obzoru spatřil, a povinnost tuto příčinu vypátrat mi připadala velice tíživá; měl jsem chuť uložit si ty obrazy, měnící na slunci polohu, do paměti a teď už na ně nemyslet. A je pravděpodobné, že kdybych to byl udělal, obě zvonice by byly navždy následovaly množství stromů, střech, vůní a zvuků, lišících se v mých očích od ostatních onou záhadnou slastí, kterou mi zjednaly a kterou jsem nikdy neprozkoumal. (…) Brzy se jejich obrysy a sluncem ozářené plochy roztrhly, jako by to byla jen nějaká slupka, trochu toho, co v nich bylo skryto, se zjevilo, v mé hlavě se zrodila myšlenka, která pro mne okamžik předtím neexistovala, utvářela se v slovech a radost, kterou jsem prve pocítil při pohledu na zvonice, tím tak vzrostla, že se mě zmocnilo jakési opojení a nemohl jsem myslet už na nic jiného. (…) Ani jsem si neřekl, že to, co se skrývalo za martinvillskými zvonicemi, je patrně něco obdobného jako pěkná věta, poněvadž se mi to zjevilo v podobě slov, která mi působila rozkoš, ale požádal jsem doktora o tužku a papír a přes hrkotání vozu, abych ulevil svědomí a podvolil se svému nadšení, napsal jsem tuto drobnost… (BC: následuje text, „stránka“, který napsal vypravěč jako dítě a v němž umělecky zachycuje pohyb martinvillských věží – potom pokračuje:) Na tuto stránku jsem nikdy znova nepomyslel, ale tenkrát, když jsem ji dopsal v koutě na kozlíku, kam doktorův kočí obyčejně dával

koš s drůbeží nakoupenou na martivillském trhu, cítil jsem se tak šťasten, že mě dokonale zbavila těch zvonic a všeho, co se za nimi skrývalo, až jsem se dal do hlučného zpěvu, jako bych byl sám slepice a právě snesl vajíčko.“

Když jsem začal číst Hledání ztraceného času potřetí, uvědomil jsem si velmi intenzivně, že všechno důležité je obsaženo už v několika prvních desítkách stran. Jak je ale dobře známo, jde o velké dílo o sedmi částech: 1. Svět Swannových (v českém vydání v Odeonu přes 370 stran), 2. Ve stínu kvetoucích dívek (přes 460 stran), 3. Svět Guermantových (téměř 600 stran), 4. Sodoma a Gomora (přes 520 stran), 5. Uvězněná (přes 410 stran), 6. Uprchlá a 7. Čas znovu nalezený (dohromady v jednom svazku přes 650 stran). Nebudu se zabývat strukturou celého díla, ale právě jeho začátkem, Světem Swannových, který se člení na dvě hlavní části: Combray a Swannova láska (třetí část, krátkou a závěrečnou, pomiňme). Combray je název vesnice, kde vypravěč trávil část svého dětství a kde se seznamujeme s ním, s jeho rodinou, služebnictvem, sousedy a širším okruhem rodinných známých, mezi které patří také Charles Swann. Swannova láska se naopak odehrává v Paříži v době, kdy vypravěč ještě nebyl na světě. Combray končí probouzející se sexualitou vypravěče a zároveň vynořujícím se kontextem velkého světa Paříže, kontrastujícího s malým venkovem. A právě na to navazuje Swannova láska, která jednak uvádí do celku díla první analýzu milostného citu, především žárlivosti, a spolu s ním svět Paříže, zejména kroužek manželů Verdurinových, jenž je svou mentalitou pokračováním venkovské malosti.

Vzpomínky na Combray se vypravěči vracely celý život, často během spánku nebo usínání a probouzení. Tato zkušenost je úvodem ke Combray jako textu i jeho závěrem. Vzpomínky ve spánku jsou ale fragmentované, promíchané a nedávají probouzejícímu se jasné povědomí o tom, kde se vlastně nachází. Vypravěč naznačuje různé vzpomínky, které vnímá jako staré známé jen ten, kdo čte Hledání ztraceného času znovu (když čteme tuto větu, máme jako na dlani celý román: „největší část noci jsem trávil vzpomínáním na náš někdejší život v Combray u mé pratety, v Balbecu, v Paříži, v Doncières, v Benátkách“), nicméně v „těchto vířivých a zmatených“ evokacích se ztrácí jeho povědomí o tom, kde vlastně spí. Jediným zachráncem je zvyk, který jakmile se zmocní po probuzení svého práva, všechno kolem postele uspořádá do přehlednosti. Pro citlivost vypravěče je typické, že bez toho, aby si zvykl na prostředí pokoje, kde spává, trpí (str. 21):

„...kde má mysl celé hodiny usilovala rozestoupit se, vytáhnout se do výše, aby zaujala přesně tvar pokoje a vyplnila až nahoru jeho obrovitou nálevku, a protrpěla nejednu trpkou noc, zatímco jsem ležel na své posteli, oči otevřené, sluch napjatý, chřípí vzpurné, srdce bušící, až zvyk změnil barvu záclon, umlčel hodiny, naučil šikmé a kruté zrcadlo milosrdenství, zatajil, ne-li úplně vyhnal vůni vetiveru a značně zmenšil zdánlivou výšku stropu. Zvyk! Obratný, ale zdlouhavý aranžér, který nejdříve nechá naši duši trpět celé týdny v prozatímním zařízení, kterého však přes to všechno ráda vyhledává, protože beze zvyku a omezena na vlastní prostředky by nebyla schopna učinit naše obydlí obyvatelným.“

Kontrast zvyku, zvyklosti, konvence na jedné straně a spontánního prožitku ve spánku na straně druhé, prožitku, který ale jen díky zvyku dostává bdělou uspořádanost a své místo v realitě, je uveden takto na samém začátku díla. Ovšem i tento nevinný zvyk, který dává všemu známý a samozřejmý řád, se bude v průběhu Hledání ztraceného času vracet jako nebezpečí zahlazující prožívání života. Zvyknout si na něco může být to samé jako stávat se k tomu lhostejným. Zvyk je ten princip vypravěčova postupného odumírání v posledních dílech Hledání ztraceného času.

O vypravěči a celém jeho budoucím životě nám řekne nejvíce jeho dětské trauma z toho, že musel pravidelně po večeři opustit maminku – a jeho úzkostné čekání na to, až mu přijde dát do postele dobrou noc. Jeho rodiče se na tuto potřebu dívají jako na projev slabosti a přecitlivělosti, čímž mezi vnitřní svět chlapcův a sebe staví konvenci. Je pochopitelné, že upřímně chtějí, aby se jejich dítě naučilo žít podle toho, co se sluší, nicméně jejich postavy jsou chladné, mechanické. Otec má zájem o meteorologii, je věcný a suchý, jeho žena se na něj „dívá s něžnou úctou, ale ne příliš upřeně, aby se nesnažila proniknout tajemství jeho nadřazenosti“.

Jakýsi vzdor vůči tomu, co je obvyklé, co se sluší, ve jménu vlastních pocitů a prožitků můžeme najít vlastně v celém románu jen u vypravěčovy babičky. Babička chodí ven v dešti, protože po tom touží a nehledí na to, že ji ostatní mají za blázna, babička miluje přírodu, přímost, citovost a dokáže projevovat vášeň (jiné postavy, včetně vypravěče, pokud jsou vášně vůbec schopné, ji budou především chtít skrývat, aby neukázaly svou slabost). Velkou vášní babiččinou je četba paní de Sévigné. Tato francouzská šlechtična 17. století (1626-1696) proslula dopisy, které psala své dceři a v nichž se vyjadřuje s velkou živostí a svébytností, s intenzivním a vášnivým prožíváním života. Za zmínku stojí, že do okruhu přátel paní de Sévigné patřil také vévoda de La Rochefoucauld. Nelze říci, že odmítání konvencí, obvyklosti a slušnosti, by bylo u Prousta spojeno s nějakou svévolí, mělkostí, tupou potřebou „být sám sebou“. U Prousta se člověk stává sám sebou teprve tak, že prožívá díky vysoké kultuře a široké vzdělanosti hluboký a komplexní, unikátní vnitřní život. 

Vypravěč měl ke své babičce velmi blízko a když se stalo, že si z ní konvenční okolí dělalo krutou zábavu („babička přinesla do rodiny mého otce tak odlišného ducha, že ji všichni škádlili a trápili“), utíkal do své samoty plakat. Konkrétní příběh je tento: babička si užívala „prázdnou a lijákem bičovanou zahradu“, kde chodila „po rozmoklých pěšinách“ s „rozcuchanými prameny vlasů“, ale její příbuzní ji volali domů, aby zabránila svému muži pít koňak (což měl, zřejmě ze zdravotních důvodů, zakázáno) – babička tedy přiběhla, snažně prosila manžela, aby s tím přestal, ale nebyla vyslyšena, tak se „smutná a sklíčená“ vrátila na zahradu. Vypravěč to komentuje takto (str. 24-25, Bathilda je křestní jméno babičky):

„Muka, kterou jí prateta působila, podívaná na marné babiččiny prosby, na její předem poraženou slabost zbytečně se pokoušející vzít dědovi likérovou sklenku, to byla jedna z věcí, kterým člověk později uvykne, až se jim nakonec směje, když je vidí, a dává se na stranu trýznitele dost rozhodně a vesele, aby sám sebe přesvědčil, že nejde o trýznění; tenkrát mi působily takovou hrůzu, že bych byl pratetu nejraději bil. Jakmile jsem však slyšel: „Bathildo, pojď přece zabránit svému muži, aby nepil koňak!“ byl jsem ve zbabělosti již dospělý a dělal jsem to, co děláme všichni, sotva dorosteme, máme-li před sebou utrpení a nespravedlnost: nechtěl jsem je vidět; šel jsem vzlykat až docela nahoru do podkroví vedle studovny...“

Pokud pro toto dítě bylo asi to nejdůležitější na světě dostat před spaním polibek od maminky, ten nejhorší scénář představoval příchod návštěvy, obyčejně pana Swanna, se kterou se rodiče cítili povinni strávit večer, takže maminka neměla možnost dát svému dítěti dobrou noc. Samozřejmě tu možnost fyzicky měla, ale Swannova návštěva byl konvenční důvod, proč to neudělat (str. 26):

„Někdy, když mě již políbila a otvírala dveře, aby odešla, chtěl jsem ji znovu zavolat, říci jí „polib mě ještě jednou“, ale věděl jsem, že by se hned zatvářila rozzlobeně, poněvadž ústupek, který dělala mému smutku a mému rozrušení tím, že mě přicházela políbit, že mi přinášela ten polibek míru, dráždil mého otcem, považujícího takové obřady za nesmyslné, a ona sama by mě byla ráda této potřebě a zvyku odnaučila, takže ji ani nenapadlo dovolit mi, abych si zvykl vymáhat od ní, když už je na prahu dveří, další políbení. A vidět ji rozzlobenou, to ničilo všechen klid, který mi před okamžikem přinesla, když sklonila nad mou postelí svůj milující obličej a podala mi ho jako hostii k přijímání míru, z něhož by mé rty čerpaly jeho skutečnou přítomnost a schopnost usnout. Ale tyto večery, kdy maminka zůstávala v mém pokoji celkem tak krátce, byly ještě příjemné ve srovnání s jinými, kdy přišli hosté a kdy mi nedávala dobrou noc.“

Swann je muž společnosti, dokáže bavit, chovat se podle prostředí, kde se právě nachází. Hned na začátku jsme seznámeni s tím, že vede dvojí život. Na jedné straně po svém otci, obchodníkovi na burze, který získal velké bohatství, patřil do buržoazního světa. Odtud ho také znala vypravěčova rodina: vypravěčův dědeček byl dobrý přítel Swannova otce. Na druhé straně se Swannovi podařilo proniknout do společnosti nejvyšší pařížské aristokracie, kde byl považován za duchaplného znalce umění. Swann vstupuje na scénu jako ztělesnění konvence, která bere vypravěčovi večerní rituál polibku od maminky. Swann je také výborný znalec toho, co se sluší, a dbá na to, aby se jeho buržoazní okolí nedozvědělo o jeho druhém životě, protože tím by pohoršoval, ba vyloučil by se. Swann si také dává pozor na to, aby pokud možno nikdy nevyjadřoval, co si skutečně myslí nebo cítí, a když už, tak se sebeironií. Kontrast mezi představami a požadavky, které o Swannovi a na Swanna má buržoazní společnost, a jeho skutečným životem, slouží vypravěči k mnoha nelichotivým ilustracím prkennosti a omezenosti buržoazie. Společnost vysoké aristokracie není sice v románu o nic méně povrchní nebo směšná, je v ní ale více nadhledu a svobody. Sám Swann i jeho přístup k umění je povrchní, konvenční, nemá ale nic z křečovité potřeby předstírat silný zájem a emoce, které nemá, což je podle vypravěčova líčení naopak typické pro buržoazní prostředí. Tento kontrast bude patrný zejména při Swannově náhodné účasti v kroužku Verdurinových ve vyprávění o Swannově lásce. Takto vnímala Swanna vypravěčova rodina (str. 30):

„Jednou, když nás přišel v Paříži po večeři navštívit a omlouval se, že je ve fraku, řekla nám Františka (BC: služebná) po jeho odchodu, že, jak slyšela od kočího, obědval „u nějaké princezny“. - „Ano, u princezny polosvěta!“ odpověděla teta s poklidnou ironií a pokrčila rameny, aniž zvedla oči od svého pletení. Však s ním také jednala dost povýšeně. Protože myslela, že mu naše občasné pozvání lichotí, zdálo se jí docela přirozené, že kdykoli k nám v létě přišel, nesl v ruce košík broskví nebo malin ze své zahrady a že mi z každé své cesty do Itálie vozil fotografie mistrovských děl.“

Když se vypravěčův dědeček dočte v novinách, že Swann je pravidelným návštěvníkem u jednoho vévody, ozve se v pratetě toto myšlení (str. 32-33): „Má prateta si tuto zprávu vyložila naopak ve smyslu pro Swanna nepříznivém: kdo volí své styky mimo kastu, v níže se narodil, mimo svou společenskou „třídu“, trapně se v jejích očích deklasoval. Připadalo jí, že se takový člověk rázem vzdává plodů všech prospěšných vztahů k uvážlivým lidem, plodů, které předvídavé rodiny počestně udržovaly a sklízely pro své děti (prateta se dokonce přestala stýkat s jedním z našich přátel, synem notáře, protože se oženil s Výsostí, a tím pro ni klesl z úctyhodného stupně notářova syna mezi všelijaké dobrodruhy, bývalé lokaje nebo čeledíny od koňů, kterým prý královny někdy prokazovala přízeň).“

Poměrně dramatickou událostí je vypravěčovo odhodlání, když večer leží v posteli a nemá kvůli Swannově návštěvě naději na polibek, poslat mamince dopis po kuchařce své tety (kuchařka je již zmíněná Františka a bude jednou z nejdůležitějších postav Hledání ztraceného času). Je to velká bouře naděje a úzkosti. Úzkosti, o níž vypravěč říká, že ačkoli si tehdy myslel, že by se jí Swann vysmál, později zjistil, že takovou úzkost sám znal ze své žárlivosti: „jak jsem se později dozvěděl, byla podobná úzkost soužením dlouhých let jeho života… úzkost člověka, jenž ví, že milovaná bytost se někde veselí, kde on není, kde ji nemůže vyhledat….“ Když maminka nepřijde, dítě udělá zoufalý čin, kterým ve svých očích riskuje hněv rodičů („nejtěžší následky“): vrhne se k mamince, když jde po schodech do ložnice. Ukáže se ovšem, že otec, jehož hněvu se matka bojí, a proto dítě odhání, projeví nečekaně pro své dítě pochopení: „vidíš přece, že ten chlapec má nějaký zármutek, to dítě vypadá ztrápeně; nu přece nejsme katani!“ A řekne své ženě, aby s dítětem byla celou noc. Jak vypravěč připouští dále, jeho otec vlastně ani netušil, na rozdíl od maminky a babičky, jak hrozně jeho dítě v noci bez matky strádá. Jeho postoje, často přísné a nesmlouvavé, byly spíše plodem rozmaru a nahodilosti než přísnosti. Zdá se, že na rozdíl od matky a babičky, kterým na dítěti „záleželo“, a proto ho byly ochotny vystavovat utrpení, aby mu podle svých názorů pomohly (odnaučily ho jeho „přecitlivělosti“), otec nebyl schopen vydržet pohled na (pro něj nové a netušené) utrpení a ustoupil.

Samozřejmě chlapec, který si prožil muka strachu, že ho rodiče za jeho troufalost vyženou z domova, ale najednou má maminku jen pro sebe a na celou noc, propuká v jejím náručí v dlouhý pláč. A maminka se poddává lidskosti a upouští od „vyššího dobra“. Bohužel chlapec její zklamání cítí a považuje ho za svou prohru (str. 48):

„Byl bych měl být šťasten, ale nebyl jsem. Zdálo se mi, že mi matka povolila první ústupek a že pro ni byl patrně bolestný, že je to její první upuštění od ideálu, který si pro mne vytvořila, a že ona, tak statečná, poprvé přiznává svou porážku. Zdálo se mi, že jestli jsem právě zvítězil, bylo to vítězství nad ní, že se mi podařilo, jako by to byla mohla učinit nemoc, zármutek nebo stáří, podlomit její vůli, přemoci její rozum...“

Podstatné je, že tuto svou „přecitlivělost“, kvůli které přináší zklamání svým nejbližším, nechce sám vypravěč nijak potlačit, ba naopak tvoří jádro jeho identity, jeho prožívání světa, posedlosti prožíváním světa. Z tohoto nitra se dívá na lidi kolem sebe a přemýšlí nad nimi tak, aby mu jeho „přecitlivělost“ nenahradili svým tak či onak „střízlivým“, tedy konvenčním, pohledem na svět. Nejzajímavější je v tomto smyslu kontrast s Františkou, jejíž internalizování různých předsudků a iluzí je tak silné, že je podle všeho často skutečně prožívá. Prožitek jako internalizovaná konvence je zřejmě zosobněním toho, čeho se vypravěč bál pro sebe nejvíce. Když popisuje svůj dramatický zážitek z nočních schodů, cítíme i po tolika letech obrovský význam, který svým tehdejším emocím přikládá. Je to nesmírně dojemné a silné vyprávění, lyrické jádro celého díla. Cítíme, že vypravěč sveřepě trvá na pohledu na svět zevnitř dítěte, z hloubky jeho citů – a tím odmítá tuto příhodu bagatelizovat tak, jak to běžně dospělí prosycení konvencemi dělají. To je úhelný bod, ze kterého je třeba Hledání ztraceného času číst – vlastně celé dílo je neustálé opakování tohoto zážitku a tohoto napětí.

Odtud také nemilosrdný, výsměšný pohled vypravěče na deformity způsobené konvencemi, často motivujícími nějaký typ předstírání. Jako by říkal: takto to dopadne, když se člověk vzdá svého dětského nitra, takhle nechci skončit! Není v tom zloba vůči lidem, dokonce jde naopak snad o druh soucitu, je v tom ale zloba vůči konvencím. Právě tato analýza, motivovaná lyricky a provedená skalpelem La Rochefoucaulda nebo Saint-Simona, umožňuje pod vrstvami předstírání a konvencí najít trpícího člověka. Předmětem takového zájmu je i Františčina paní, teta Leonie.

Teta Leonie je vdova, která postupně od smrti svého manžela přestala vycházet z domu a nakonec i z postele. Je přesvědčena, že má špatné zdraví, že proto nemůže vycházet ven, a je posedlá tím, aby na lidi kolem sebe dělala dojem, že nemůže spát, že špatně tráví, že musí mít pravidelný život atd. Jeví ovšem zájem o dění venku na ulici a baví se o nich s Františkou, s níž má poněkud napjatý vztah. Teta Leonie i Františka žijí život jako nějakou hru navenek pro lidi, považují to za správné a dokážou v tom být plné života (což u tety Leonie, která se dobrovolně uvěznila v posteli, může znít poněkud zvláštně). Jedná se o venkovské prostředí, kde „se všichni znají“, kde každé vybočení z toho, co je běžné, budí zájem a rozruch, ale kde pohledem očima těch lidí samotných nic skutečně zajímavého není. Všichni jsou uvězněni a vykucháni pravidelností, zvykem, konvencí. Na druhou stranu nejde o karikatury a za všemi maskami je člověk, který v rámci možného chce něco prožívat, k něčemu se vztahovat, realizovat se, žít.

Vypravěč už jako dítě opouští toto prostředí tím, že hodně čte, sní, přemýšlí (str. 103): „Zatímco jsem na zahradě četl, což by má prateta nemohla pochopit, totiž že to dělám mimo neděli, den, kdy je zakázáno zabývat se něčím vážným a kdy ona nešila...“ Fascinují ho spisovatelé a divadlo, aniž by o nich ale pořádně něco věděl. Proust dobře ilustruje to, jak jsme ve svém dětství a dospívání závislí na nahodilostech kulturního povědomí v našem okolí a jak nepředstíraný, tedy niterný, autentický zájem o kulturu je spojený s iluzemi o ní. Na příkladu dětské mysli to působí zvláště nevinně a mocně. Během dospělého života pak vypravěč tyto iluze ztrácí a „živá“ kultura je pro něj stále více opakem skutečných prožitků.

Vypravěč se už v dětském věku seznamuje prostřednictvím Swanna s uměním florentského malíře Giotta di Bondone (žil na přelomu 13. a 14. století), jehož ztvárnění lidských tváří se stane součástí jeho vnímání lidí kolem sebe, jako by na dotvrzení provokativní teze Oscara Wildea, že nikoli umění napodobuje přírodu, ale příroda napodobuje umění – tedy že prostřednictvím umění vidíme přírodu. Giottovo umění je tak pro vypravěče něčím skutečně živým, nikoli něčím, co se jen dává najevo jako součást společenského předstírání. Složitější je to se sonátou, kterou si Swann oblíbí při svých návštěvách Verdurinových (skočíme teď na chvíli do Swannovy lásky). Swann má se sonátou (autorem je okrajová postava románu, hudebník Vinteuil) spojené zamilovávání se do osudové ženy svého života, již pravidelně potkává právě u Verdurinových a která je jedním z hlavních symbolů tajemné, žárlivost budící, lesbické sexuální promiskuity v celém díle (druhý symbolem je femme fatale samotného vypravěče, toitž Albertine). Proust někdy bývá vyzdvihován pro schopnost zachytit slovy hudbu této sonáty, nicméně svou snahou o objektivitu jde o přístup, který je celému vyznění díla vnější a který vytváří něco, co je tam vloženo spíše ze snahy předvést se před čtenáři. Na druhé straně Swann ve své lásce, k níž patří právě i Vinteuilova sonáta, občas vystupuje ze své povrchnosti a opouští úkryt konvencí, nebo je z něho spíše vytažen ven. Sonáta se pak stává sympatickou podobou umění, ostře kontrastující s pojetím „živého umění“ u paní Verdurinové, která hystericky předstírá hluboké prožívání hudby.

V Hledání ztraceného času je mnoho povrchních estétů, včetně Swanna. Například pan Legrandin se konvenčním líčením krásy přírody a estétskými frázemi snaží hrát se svým okolím neustále nějakou hru. Jeho autentická potřeba není přitom umělecká, ale je dána frustrací z jeho nízkého společenského postavení. Na jedné straně osloví vypravěčova otce takto (str. 129): „Dnes jsou v oblacích překrásné fialové a modré tóny, viďte, milý příteli (…) taková spíš květinová než vzdušná modř, cineráriová modř, jež na nebi překvapuje. Cožpak tamten růžový obláček nemá stejné zabarvení jako karafiát nebo hortenzie?“ Na druhou stranu už sám vypravěč jako dítě na návštěvě u Legrandina, který s ním chce estétsky povečeřet při svitu měsíce, naráží na pravdu v duši tohoto estéta, když zmíní jméno šlechtické rodiny Guermantů (str. 127-8):

„Ale chápal jsem, že Legrandin není docela pravdomluvný, když říká, že má rád jen kostely, měsíční záři a mládí; má velmi rád lidi ze zámků a má takový strach, aby se jim nezprotivil, že se jim neodváží ukázat, že má přátele měšťany, syny notářů nebo burzovních senzálů… O všech těch věcech ovšem nikdy nemluvil jazykem, který měli moji rodiče i já sám tak rádi. A když jsem se zeptal: „Znáte Guermantovy?“ causeur Legrandin odpověděl: „Ne, nikdy jsem je nechtěl znát.“ Naneštěstí odpověděl teprve jako druhý, neboť jiný Legrandin, kterého v sobě pečlivě skrýval, kterého neukazoval, protože tenhle Legrandin znal o tom našem, o jeho snobství, kompromitující příběhy, jiný Legrandin odpověděl již před ním zmateným pohledem, křečovitým úsměvem, přehnaně důrazným tónem odpovědi, tisíci šípy, jimiž byl náš Legrandin v okamžiku probodán a oslaben jako svatý Šebestián snobství. (…) A poněvadž ten prostořeký Legrandin, ten vyděračský Legrandin, třebas nemluvil tak pěkně jako ten druhý, měl nekonečně hbitější řeč, skládající se z toho, čemu se říká „reflexy“, a když ho Legrandin causeur chěl umlčet, druhý už zatím promluvil a náš přítel se marně trápil pro špatný dojem, který odhalení jeho alter ego patrně způsobilo, nezbývalo mu však nic jiného než ho zmírňovat.“

Nebylo by správné chápat venkovské prostředí Combray, prostředí vypravěčovy širší rodiny, pouze jako skanzen mrtvých konvencí, od nichž je třeba se emancipovat. Všechny postavy a situace jsou totiž zároveň součástí vnitřního světa vypravěče, jsou zality do prožitků vůní, barev, do krásy okolní přírody, jejíž jsou součástí. Vypravěč – a tato vlastnost definuje Proustův umělecký projekt – se od konvencí osvobozuje tím, že konvenční lidi dělá předmětem svých autentických prožitků, čímž tyto lidi vsazuje do svého vnitřního světa a dělá z nich postavy umělecké, lyrické prózy. Už tu nestojí proti sobě vypravěčův sklon zabývat se svými prožitky proti strohé praktičnosti a konvenčnosti Františky (a dalších venkovských postav), ale Františka se stává autorovým prožitkem, je pohlcena do jeho vnitřního světa plného snění, úvah, krásy přírody.

Jde-li o krásu přírody nebo památek, dalo by se říci, že je nejdůležitějším rysem Combray a jeho okolí. K životu v Combray patří pravidelný život vypravěče a jeho rodičů, pravidelný také častými procházkami do okolí, přičemž z obydlí se chodilo dvěma rozdílnými směry: ke Guermantesu nebo k Méséglise. Na straně k Méséglise se rozkládá sídlo Swannovy rodiny, kde vypravěč jako pomalu odrůstající dítě poprvé zahlédne Swannovu dceru Gilbertu, později svou první lásku. Nejprve ale zmiňme a rozsáhle ocitujme Proustův vášnivý prožitek hlohů, rostoucích u Swannova sídla, a jejich okolí (str. 136):

„Avšak marně jsem setrvával před hlohy a vdechoval jejich neviditelnou neměnnou vůni, přemítal o ní, nevěda, co si s ní počít, ztrácel ji a znovu ji nalézal, splýval s rytmem vrhaným zde i onde jejich květy s mladistvou jarostí a v nečekaných intervalech, jako jsou některé hudební intervaly: poskytovaly mi neomezeně a nevyčerpatelnou štědrostí stále totéž kouzlo, ale nedovolovaly mi prohloubit jeho chápání, podobně jako melodie, které si člověk přehraje stokrát za sebou, aniž pronikne dál do jejich tajemství. Chvíli jsem si jich nevšímal, abych se k nim potom vrátil s čerstvějšími silami. Sledoval jsem až za alej na stráň, strmě stoupající k polím, několik ztracených vlčích máků, několik chrp, zůstávajících líně pozadu, zdobících ji tu a tam svými květy, jako goblénový lem místy naznačeným rustikálním motivem, jenž převládne na hlavní ploše; ještě řídké, rozestouplé jako osamocené domy ohlašující už blízkost osady, ohlašovaly mi nesmírnou rozlohu, kde se dme obilí, kde pění oblaka, a pohled na jediný vlčí mák, vztyčující na konci lanoví svou rudou vlajku a šlehající jí ve větru nad svou černou, mastnou bójí, mi rozbušoval srdce jako cestujícímu, který vidí na klesající půdě první vytaženou bárku, jak ji opravuje ucpávač, a ještě než je spatří, volá: „Moře!““

Tuto vášeň pro krásu přírody nikdy ani náznakem v Hledání ztraceného času nenajdeme spojenou s milostným citem, který je naopak pitván a analyzován, jak ostatně vidíme už při líčení prvního zahlédnutí Gilberty na zahradě Swannova sídla, kdy vypravěč pocítí něco velmi silného, sexuálního a milostného (138):

„Díval jsem se na ni nejprve pohledem, který není jen mluvčím očí, ale z něhož vyhlížejí úzkostlivě a ustrnule všechny smysly, pohledem, který by se rád dotkl a zmocnil těla, na něž se dívá, odvedl je a duši s ním; tolik jsem se bál, aby mne můj děd a otec, až tu dívku uvidí, neposlali náhodou pryč, aby mi neporučili běžet kousek před nimi, že jsem se ji dalším, nevědomky prosebným pohledem snažil donutit, aby si mne všimla, aby mě poznala!“

Pro čtenáře, který už má knihu přečtenou, je úsměvné přesvědčení vypravěčova děda, že Swann je podváděn svou žen s panem de Charlus, s nímž se vypravěč potká až v druhém díle v lázeňském městě Balbec a který je pak v dalších dílech hlavní mužskou homosexuální postavou díla – nicméně homosexualita vstupuje na scénu už na konci Combray. Vypravěč chodí sám na procházky, v nichž se mu spojuje krása přírody a jeho sexuální touha po krásné dívce z místního lidu, zcela neurčité, rozhodně nejde o Gilbertu (ona ani Albertine vlastně snad ani nejsou předmětem autentické sexuální touhy vypravěče). A při těchto procházkách jednou zcela náhodně spatří v domě hudebníka Vinteuile, autora už zmíněné sonáty, jak se Vinteuilova dcera chová ke své milence. Tento vztah je chápán jako něco neřestného, zejména ze společenských důvodů. Říkalo se (143):

„Ten chudák pan Vinteuil musí být opravdu zaslepen otcovskou láskou, když ani neví, co se povídá, a dovolí své dceři, on, který se pohoršuje nad každým nevhodným slovem, aby mu přivedla do domu takovou osobu! Říká se, že je to vzácná žena, šlechetné srdce, a že by měla vynikající hudební nadání, kdyby je byla pěstovala. Může se spolehnout, že se s jeho dcerou nezabývá hudbou!“

Na Vinteuile mají tyto pověsti devastující vliv (rychle stárne a umírá). Není to otec, který by zasáhl proti své dceři, natolik ji má rád. Jeho láska k dceři navzdory jejímu chování je vypravěčem vydávána za slepost k faktu neřesti, protože to, že se dcera chová neřestně, se bere jako fakt. Na druhou stranu „neřest“ nemá u Prousta žádný náboženský nebo jinak fatální kontext, je chápána jako biologická danost prakticky v duchu moderní sexuologie („neřest, kterou sama příroda přivede u dítěte k rozkvětu někdy i jen tím, že smísí ctnosti jeho otce a jeho matky“) a v ní samé není žádný větší problém. Problém je v tom, jakou má společenskou pověst. Je Vinteuil zaslepený spíše láskou k dceři nebo konvencemi – nebo dokonce nemá, pokud jde o konvence, na výběr, jak moc je do nich zapletený? Tato pasáž kromě těchto otázek také velmi dobře ukazuje také Proustovo analytické mistrovství (144-145):

„Avšak jestli pan Vinteuil snad věděl o počínání své dcery, nevyplývalo z toho, že jeho uctívání této dívky se nějak omezilo. Fakta nepronikají do světa, kde žijí naše víry, nezpůsobila jejich zrození, nezpůsobí jejich zánik; mohou je sebevytrvaleji usvědčovat z nepravdy, aniž je oslabí, a celá lavina neštěstí a nemocí zasypávající nepřetržitě nějakou rodinu jí nepřiměje pochybovat o dobrotivosti jejího Boha ani o schopnostech jejího lékaře. Ale když pan Vinteuil uvažoval o své dceři a o sobě ze stanoviska společnosti, ze stanoviska jejich pověsti, když se snažil zařadit se s ní na stupeň, jaký zaujímají v obecném povědomí, pak vynášel tento společenský rozsudek přesně tak, jak by to udělal jemu nejnepřátelštější obyvatel Combray: viděl se s dcerou v nejspodnější vrstvě, a tím nabylo jeho chování odnedávna pokory a uctivosti k těm, kdo stáli nad ním a koho teď viděl zdola (i když třeba byli dosud hluboko pod ním), a snahy povznést se zase až k nim, která je takřka mechanickou výslednicí každého takového pádu.“

Pokud jde o vztah slečny Vinteuilové a její milenky, vypravěč se nespokojí pouze s nějakým krátkým svědectvím o tom, co viděl v okně, ale rozebírá poměrně podrobně různé city a motivy chování obou milenek, přičemž rozvádí i myšlenky o sadismu v sexuálních vztazích, aniž by zejména slečnu Vinteuilovou nějak odosobňoval. A opět: kdo četl knihu celou, vzpomene si na masochismus pana de Charlus a „mechaniku“ jeho sexuálních potřeb.

V samotném závěru Combray vypravěč v kostele vidí paní de Guermantes, která je pro něj ztělesněním venkovských iluzí o starém šlechtickém rodu, vysoké aristokracii, staletích dějin a dědičnosti. Ocitáme se na konci světa dětských představ, které vzbuzují příběhy, jména, obrazy v kostele, světa, kterému se zjevuje reálná paní de Guermantes jako nějaké potvrzení jeho skutečnosti a pravosti, ale který se právě bude poznáváním reálií hroutit, protože skutečná paní de Guermantes, až ji vypravěč blíže pozná, není rozhodně bytostí z dětských snů nebo venkovských pohádek. Combray je uzavřeno, ukončeno událostí v samém srdci vesnice, v kostele: zde vypravěč potkává někoho, kdo zná život „elegantních“ vrstev Paříže, v jejichž prostředí žil Swann, dobrý přítel paní de Guermantes, dávno před vypravěčovým narozením. A tím jsou otevřeny dveře pro vyprávění o Swannově lásce.

0
Vytisknout
10187

Diskuse

Obsah vydání | 28. 12. 2021