Pět procent pro lidovce na cílové pásce voleb zaplatí opravdu krvavě klienti sociální práce

11. 7. 2024 / Pavel Veleman

 

Veliký znalec a světový odborník sociální politiky prof. Igor Tomeš by nejspíše nevěřil svým očím a uším, kdyby viděl a slyšel – jak dokáží současní experti na MPSV smíchat jednotlivé systémy sociálních dávek, sloučit tzv pilíře státní sociální podpory se státní sociální pomoci do jednoho velikého mediálního kýče, které nazvou nesmyslně SUPERDÁVKA.

A výsledek v praxi: Nahnat lidi do houfu před přeplněné masokombináty na lidské neštěstí (úřady práce).

Například starobní důchodci, kteří nemají žádné sociální problémy, jen prostě jejich starobní důchod neodpovídá cenovému šílenství v bytové oblasti v současné ČR. Toto má v každém civilizovaném státě řešit bytová politika a ne dávkový systém smíchaný s klienty v  hmotné nouzi, kteří potřebují intervenční sociální práci.

Kdo by ji v pražském masokombinátu práce, který "odbaví" tisíce lidí denně, asi tak mohl dělat?

Chybí nám všem potřebné nástroje k sociální práci, které například současná Praha absolutně nemá – v sociální oblasti schází prakticky vše – Azylové domy, Garantované bydlení živoří, skončilo na MHMP Housing First, zastavilo se sociální bydlení s rodinami,  ubytovny jsou nejen v Praze přeplněné a zaštěnicované. Vlastně zažíváme v pražské bytové politice návrat do devadesátých let 20 století. A do toho tyto změny v dávkách.

A tak zůstane opět z celé reformy nakonec jen tvrdost, necitelnost, pošlapávání důstojnosti stále více prekarizovaných občanů v této zemi a naprosto vyhořelí zaměstnanci zejména na úřadech práce.

A tak mne vůbec nepřekvapí, že "dvouprocentní" ministr Jurečka již po třetí za svého působení zahraje na nejnižší strunu maloměšťáckého čecháčkovství a za peníze daňových poplatníků vyvolá další štvanici na ty nešťastné Martiny, Lukáše, Dany, Petry, Renaty, Anny, kterým pomáhám. Dokonce se přidá i s troškou do mlýna sociální tématikou naprosto nepolíbený prezident Petr Pavel….

To snad je nějaká duševní úchylka v ČR – trápit a ponižovat ty, co žijí často z posledního dechu a nemají takřka nic a ještě o nich tvrdit, že je jim dobře a všechno zneužívají. Dlouhá léta tento lživý argument o zneužívání sociálních dávek vyvrací v médiích odborníci jako je sociolog Daniel Prokop, antropoložka Barbora Bírová... - je to marné, je to marné, je to marné…

Přitom i statistiky hovoří naprosto jasně – dávky pomoci v hmotné nouzi třeba za měsíc květen 2024 jsou u příspěvku na živobytí naprosto bagatelních 356,6 milionu a mimořádná okamžitá pomoc, která zahrnuje třeba i kauce na byt, je za květen 2024 nepatrných 13 milionů (Informace o vyplacených dávkách v rezortu MPSV ČR, viz.tabulka 4.7, str. 11, 2024). A když zavřeme všechny oči, může z těchto částek být zneužito maximálně dvě procenta. To nás určitě více stojí měsíční provoz zasedání vlády.

A když porovnáte tyto částky třeba s desítkami miliard zisků dvou pánů při největší inflaci a zchudnutí obyvatel v této zemi za více než třicet let - Daniela Křetínského a Pavla Tykače, nevíte jestli se máte smát nebo plakat.

Ta třicetiletá lež o zneužívajících osobách, kteří jezdí taxíky se zlatými řetězy po úřadech práce. - je neporazitelný národní mýtus a hlavně: Politický nástroj nenávisti mezi skupinami obyvatel.

A tak, když o nějakém tématu píšete a hovoříte několik let a je to v praxi spíše horší a horší – máte několik možností:

Například definitivně rezignovat na popis praxe své každodenní reality sociální práce a soustředit se na vlastní kariéru, profesní postupy a hlavně neprojevovat žádný soucit.

Zapomenout na etiku profese sociálního pracovníka (hájení klientů a klientek v co nejkomplexnější podobě). Nic moc neřešit a mít čistou (mnohdy prázdnou) hlavu.

Nebo vstoupit do tvrdé obhajoby klientů a být neustále v systému každodennosti sociální práce v konfliktu a ve sporu, jelikož i velká část sociálních pracovníků nechápe, že jsme zástupci klientů a ne posluha politikům. "Naši klienti opravdu nejsou ničím vinní, chudoba není stále ještě trestný čin, pane ministře Jurečko."

Smyslem kritické sociální práce, která je tak málo využívána sociálními pracovníky v praxi - je veřejně se přihlásit ke světu klientů, snažit se jim kriticky rozumět, hájit jejích práva v mocenském systému, kde takřka vždy prohrávají a dovolit si je třeba obdivovat za sílu, při překonávání neustálého ponižování a negativní stigmatizace ve společnosti.

Opravdu není cílem sociální práce to stále propagované „Jurečkovo vychovávání, dohlížení a trestání klientů. Šmejdit po bytech, počítat, kolik bot je v místnosti a zaujatě sledovat takřka vždy prázdné účty klientů a jejich společně posuzovaných osob.To vše nový zákon povoluje, vlastně nám nařizuje. S určitou nadsázkou lze říci, že naše profese se otřásá v etických základech své činnosti. Zajímá to však někoho?

A tak opět většinou sami, oporou jeden, dva na oddělení, na úřadě, v terénu. V současné době můžeme například sledovat ten obrovský rozdíl protestu od vedoucích stavebních odborů a tajemníků na obcích, kteří ihned posílají dopis na MMR ministru Bartošovi, kdy hájí nejen své přetížené zaměstnance, ale hlavně žadatele. Na sociálních odborech a pracovištích - věc takřka nemožná.

Proč se tto děje, je zásadní otázka této doby v naší profesi. Odpověď neznám, ale vidím kolem sebe stále větší armády manažerů a politiků k řízení jediného cíle - pěti procent u voleb. Politici nikdy nevpustí "naše", pro ně neviditelné klienty do dveří nejen svých kanceláří, ale hlavně svých srdcí. Zakázali jsme si obyčejný, lidský soucit, vše si musí naši klienti zasloužit, stále jen posuzujeme, poměřujeme, zásluhovost ve společnosti metastázuje i do zdravotnictví a sociální oblasti, kde nemá opravdu co dělat. Ministr Jurečka stále dokola opakuje naprosto nesmyslné heslo v sociální oblasti heslo: „Kdo nepracuje, ať nejí“…

A tak nakonec vidíme jen čísla pokřivených a účelově otočených statistik. Politik cítí, že může vyvoláním ještě větší živočišné nenávisti k neviditelným klientům - urvat tolik potřebné dva, tři procentní body.

Vše jde ve změnách k alespoň mírné humanitě u našich "neviditelných" strašně pomalu. Ani opakovaná "milostivá léta" nedostala z exekucí opravdu masivní počet klientek a klientů.

Stále jsou tak zaháněni do šedé zóny, teď již se utahuje oprátka i u náhradních, pracovních smluv, šacují se jejich účty, kde nic není, jsou na ÚP trápeni řešením nepřepsané, staré škodovky před dvaceti lety, úředníci spíše nadržují majitelům bytů, kdy na klienty přenáší veškeré povinnosti.

A oni většinou nejdříve pokorně prosí, žadoní, klepají na zavřené dveře a nakonec bouchají, křičí, řvou – toto je naprosto přirozené chování lidí v situaci frontových vojáků. Tady však není žádná omluva pro neviditelné – vše se vždy obrátí proti nim, žijí ve válečném stavu, kdy je jejich sadistický trýznitel – vlastní stát. Každý měsíc v nekončícím boji o zaplacení nájmu, základních potravin, žebrání v potravinových bankách… Strašné.

"Nebojte se, pane ministře, těch pět procent, jak Vy říkáte, dáte." Stačí jen ještě více zakleknout na ty nejubožejší. Křesťanská láska ke svým bližním se tomu říká, že?