7. 11. 2024 / Matěj Metelec
Donald Trump zvítězil. Snad se to dalo očekávat už proto, že proces nominace jeho protikandidátky byl jednou velkou improvizací. A ačkoli nominace Kamaly Harris zvedla vlnu poněkud nuceného nadšení (s nímž se svezly i stoupající preference, které nejspíš mátly predikce těsného výsledku), nemohla přepsat skutečnost, že demokratická politická mašinérie působila po celou dobu, kdy držela jako svého vyvoleného kandidáta Joa Bidena, impotentně a bezradně.
Umenšit tento dojem nemohla ani obdobná neschopnost republikánů vygenerovat osobnost schopnou nahradit problematického Trumpa. A problematický je, už vzhledem k tomu, že bude prvním odsouzeným prezidentem v zemi, kde vězňové nesmějí volit a volebního práva jsou v některých případech zbavování i propuštění trestanci. Na druhou stranu právě antiestablishmentová stylizace (jakkoli je věcně pochybná) Trumpovi dopomohla k vítězství. Na rozdíl od Harris, která byla součástí Bidenovi administrativy, se Trump mohl vymezovat vůči čemu jej zrovna napadlo (a pokud o něco Donald Trump nikdy neměl nouzi, tak o nápady, vůči čemu se vymezit), a zrovna tak mohl co jej napadlo naslibovat. Heslo „slibem neurazíš“ je ostatně univerzálním krédem populistické politiky, a v její paranoidně konspirační formě není problém vyhnout se obvinění z toho, že předvolební sliby jsou pro zvoleného kandidát jen „horkej vzduch“ poukazem na klacky házené jeho úsilí pod nohy představiteli „deep state“ atp. A nakonec, všichni tak nějak počítají s tím, že předvolební období je jakýsi čas námluv a když mine, „fraška života letí kupředu jak splašená herka – a diváky už pranic nezajímá zápletka prvního aktu“.
Svět jde doprava, bylo by možné opravit výrok Tomáše Garrigua Masaryka. V Evropě Trumpovi fandili hlavně ti, kteří jej považují za hráz (mnohdy imaginárního) wokismu, Green Dealu a migraci atd. S Trumpem tak logicky pojila svá očekávání hlavně konzervativní a krajní pravice. Pro mnohé své fanoušky se stal Trump dokonce projekčním plátnem, na něž si promítali různé, často kontradiktorní naděje. Mohl být zrovna tak autoritářským blížencem Vladimíra Putina, s nímž uzavře rychlý mír a pak se pustí do stavění dalších zdí a stáhne USA do „skvělé izolace“, jako drsný chlapík z reaganovských akčňáků, který na rozdíl o starého poplety Bidena a nevhodným genderem vybavené Harris ukáže Putinovi, Číně a vlastně celému světu americké svaly. Jeho zvolení samozřejmě potěší proponenty konkrétních politik spojených se zájmy konkrétních skupin, například fosilní lobby, ovšem obyčejní pracující Američané, kteří v něm vidí svého zastánce či dokonce zachránce však nejspíš čeká jen spousta kouřové clony, za níž se bude odehrávat podpora kapitálu. Ačkoli ani různí jeho představitelé se nemusí dočkat všeho, co si přáli – vzhledem ke Trumpově spojenectví s Elonem Muskem, mimo jiné majitelem Tesly, nemusí například dojít k dramatickému rozchodu s myšlenkou elektromobility.
Z evropského hlediska bude patrně nejdůležitější, zda se Trump rozhodně naplňovat své pohrůžky ohledně neochoty bránit ty členy NATO, kteří neplní své alianční závazky. V dlouhodobém horizontu ale ani jejich plnění nemusí stačit: těžiště amerických zájmů se bude dál přesouvat z atlantické do pacifické oblasti bez ohledu na to, kdo bude zrovna sedět v Bílém domě. Říci, že Evropa se bude o svou obranu muset začít starat sama ovšem implicitně znamená položit otázku evropského jaderného arzenálu, na kterou v současnosti neexistuje odpověď. Ačkoli je na závěry na každý pád brzy, lze očekávat, že Trumpovo zvolení rozhýbe dění více, než kdyby byla zvolena Harris.
Diskuse