V čem má Kotrba ohledně České televize pravdu
30. 4. 2026 / Fabiano Golgo
V
základní věci má Kotrba pravdu: problém opravdu nejsou jen poplatky.
Problém je důvěra. Pokud veřejnost nevěří, že Česká televize a Český
rozhlas plní svou veřejnou službu nestranně, pak se každá debata o
stokorunách mění v debatu o morálním oprávnění celé instituce.
Veřejnoprávní médium nemá právo říci občanovi: plať a mlč. Musí znovu a
znovu dokazovat, že jeho existence má smysl.
Jenže právě zde
začíná složitější část. Objektivita a vyváženost nejsou posvátná slova,
která vyřeší všechno tím, že je napíšeme do zákona. Vyváženost není
účetní tabulka, kde ke každému tvrzení automaticky přidáme jeho opak.
Veřejná služba má dát prostor relevantním společenským hlasům, ale nemá
předstírat, že fakta a propaganda, odbornost a dojem, realita a
politická potřeba mají vždy stejnou váhu.
Kotrba je nejsilnější
tam, kde připomíná, že média veřejné služby nejsou tržní produkt. Nejsou
Netflix, nejsou Prima, nejsou supermarket. Neplatíme je proto, že jsme
si právě pustili pořad, stejně jako neplatíme soudy jen tehdy, když se
soudíme, nebo školy jen tehdy, když máme doma dítě. Veřejná služba je
součástí infrastruktury společnosti. A právě proto je nebezpečné, když
ji pravice redukuje na otázku individuální spotřeby: „Proč mám platit
něco, co nesleduji?"
Stejně přesný je Kotrba v kritice komerční
logiky. Soukromá média neslouží veřejnosti, ale trhu. Jejich zákazníkem
často není divák, ale inzerent. Divák je produkt, jeho pozornost je
zboží. Veřejnoprávní médium má být jedním z mála míst, kde tato logika
nevládne absolutně. Pokud i ono začne myslet pouze v kategoriích
sledovanosti, cílových skupin a dopaminové spokojenosti, přestává být
veřejnou službou a stává se jen dražší verzí komerce.
Ale Kotrba
zároveň místy podléhá pokušení vlastní ideologické mapy. Když popisuje
česká média po roce 1989 jako prostor pravicového či liberálního biasu,
dotýká se skutečného problému. Česká žurnalistika se po pádu komunismu
často tvářila, že nemá ideologii, zatímco jednu velmi silnou měla:
antikomunistickou, prozápadní, liberálně transformační. Jenže říci toto
nestačí. Je třeba rozlišovat mezi historickou zkušeností, hodnotovou
orientací, profesionální slepotou a skutečnou manipulací. Bez tohoto
rozlišení se kritika médií mění v opačnou karikaturu.
Nejcennější
část Kotrbova textu proto není jeho hněv, ale jeho institucionální
závěr. Tam, kde navrhuje přesnější pravidla pro stížnosti, jasnější
definici objektivity, odpovědnost radních a lepší vymahatelnost kodexů,
přestává být jen polemikem a stává se reformátorem. A právě tady by měla
začít skutečná debata.
Veřejnoprávní média nepotřebují ani
slepou obranu, ani populistickou popravu. Potřebují přísnou lásku:
obranu jejich smyslu a současně nemilosrdnou kritiku jejich selhání.
Kotrba nám připomíná, že bez důvěry veřejná služba nepřežije. My bychom k
tomu měli dodat: bez veřejné služby nepřežije ani společnost jako
společný prostor.
Diskuse