Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

KVIFF 2025: GEN_ - italský dokument, co plácá pokrytectví do ksichtu

6. 7. 2025

čas čtení 4 minuty

Recenze filmů na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary - 3

(Tento film je uváděn v rámci sekce Horizonty)

Zapomeňte na zdvořilé dokumenty o společenských tématech, na pečlivě vyvážené komentáře. Zapomeňte na lomení rukama. Snímek GEN_ režiséra Gianluky Matarrese, který jako granát dopadl na Sundance a nyní exploduje v Karlových Varech, nepřišel diskutovat. Přišel okupovat.

Strčí vás přímo do nádherně chaotické, papíry zasypané, temně humorné velitelské místnosti doktora Maurizia Biniho v milánské nemocnici Niguarda. Tohle není jen medicína; je to zákopová válka v první linii proti společenské hlouposti, vedená s empatií, unaveným povzdechem a skalpelem břitkým humorem, který řeže skrz hovadiny.

Biniho doména? Neplodnost a genderová potvrzení. Zní to nudně? Tak si to přehodnoťte. Matarrese, který na scénáři spolupracoval s Donatellou Della Rattou, odhaluje tu elektrizující, děsivou spojitost: obojí je o divokém, prvotním aktu stávání se. Stát se rodičem. Stát se sám sebou. Navzdory čemu? Navzdory přívalu konzervativních zákonů, kafkovské byrokracii a dusivé tíze předsudků druhých.

Bini, na prahu důchodu (sní o houbách, ano), se tímto minovým polem neproplétá jako světec, ale jako pragmatik, jehož srdce ještě neztvrdlo. Naslouchá, popichuje, žertuje – často temně. V jednu chvíli řeší trýznivé naděje párů čelících neplodnosti, v další radí trans pacientovi, jak se vyznat v systému navrženém k tomu, aby kladl překážky. "Žalud je už dub," rozjímá o embryu, věta, která visí ve vzduchu a provokuje každé zjednodušující politické heslo o "životě".

Tady tkví síla GEN_, jeho nutný vztek. Matarrese na pacienty nehledí jako na podivínské exponáty; vrhá vás do Biniho ordinace, té stísněné zpovědnice, kde prosakuje lidskost. Těsné záběry jsou všude – ne jako výstřednost, ale jako přítomnost. Vidíte vrásky na tvářích vyryté nadějí a strachem, třes ruky před podpisem souhlasu.

Kamera (často sám Matarrese, přiznejme si, někdy vratká) jen pozoruje, zapadlá mezi Biniho knihy a spisy jako němý svědek. Je to chaotické, intimní, občas nepříjemné – přesně tak, jak má být. Cítíte pot na dlaních během těch tich, tíhu rozhodnutí, která se právě rodí. Tohle není pozorování jako moucha na zdi; je to moucha v polívce, a tou polívkou je chaotický, životně důležitý proces lidské proměny.

A nehrajme si na nic: Načasování je výbušné. Zatímco si politici hrají v šachy s lidskými právy – konkrétně právy trans lidí a reprodukční svobodou – GEN_ nepůsobí jako dokument, ale spíš jako Molotovův koktejl vržený ze srdce fungující veřejné nemocnice. Variety to nazývá "nekonvenčně přesvědčivým"? To je slabé slovo. Je přesvědčivý, protože obchází rétoriku a ukazuje lidi. Ukazuje Biniho, vyčerpaného, ale nezlomeného, bojujícího ne pro ideologii, ale pro základní lidskou důstojnost proti "zaostalým a konzervativním" zákonům. IndieWire to trefila: je to "revoluční" portrét laskavosti jako radikálního odporu. Dělá z abstraktních debat to, co často jsou: zbabělé pózy.

Je to bezchybné? Ne. Ta sporadická hudba od Cantautomy se občas vnucuje, jako by zabloudila z jiného, lehčího filmu, a na chvíli přeruší kouzlo syrové bezprostřednosti. Ale kouzlo se vrací. Protože to, co Matarrese zachycuje v Biniho unavených očích a v opatrné odvaze pacientů, je syrový, neupravený puls toho, co znamená bojovat o život, který potřebujete, o tělo, kterým jste, o rodinu, o které sníte.

GEN_ není jen o předponách (geny, gender, genesis, genitálie). Je o slovesu. Generovat. Stávat se. Vzdorovat. V Neapoli a všude, kam tento zásadní film dorazí, očekávejte, že vygeneruje žár, vygeneruje debatu a doufejme, že vygeneruje i trochu zatraceného pochopení.

KVIFF 2025