Vladimir Putin padl do diktátorovy pasti

18. 3. 2022

Během několika týdnů Vladimir Putin, donedávna označovaný Donaldem Trumpem za strategického "génia", dokázal oživit NATO, sjednotit roztříštěný Západ, udělat z málo známého ukrajinského prezidenta globálního hrdinu, zničit ruskou ekonomiku a upevnit svůj odkaz vražedného válečného zločince.

Jak se mu povedlo se tak strašně přepočítat?

Abyste odpověděli na tuto otázku, musíte porozumět moci a informačním ekosystémům kolem diktátorů. Studoval a interviewoval jsem despoty po celém světě více jak deset let. Při své práci jsem narážel na vytrvalý mýtus - mýtus chytrého mocnáře, racionálního, kalkulujícího despoty, který dokáže hrát podle dlouhodobého plánu, protože se nemusí obávat výkyvů veřejného mínění. Naši zvolení lídři prý nemohou tyranům konkurovat, protože ti se dívají na příští dekádu, místo aby se zabývali nadcházejícími volbami.

Skutečnost tuto růžovou teorii nepotvrzuje.

Autokrati jako Putin nakonec padají do toho, co bychom mohli označit jako "diktátorovu past". Strategie udržení moci nakonec vedou k pádu. Místo aby dlouhodobě plánovali, diktátoři se dopouštějí katastrofálních krátkodobých chyb - toho typu chyb, jimž by se demokratický systém patrně vyhnul. Naslouchají jen přikyvovačům a přijímají špatné rady. Nerozumí svým poddaným. Nevidí hrozby, dokud není příliš pozdě. A na rozdíl od volených lídrů, kteří odcházejí z funkce vést pohodlný život, mnozí diktátoři, kteří se přepočítali, opouštějí úřad v rakvích.

Despotové rozhazují setbu vlastní zkázy velmi záhy, když poprvé čelí nutnosti vybrat si mezi připuštěním svobody projevu a udržení moci ocelovou pěstí. Po příchodu do paláce vypadá zničení disentu a uvěznění oponentů racionálně. Vytváří kulturu strachu, která se hodí k ustavení a udržování kontroly. Ale tato kultura strachu má své náklady.

Pro ty z nás, kdo žijí v liberálních demokraciích, je kritika nadřízeného riskantní, ale nepošlou nás do gulagu, nebo nemusíme se pak dívat, jak mučí naši rodinu. V autoritářských režimech ale tato naprosto reálná rizika vždycky přicházejí na mysl. Stojí poradcům autoritářů vůbec za to říkat mocným pravdu?

Ve výsledku se despotové zřídka dozvědí, že jejich hloupé nápady jsou hloupé, nebo že špatně naplánované války se zřejmě promění v katastrofu. Čestná kritika v těchto režimech je hrou se smrtí a většina poradců se jí vyhýbá. Ti kdo se přesto odváží, nakonec prohrají a stanou se obětí čistek. Takže postupem času poradci, kteří zůstali, jsou obyčejně kývalové, kteří odsouhlasí vše, co jim despota navrhne, bez ohledu na kvalitu nápadu.

Celý text v angličtině: ZDE