Zábava nad odpovědností: lidé nevolí na základě politiky, jde jim o image
6. 11. 2024 / Fabiano Golgo
čas čtení
21 minut
Mnohé z nás udivilo množství hlasů, které Trump získal. Mnohé z nás děsí, že tolika Američanům bylo jedno, že Trump je idiot se sobeckým srdcem a zlými úmysly, a přesto mu dávali hlas.
Mnozí z nás nevěří tomu, že tolik lidí volilo člověka, jehož rétorika je antidemokratická a protisolidární.
Že kandidát, kterému nezáleží na životním prostředí, na menšinách, na svobodě žen vládnout nad volbou své reprodukce, dostane tolik hlasů. Že tolika voličům nevadila Trumpova vulgarita a zjevná pomstychtivost vůči těm, kdo mu oponují. Že v něm tolik voličů nevidělo nebezpečí pro demokracii. Že tolika lidem nevadí budoucnost Ukrajiny nebo jeho vazby na národy, které bývaly nepřáteli Spojených států, jako je Rusko a Severní Korea. Čím si lze vysvětlit takovou iracionální podporu evidentně sobeckého jedince?
Když jsem se Václava Havla zeptal, proč se na tiskovku líčí, vysvětlil mi, že drtivá většina lidí nesleduje zprávy, a pokud je sleduje, nevstřebává obsah toho, co se říká, a místo toho se chytá jen pocitu na základě obrazu, který vidí. Že to, co si většina lidí o něčem myslí, vzniká na základě dvouvteřinového dojmu. Bez ohledu na to, co říká politik nebo zpráva. Kvůli neustálým nemocem mu stále bledla tvář, takže potřeboval uměle přidat trochu červeného ruměnce, aby lidé neměli jen dojem, že je to stárnoucí nemocný muž. Dramatik se musel stát hercem, dodal.
Tento zdánlivě nesouvisející postřeh lze aplikovat na to, proč Donald Trump dostal tolik hlasů, přestože se mnohým z nás jeví jako hloupý, povrchní, dětinský člověk se zlými cíli. Máme tendenci věřit, že ostatní soudí jako my, a to na základě detailů jeho politiky, jeho chování. Jak mohlo tolik Američanů a lidí na celém světě podporovat tak očividně špatného člověka na nejmocnější politickou pozici na světě?
Často máme tendenci se mylně domnívat, že ti, kdo volí Trumpa, jsou méně vzdělaní lidé, což také mylně vidíme jako důsledek konfliktu životních perspektiv mezi modernějšími městskými a akademickými voliči oproti voličům z malých měst či venkova. To však není pravda.
Poprvé jsem si začal uvědomovat, že většina lidí volí na základě dvou faktorů, které se nadřazují nad skutečný racionální úsudek o politických návrzích kandidátů, když jsem viděl, že jeden můj dlouholetý kamarád, který byl celý život proti Miloši Zemanovi, když byl lídr ČSSD, na druhé straně ideologického spektra Václav Klaus, ho najednou nejen volil za prezidenta ČR (dvakrát), ale také slepě vnímal jakékoliv jeho, pro mě špatné, postoje vůči menšinám, arabskému světu a podobně, jako přijatelné. Proč by se někdo, kdo více než deset let viděl v Zemanovi nepřítele svých pravicových ideálů, měl tolik změnit?
Závěr, k němuž jsem dospěl, souvisel s pochopením, že na rozdíl od těch, kteří proti Zemanovi ve volbách kandidovali, byl on nejznámějším jménem, člověkem, jehož osobnostní rysy znal mnohem lépe on i většina voličů. Faktor slávy hrál jaksi velkou roli. Což začíná vysvětlovat obrovské množství hlasů, které Trump dostal, přestože se těm, kteří se blíže a méně emotivně podívají na to, kdo je a jak vedl své prezidentské období, zdá naprosto nekompetentní.
Obrovská část voličů, aniž by si to uvědomovala, tlačená podvědomými instinkty, vidí, že nejvyšší mocenská pozice ve společnosti patří těm, které znají nejlépe, ne nutně těm, kteé nejvíce posuzují jako schopné. Toto poznání mě utvrdilo, když jsem viděl studie, které ukázaly, jak si šimpanzi a bonobové, primáti nejbližší našemu druhu, vybírají své vůdce nikoli pouze podle toho, kdo z nich je nejsilnější, jak se dlouho věřilo, ale podle kombinace, která ztotožňuje senioritu se silou.
Často, i když nejsilnější ze skupiny vyhrál souboje, kterými se rozhodovalo o tom, kdo ji povede, tento vítěz utrpěl řadu pokusů o převrat, a to prostřednictvím sociálních intrik, které nakonec vedly k tomu, že ho nahradil fyzicky méně zdatný člen, jehož seniorita však byla hlavním faktorem. Seniorita neznamená pouze to, že daný člen byl starší. Věk znamenal, že byl se všemi členy déle v kontaktu, a byl tedy známější. Faktor známosti hrál v jejich důvěře vůči němu nejdůležitější roli. Tyto opice dávaly přednost méně fyzicky silnému členovi, aby je vedl, než tomu, jehož bojové schopnosti byly prokázány řadou bojů, které ho dostaly k moci. A o krutost nebo nespravedlnost vůdce nikdy nešlo.
Můj pevně ideologicky protilevicový přítel, který po celá léta útočil na Zemana, zatímco byl Klausovou nemesis, jakmile byl postaven před volbu mezi Zemanem a méně známými kandidáty, zcela zapomněl na svůj předchozí vektor poměřování. V tomto klání byl Zeman nejstarší, ne nutně věkem, ale v jeho pamětí. Věděl, kdo je Zeman, co si myslí a co reprezentuje, což předtím při volbě premiéra v konkurenci s Klausem vnímal jako protiklad k tomu, čemu věřil on, volič, ale v konkurenci s méně známými kandidáty si jeho podvědomí vybralo toho, kterého znalo lépe.
A pak, když už si někoho vybereme, protože i my máme instinkt, který nás nutí mít „pravdu", máme tendenci toho člověka hájit, ať se děje, co se děje. Často to také vidíme, když přítel nebo blízký člověk udělá něco, co máme tendenci odsuzovat u ostatních, ale přivíráme oči, nebo to dokonce obhajujeme, když to udělá osoba, která je nám blízká. Není to ani tak proto, že bychom toho člověka měli rádi, ale spíše proto, že ho známe.
Lidská povaha není racionální. Pouze používáme racionalitu jako zbraň. Pro naši obranu a přežití. Logické racionální myšlení neustále maříme, jen ho používáme jako zbraň, která vyhovuje našim emocím. Emoce jsou naším hnacím motorem a nástrojem posuzování.
Takže zjednodušeně řečeno, protože toto je jen článek a nemůže mít rozsah diplomové práce, která by mohla nabídnout více podrobností a důkazů o tomto lidském procesu, jsou chyby Donalda Trumpa pro mnoho voličů méně důležité než to, že ho dobře znají. I když tato znalost zahrnuje spoustu vad a slabostí. Kamalu Harrisovou prostě neznají tak dobře ani tak dlouho. Tento faktor se neustále odhaloval v průzkumech, a to až do posledních dnů před volbami, kdy voliči říkali, že o ní chtějí vědět ještě víc. Její vlastnosti s těmi Trumpovými skutečně nesrovnávali. Prostě se u něj cítili lépe, protože věděli, kdo je. A to také vysvětluje, proč, jak sám řekl, by mohl někoho zastřelit na Páté avenue v New Yorku a stejně by nepřišel o žádný hlas.
Pro ty z nás, kteří by ho nevolili, je to proto, že tím, že jsme více napojeni na bublinu lidí, kteří pozorněji sledují zprávy, více čtou o politice a jejichž předchozí lidé, které jsme v minulosti obdivovali, měli vlastnosti, které považujeme za podstatné, jako je čestnost, schopnost vládnout, humanismus, solidarita a podobně, a protože byla Kamala dostatečně známá. Spokojovali jsme se s mírou blízkosti, kterou jsme k ní měli, s pochopením toho, kdo je a/nebo co reprezentuje.
Když jsme předtím volili jiné lidi ze síně slávy, ať už to byli jiní politici, ze současnosti i minulosti, nebo autoři a vlivní lidé, kteří nám vštípili pevné přesvědčení, od něhož očekáváme, že se bude odrážet u těch, které volíme (já jsem například v mládí propadl ideálům Eleanor Rooseveltové a od té doby se pro mě přesvědčení této slavné a známé osobnosti silně vrylo do mé formy toho, kdo by měl nebo neměl vést), pak nás to může odradit od volby těch nejslavnějších/nejznámějších kandidátů. To proto, že někdo, kdo dříve splňoval tento požadavek, se silněji prosadil.
Stále více mi tato rovnice dochází, když si uvědomím, kolik lidí, kteří nejsou z venkova, nemají špatné vzdělání, nejsou nelidští, se hlásí k Trumpovi, nebo v případě Brazílie k Jairu Bolsonarovi. Nebo k Andreji Babišovi.
To, jak dlouho a jak dobře si myslíme, že kandidáta známe, v kombinaci s tím, jak silný si myslíme, že je, hraje velkou roli v našem rozhodovacím procesu pro to, kdo se bezpečně stane naším vůdcem. Trumpův mimomanželský poměr s pornoherečkou bychom posuzovali v jiném kontextu, stejně jako jeho šílené nápady nebo projevy, kdyby nebyl posuzován ve srovnání s někým, jehož vlastnosti jsou méně známé, i když více souzní s našimi. Bohužel jsme opicím podobnější, než bychom si rádi mysleli.
Roli hraje i to, že Kamala je žena. A také žena tmavé pleti. Což souvisí i s tím, proč jsou Češi, kteří většinou věří v jakési eugenické chápání ras, slepí k utrpení Palestinců. Ztotožňují se spíše s židy, a to nejen pro jejich zakořeněnou historii v českých zemích, ale i proto, že Palestinci jsou ti druzí, ti s tmavší pletí a neevropským původem. Mají náboženství a zvyky, které se více liší od těch, které praktikuje a kterým věří český národ.
Zatímco zároveň osud Ukrajinců našel zpočátku širší sympatie, protože jsou to také Slované a protože mnoho z nich bylo po dlouhá léta zasazeno do české společnosti jako nízkopříjmoví pracovníci. Češi se posouvají směrem k sympatiím k ruské straně, protože Rusové jsou také bílí a slovanští, ale jejich postavení v českých zemích bývá na vyšším místě společenské pyramidy. I když to bylo jako utlačovatelé z předchozí doby, jsou podvědomě chápáni jako příslušníci vyšší kasty než Ukrajinci. Takže ti, které nepřepadá pocit solidarity vůči nejslabšímu článku, oběti agrese nejsilnější mocnosti, naklání misky vah na stranu Kremlu.
Když k tomuto faktoru slávy, který dává lidem podvědomý pocit větší důvěryhodnosti pramenící z toho, že je lépe známe, že víme, co od nich můžeme očekávat, i když to, co mohou dělat a být, jde proti našemu souboru hodnot, přidáme faktor, že naprostá většina voličů nežije v bublině dobře informované veřejnosti, vidíme výsledky, kterých jsme svědky, když se v celé historii volí tolik idiotů.
Fidel Castro, bez ohledu na to, kolik represí zavedl na ostrově, který proměnil ve vězení, by byl navždy zvolen jejich vůdcem. Teprve po jeho smrti se většina Kubánců cítila více nucena nemít svůj systém ráda, protože jeho bratr Raul a současný prezident nejsou tak známí jako Castro. A to lze říci o mnoha utlačovatelích, kteří zůstávali u moci se značnou podporou veřejnosti, od zjevně zkorumpovaných vůdců, jako byl Silvio Berlusconi, až po otevřeně zlé vůdce, jako je Ramzan Kadyrov.
V rovnici tedy máme faktor slávy a faktor nezájmu o detaily politických zpráv jako důležité faktory konečného výsledku. Ale máme také další faktor: odpovědnost versus svoboda.
To, co dnes levice představuje, na rozdíl od minulosti, kdy znamenala skupinu, která něco nabízela (lepší podmínky pro dělníky a utlačované), je řada nových pravidel chování, která od voličů vyžadují odpovědnost. Jako když Jimmy Carter ztratil popularitu po televizním projevu, v němž Američanům sdělil, že kvůli ropné krizi v 70. letech, způsobené aktem pomsty zemí OPEC vůči Západu za podporu Izraele, bude třeba, aby se obyvatelstvo obětovalo, aby pomohlo Bílému domu a ekonomice. Ti pak skočili do klína Ronaldu Reaganovi, který kromě toho, že vypadal spíše jako kovboj, jehož image odvahy se hodila spíše k boji proti nové íránské vládě a osvobození rukojmích z jejich velvyslanectví v Teheránu, nabízel také falešný sen o prosperitě.
Reaganova herecká minulost místo toho, aby působila proti němu, nabízela faktor slávy. Všichni věděli, kdo je, včetně jeho slabostí a chyb, jako jeho zjevně menší zkušenost v politice a nižší úroveň inteligence a serióznosti ve srovnání s Carterem, ale nabízel sladkosti, sen. Reagan ani nesplnil své sliby a ekonomika na počátku osmdesátých let nadále upadala, ale Američané na toto desetiletí vzpomínají jako na desetiletí prosperity. Lidé raději věří lži, která od nich nic nevyžaduje, než aby se podvolili odpovědnosti, po níž volá vůdce. Většina lidí chce být chráněna, aniž by musela hrát nějakou obtížnou roli, chce vůdce, který vyhrává bitvy, aniž by žádal o pomoc.
V Reaganových darwinistických letech se mnozí propadli do úrovně chudoby, jakou nezažili od třicátých let, ale úspěšní yuppies se stali symbolem jeho éry, jako by tato menšina reprezentovala zemi více než zkrachovalá většina. Reaganovu zjevnou neschopnost a prázdné řeči zastínila jeho falešná rétorika o snadné prosperitě a naplnění amerického snu.
Tuto část rovnice lze často najít v tom, že děti mají tendenci dávat přednost otci před matkou. Zejména u rozvedených rodičů bývá tento model chování, kdy otec, který se s dětmi vídá jen o víkendech nebo o prázdninách, jim dovolí více zmrzliny a bere je za zábavou, zatímco matka trvá na tom, aby dělaly domácí úkoly a udržovaly svůj pokoj v čistotě.
Tyto příklady jsou samozřejmě zobecněním, ale slouží zde jako hrubé příklady, které se často dějí v reálném životě, aby ilustrovaly, jak máme tendenci dávat přednost zábavě před zodpovědností. I když víme, že nakonec měla pravdu ta strana, která chtěla, abychom byli zodpovědní, a že nezřízená zábava nás později přivede k pádu.
Když se setkáme s nezodpovědným Trumpem a seriózní Kamalou, mnoho rozumných lidí si stejně vybere toho, kdo představuje zábavu. Trump tím, že je finančně úspěšný, i když jen díky tomu, že zdědil své miliony a udržuje si falešné zdání úspěšného podnikatele, je přitažlivější než postava podobná matce, která nám řekne pravdu a očekává, že se budeme podílet na tom, abychom se dostali z bryndy.
Levice se z ideologické strany, která nám nabízí, že za nás bude bojovat, aby se nám žilo lépe (těm z nás, kteří nejsou v nejvyšší části společensko-ekonomické pyramidy), stala přísnou učitelkou, která chce, abychom nevyužívali své zdánlivé moci nad těmi, kteří jsou na společenském žebříčku pod námi, ať už proto, že jsou diskriminovanou menšinou nebo utlačovanou skupinou. Chce, abychom o nikom neříkali špatné věci, abychom nevnímali ženy jako sexuální bytosti k uspokojení našich tužeb, jiné rasy nebo národy jako méněcenné jedince, když vstoupí do našeho rodiště. Chce, abychom přijímali genderové identity, které nebyly součástí našeho chápání světa z předchozích epoch (novější generace s tím nemají problém, pokud nejsou živeny předsudky svých rodičů nebo okolí). Chce, abychom se vzdali zábavy a bezstarostnosti ve prospěch záchrany životního prostředí, chce, abychom převzali odpovědnost za klimatické změny.
Levice se stala méně atraktivní než tatínek-zábava z krajní pravice, který nám říká, abychom se nestarali a mysleli jen na sebe. I když víme, že v budoucnu za to budeme muset zaplatit. Lidé, kteří v pokeru nebo jiných typech hazardních her prohrají všechno, si dobře uvědomují, že se propadají do díry, ale jejich lidská povaha se stará o přítomnost, ne o budoucnost. Sázíme na neznámé, protože pocházíme z magicky myslící povahy. Proto věříme v magické bytosti nad námi, které zmaří realitu v náš prospěch.
V přirozeném stavu solidarita nepřevládá. Jsme sobečtí. Myslíme jen na sebe. I když zdánlivě nejsme sobečtí, pokud jde o naši rodinu a blízké, ve skutečnosti jsme. Chceme, aby nás podporovali, proto je podporujeme. Snadný způsob, jak tomu vidět, je, že láska se během vteřiny muže mění v nenávist. Obětujeme se pro milovanou osobu, protože chceme tuto lásku zpátky. Pokud nás milovaná osoba přestane milovat, jsme schopni ji ve zlomku vteřiny začít nenávidět.
To, co nás vedlo k tomu, abychom se dostali z tohoto stavu sobectví, bylo uvědomění, že když budeme spolupracovat, můžeme se dostat dál a zajistit si více toho, co chceme pro sebe. Skupiny lovců-sběračů zjistily, že solidarita zvyšuje jejich šance na přežití. Stejně jako lidé, kteří vynalezli zemědělství. Byl to tedy sobecký důvod, který nás vedl k hledání kompromisů, k tomu, abychom se vzdali něčeho méně důležitého, abychom dosáhli něčeho důležitějšího pro vlastní blaho. Solidarita není přirozeným stavem, a když jsme postaveni před volbu mezi splněním vlastních přání a obětováním se pro druhé, většina z nás si vybere to první.
To, co dělá současnou dobu sobečtější než například realitu po druhé světové válce, je individuální moc. Technologie dala každému z nás větší moc. Od mobilních telefonů po sociální sítě jsou naše osobní přání a hlasy slyšet více než v dobách, kdy jsme k tomu, abychom byli vyslyšeni, museli projít nějakými filtry, které nám nařídili jiní, mocnější než my. Tradiční média byla v rukou několika málo lidí a jejich příkazy a pravidla jsme museli respektovat, abychom se přes ně dostali, abychom byli slyšet. Když jsme měli více analogový život, když jsme své názory vyjadřovali ve fyzické blízkosti ostatních, museli jsme se jim přizpůsobit, abychom nebyli vyloučeni. Bezpečná vzdálenost digitálního života nám umožňuje vyjadřovat názory, které jsou v rozporu s názory našeho okruhu přátel a rodiny, protože jsme méně náchylní k tomu, abychom za ně byli trestáni, a protože můžeme najít lidi, kteří smýšlejí podobně, po celém světě.
Nejsme již omezováni mocenskými strukturami a fyzickou blízkostí. Právě to uvolnilo možnost nezajímat se o druhé, být sobečtější. Proto krajní pravice nachází úrodnější půdu. K podobnému efektu došlo mezi světovými válkami, kdy nové technologie rozšířily území, o které mohli lidé usilovat. Auta, telefon, rádio, více příležitostí k vydělávání peněz živily náš individualismus.
V Německu se k tomu přidala další složka - devastace hospodářství způsobená reparacemi, kterým se museli podřídit po první světové válce, vzbouřila obyvatelstvo, které pak bylo náchylné přijmout nabídku vůdce, že se jim pomstí a vyvede je z této kolektivní oběti.
Solidarita vyžaduje úsilí a oběti, pomsta slibuje lepší konečný výsledek, který spočívá v tom, že mocnější straně sebere její zisky. Krajní pravice slibuje zabít sousedům krávu navíc, aby nás s nimi srovnala. My možná nic nezískáme, ale oni nebudou mít víc než my. A my nebudeme nuceni k extra úsilí, místo toho nám skupina vůdců poskytne zábavu, o kterou usilujeme, aniž bychom museli platit vysokou cenu.
Trump získal mnoho hlasů od hispánských a afroamerických mužů, kteří jsou rozhořčeni, že ztratili mužskou moc nad ženami. Hispánci, kteří již legálně žijí v Americe, necítí solidaritu s ostatními Hispánci, kteří se snaží dostat do Ameriky, protože představují přímou konkurenci pro stejná pracovní místa (a ženy). Trumpovy výpady a urážky vůči těmto dvěma komunitám byly méně důležité než nabídka nechat je využít jejich moci nad ženami a nově příchozími, tedy konkurenty.
Trump získal tolik hlasů, a to nejen od nevědomých lidí nebo nelidských voličů, protože on je zábavný otec, zatímco Kamala je zodpovědná matka.
5
2522
Diskuse