Když spadne bomba, její účinek se projeví na celé generace. Vím to z traumatu své vlastní rodiny

19. 3. 2022

 

Válka byla v posledních týdnech a bomba, která toho rána spadla, měla být úplně poslední V2, která dopadla na Londýn. Nebyla to cílená střela, i když kdyby byla, těžko by své pány potěšila víc. Vždyť ze 134 lidí, které tato nacistická raketa zabila, bylo 120 židů.

Znamenalo to, že jako velmi malé dítě jsem si nějak myslel, že "Vallance Road" patří vedle Belsenu nebo Osvětimi do malého lexikonu slov, která se mají vyslovovat jen šeptem, a každé z nich je synonymem hrůzy a smutku. Bylo mi už hodně přes třicet, než jsem se k tomu místu přiblížil. A přestože jsem nebyl svědkem a fyzickou zkázu, kterou bomba napáchala, jsem viděl jen na zrnitých archivních fotografiích, mohu upřímně říci, že tato událost formovala můj život. Protože formovala život mé matky. Učinila ji tím, kým byla.

Byly tu samozřejmě i přímé následky. Po mnoho desetiletí byla moje matka nesmiřitelná ve svém hněvu vůči Němcům, protože to byla německá raketa, která zabila její matku. V našem domě nesměly být žádné německé výrobky, žádné německé auto. Neméně neústupná byla i v otázce nutnosti Izraele. Pro nacisty nebyla identita obětí z Hughesových domů ničím víc než šťastnou náhodou; faktem však zůstávalo, že moje matka ztratila matku při nacistické operaci, která masově zabíjela židy: cítila na krku dech šoa. Stejně jako mnozí jiní nikdy neztratila přesvědčení, že židé budou vždy potřebovat místo, které budou moci nazývat svým, a prostředky k obraně.

Zážitek tak intenzivního zranění v tak mladém věku měl ještě jeden, možná méně předvídatelný důsledek: otevřel v ní hluboké rezervoáry empatie k utrpení druhých. "Cítím tvou bolest," se stalo vtipnou frází. Ale moje matka skutečně cítila vaši bolest, i když jste byli někdo, koho právě potkala a jehož životem se jen letmo zabývala.

Proč to všechno říkám až teď, téměř po 80 letech? Protože když se dívám na strašlivou zkázu Mariupolu a hořící ruiny Charkova, vzpomínám si, že škody způsobené raketou nebo dělostřeleckým granátem se nedají měřit strohými čísly o počtu mrtvých nebo ještě méně o dopadu na infrastrukturu - i když jsem tento týden viděl, že náklady na obnovu Ukrajiny poté, co Vladimir Putin tuto zemi zasypal palbou, se odhadují na 100 miliard dolarů a každým dnem rostou. Místo toho se náklady měří následnými otřesy, které pociťují ti, kdo výbuch přežili: zranění a zmrzačení, ti, jejichž domovy jsou rozbité, děti, které kdysi měly matku nebo otce, ale v nejkratším okamžiku jim je vzal blesk z čistého nebe. Takové škody způsobené bombou nelze napravit betonem. Žijí dál v dětech mrtvých a v jejich dětech. Vím to, protože to žije ve mně.

A přesto z toho nevyvozuji závěr pacifistického předsevzetí, že nikdy nesmí být vystřelena žádná kulka, nikdy nesmí být odpálena žádná raketa. I to jsem se totiž naučil od své matky: že válka je sice zlo, ale větší zlo je vražedná agrese, která zůstává bez zvládnutí. Nikdo by se neodvážil říct Volodymyru Zelenskému a lidem, které vede, "zastavte válku", protože by to znamenalo požadovat, aby Ukrajinci dovolili, aby jejich děti byly dál zabíjeny, aby jejich těla byla v rychlosti házena do masových hrobů, protože je příliš nebezpečné zdržovat se na otevřeném prostranství, i když jedno z těch těl patří šestileté holčičce, pohřbené v pyžamu, které měla na sobě, když ji zasáhli, se vzorem kreslených jednorožců. Když vám vrah drží ruce kolem krku a dusí z vás život, potřebujete sílu v pažích, abyste ho dostali pryč. To je to, co Ukrajinci požadují, aby jim Západ dal.

Je to právo ne vést válku, ale odrazit agresi. Je to právo bránit se proti raketám, které srovnají se zemí obytný dům nebo zničí divadlo, v jehož suterénu se skrývá až 1500 lidí, většinou starých nebo velmi mladých. Je to právo chránit město, kde poslední obyvatelé rozpouštějí sníh, aby se napili, a pálí nábytek, aby zahnali ledový mráz, nebo vaří zbytky jídla, které najdou. Vzhledem k tomu, že Západ to neudělá ze strachu, že se zaplete s jaderným státem, chtějí Ukrajinci vybavení - především letadla -, aby to udělali sami.

Je to tak elementární potřeba, a přesto ji mnozí neumějí pochopit. V západní Evropě a v USA je spousta těch, kteří se k NATO stavěli, nebo možná stále staví, odmítavě a považují ho za návrat studené války nebo za odnož západního imperialismu a militarismu. Ukrajinci to však viděli jinak: NATO pro ně bylo tělesem, které je mohlo ochránit před sousedním tyranem, který již před pouhými osmi lety prokázal své odhodlání ublížit jim a vzít si, co jim patří. Většina Ukrajinců viděla Evropskou unii stejně.

Ti, kdo v Británii tak nenuceně opovrhovali naším členstvím v EU nebo NATO, prozrazují nevědomý, ale nevábný druh privilegovanosti, podobný milionáři, který trvá na tom, že nikdy nemyslí na peníze. Je snadné zavrhnout něco vzácného, když toho máte hodně. To platí pro jednotlivce s bohatstvím, ale také pro ty země nebo národy, které vždy znaly jen bezpečí vlastního státu, jehož hranice jsou stabilní a kde je představa nepřátelského útoku téměř nepředstavitelná (nebo zapomenutá).

Moje matka nic z toho nepovažovala za samozřejmost, a protože to samozřejmostí nebylo, nepovažuji to za samozřejmost ani já. Za osm desítek let budou existovat Ukrajinci ve středním věku, kteří se budou cítit stejně, a to kvůli událostem, které se dějí právě teď. Dozvuky budou znít dál, napříč generacemi. Proto i krátké války trvají tak dlouho. Jsem synem té vyděšené holčičky a vždycky jím budu i dál.

Zdroj ZDE