Slabost Putinova projektu: Nedává lidem budoucnost

21. 3. 2022

 

Kromě potěšení z pohroužení se do (často smyšlené) zašlé slávy je tato nostalgická propaganda účinná i psychologicky v jiných ohledech. Vychází z toho, že velký ruský národ byl ponížen zlovolnými vnějšími mocnostmi a Putin mu nyní navrací hrdost. Nejdůležitější ponížení, které Rusové zažívají, a to jak historicky, tak v současnosti, je samozřejmě vnitřní. Nostalgický narativ však Kremlu umožňuje přenést vlastní brutalitu na stínového vnějšího "nepřítele" a pak lidem pomoci ulevit si od nahromaděného hněvu prostřednictvím agrese. Urážlivý, sadistický tón Putinových projevů a projevů jeho předních televizních propagandistů, jako je Vladimir Solovjov, poskytuje lidem emocionální cestu k vyjádření a potvrzení jejich nejtemnějších a nejnásilnějších pocitů. Je v pořádku být krutý a zlý, naznačuje tato propaganda, za všechno mohou dějiny.

Tato nostalgická propaganda však existuje také proto, aby zakryla Putinovu velkou Achillovu patu: nedostatek vize budoucnosti. Budoucnost se z ruského politického diskurzu již dávno vytratila. Myslet na budoucnost znamená soustředit se na politické reformy, očistu soudů, zrušení korupce - což jsou všechno věci, kterých Putin nemůže dosáhnout, protože by ohrozily jeho vlastní systém. S novou ekonomickou realitou po invazi byla jakákoli naděje na budoucnost zcela vymýcena. Ale lidé o tom budou stále přemýšlet. Co znamenají sankce, které se teprve pořádně rozběhnou, pro budoucnost jejich dětí?

Média a komunikace s ruským lidem se musí zaměřit na tyto otázky o budoucnosti. A to jak v osobní rovině, tak i z hlediska budoucnosti země. Jaká by nakonec měla být budoucí role Ruska ve světě? Jedna z nejvíce rezonujících frází na ruských médiích běží: "K čemu je svět, když v něm není místo pro Rusko?". "Rusko", na které se to odvolává, je imperiální, jeho identita je spjata s drcením ostatních. Existuje jiná cesta?

Aby se tyto otázky ještě více otevřely, navrhuje skupina ruských akademiků pod vedením historika Alexandra Etkinda vytvořit v Pobaltí univerzitu, na níž by se setkávali studenti z Ruska a jeho sousedů a pracovali na společných problémech, jako je životní prostředí. Podobné projekty jsou samozřejmě dlouhodobými cíli, ale bez jazyka a myšlenek, s nimiž lze o budoucnosti hovořit, nemůžeme ani začít vytyčovat cestu k ní.

Tuto představu o budoucím Rusku je třeba rozvíjet v partnerství se sousedy Ruska, aby byly vyváženy potřeby všech a aby se Rusko vyhnulo konspiračnímu vidění světa s nulovým součtem, které propaguje Putinova propaganda. Konspirační myšlení je dalším základem Putinovy metody. Slouží k mnoha účelům. Konspirační myšlení pomáhá utužovat společenství, podporuje pocit "nás", na které útočí "oni". Pomáhá vysvětlit nesrozumitelný svět. Odstraňuje také jakýkoli pocit odpovědnosti. Nové velké billboardy v Moskvě tvrdí, že Rusko "nemělo jinou možnost" než zahájit válku, a naznačují, že za vše mohou nepřátelské mocnosti. Konspirační myšlení nakonec také šíří pocit, že lidé jsou bezmocní cokoli ve světě změnit, což zase zasévá pasivitu. To může být pro Kreml často výhodné: chce mít poslušnou zemi.

Tento druh myšlení však může působit i proti vládě. Podporuje kulturu podezírání a nedůvěry. Během covidu se Rusové odmítali nechat se očkovat kremelskou vakcínou, protože podezřívali vládu, že proti nim nějak zosnovala něco zlovolného.

Jakmile sankce začnou platit a lidé si bolestně uvědomí, že jejich život je mnohem tíživější než život elit, může se dostavit krize motivace. Putinův systém vždy motivoval lidi tím, že jim dával podíl na celkovém koláči každodenní korupce: od dopravního policisty až po ministra. Pokud jste občas projevili loajalitu, mohli jste svobodně sledovat své vlastní finanční cíle. Nyní je tato motivace pryč a vy máte přinášet velké oběti pro konspirační pseudoideologii. Lidé se mohou jednoduše vzdát udržování systému v chodu. To se stalo na konci SSSR, kdy mnoho lidí v podstatě přestalo plnit své profesní povinnosti. Ani ne tak stávkou, jako prostě nedostatkem motivace a sklíčeností.
Reklama

Odhalení tohoto rozdílu mezi elitami a normálními lidmi bude vyžadovat nezávislou, investigativní ruskou žurnalistiku. Ta však od války z velké části vychází v zahraničí. Bude se muset spolehnout na dohledávání dokumentů a vyšetřování z otevřených zdrojů. Budeme potřebovat zcela novou iteraci toho, co ruský novinář a redaktor Roman Badanin, zakladatel investigativního internetového média Agentstvo, nazývá "offshore žurnalistika": jsou exilová média, která využívají moderní nástroje, aby zůstala co nejblíže domovské zemi.

Se zhoršující se ekonomickou situací a slábnoucí propagandou se Putin obrátí na silové resorty, aby místo myšlenek použil útlak. To byl vždy jeho poslední argument: že může provést jakýkoli zločin doma, jakoukoli invazi v zahraničí, jakýkoli válečný zločin od Grozného po Aleppo a projde mu to. Na Ukrajině se Putin cíleně zaměřuje na humanitární koridory, bombarduje uprchlíky a nemocnice, aby zlomil vůli lidí. Je to vzkaz světu, že všechna prohlášení o humanitárních hodnotách, "odpovědnosti OSN chránit", "bezpečných zónách" jsou hlouposti. Jeho argumentem je, že moc je správná a v novém světě bez budoucnosti se bude dařit těm nejbezohlednějším, od Pekingu po Rijád a Moskvu.

Jeden malý, první, ale doufejme, že důležitý krok učinil právník a spisovatel Philippe Sands, který se snaží vytvořit tribunál ve stylu Norimberku pro ty, kteří tuto válku začali, a to nejen za válečné zločiny, ale i za to, že vůbec zahájili zcela nevyprovokovanou invazi. Mezitím však v proputinovských kruzích v Rusku koluje vtip:

Dva ruští vojáci popíjejí šampaňské v Ruskem okupované Paříži, celá Evropa dobyta. "Slyšel jsi to?" usmívá se jeden na druhého. "Informační válku jsme prohráli." Takový humor je vlastní formou propagandy: pomáhá Rus§m vytěsnit myšlenku,  že "speciální operace" neprobíhá zcela podle plánu. Zdůrazňuje však hlubší pravdu: v době války převažuje propaganda činu nad propagandou slova.

Zdroj ZDE