Válka proti Ukrajině je jednou z těch věcí, které nemají "druhou stranu", stejně jako znásilnění

21. 3. 2022 / Fabiano Golgo

Foto: Fabiano Golgo, když redigoval Redhot

Když jsem po Daliboru Balšínkovi (později šéfredaktoru časopisu Týden a deníku  Lidové noviny, dnes je to šéf webu Echo24) zdědil zpravodajský týdeník Redhot, majitel vydavatelství Stratosféra Antonín Herbeck mi řekl, abych z něj udělal něco, co by chtěli číst Češi s kosmopolitním myšlením. Cílovou skupinou byli městští muži do 35 let. Průzkumy nám říkaly, že tato část české společnosti je většinou pravicová.

Časem se však ukázalo, že naši čtenáři jsou také antiestablishmentoví a přejí si hlubší změny v postkomunistické české společnosti. Když došlo k útokům na Spojené státy 11. září 2001, náš časopis překonal v prodeji všechny ostatní zpravodajské týdeníky. Redhot byl jediným tištěným médiem v České republice, které se odvážilo zpochybnit manipulativní propagandu z Bílého domu. A já jsem byl jediným šéfredaktorem z tištěných médií v zemi, který odmítl pozvání k americkému velvyslanci, který se snažil usměrňovat přístup tisku tím, že kolegy krmil typicky širokými, ale umělými americkými úsměvy a spoustou zkorumpovaných pozvání na bezplatné cesty do Spojených států a dalšími výhodami.

Při nočním posezení u piva v hospodě Tlustá Koala, hned vedle Národní banky v Praze, mě tehdejší zástupci šéfredaktora z Lidových novin David Šorf a Jaroslav Plesl postavili ke zdi kvůli protiamerickému zpravodajství Redhotu. Poté, co jsem jim přednesl lavinu důvodů, proč mám pochybnosti o infantilním rámování útoků Georgem W. Bushem, Šorf, Ostravák s izraelským pasem, přiznal: "I když s vámi v některých bodech souhlasíme, takové věci prostě otiskovat nemůžeme". Zeptal jsem se proč. "Protože to mainstreamová média nemohou dělat".

Mezitím ve Stratosféře, která nejvíce vydělávala na drbárně Spy, majitel stále důvěřivěji přijímal zprávy z webu indymedia.org.

Když jsem ho upozornil, že i když má tento server některé zajímavé informace, měli bychom být opatrní, protože jsou ideologicky zainteresováni na přetváření všeho, co Bílý dům udělá, Herbeck, který strávil mládí v New Yorku a pracoval pro časopis Esquire poté, co utekl z Československa, když trávil dovolenou v Jugoslávii, mi články z tohoto webu posílal dál, abych je na Redhotu dál publikoval.

Nakonec jsem jednoho dne odmítl vyhovět jeho žádosti, abych otiskl zprávu, že 111 židů, kteří pracovali ve Světovém obchodním centru, bylo Mosadem varováno před útoky a ten den nešli do práce, čímž si zachránili život. To naznačovalo, že izraelská tajná služba byla buď do útoků zapojena (jako způsob, jak poštvat svět proti Usámovi bin Ládinovi a muslimům obecně), nebo že o nich věděla předem. Byl jsem tak rozhodně proti zveřejnění takové neověřené a zlovolné informace, že jsem majitele hlasitě a téměř fyzicky konfrontoval, když roztrhal maketu stránky časopisu, kde to chtěl mít. Ten týden jsem odmítl publikovat svou fotografii i úvodník, protože jsem nehodlal hodit svou kariéru do koše jen proto, aby se prodávaly časopisy. Brzy jsem byl prostřednictvím komika Luďka Staňka na žádost Báry Nesvadbové pozván, abych šel pracovat do Playboye, a tak jsem Stratosféru opustil. O dva měsíce později se z časopisu stala další publikace založená na polonahých ženách a sportovních autech.

Trvalo mi několik let, než jsem pochopil, jak se pravicový podnikatel a jeho příznivci stali tak protiamerickými a náchylnými věřit všem dostupným konspiračním teoriím. Nakonec jsem pochopil, že nejsou konzervativci ani pravičáci, ale že jsou  antiestablishmentoví. Svůj odpor k levičáctví získali proto, že vyrostli v establishmentu, který byl údajně levicový (komunismus byl jen knižní teorií, protože pokaždé, když byl realizován, stal se jen diktaturou primitivního kádrového uskupení zkorumpovaných lidí). Byli dychtiví a hladoví po všem, co útočilo na status quo, co se týkalo politiků a také celebrit, tedy těch, kteří byli u moci.

To se stalo ještě zřejmějším, když se po letech z mnoha mých kolegů z té doby stali antivaxerové, popírači pandemie a milovníci ivermektinu. Bez ohledu na to, kdo je u moci, jsou prostě vždy proti. Možná to pramení z freudovské potřeby být lépe informovaný než masy - hýbe jimi ctižádostivá touha bojovat proti  establishmentu a podvracet jeho moc. Věční adolescenti, nedeklarovaní anarchisté.

Mnozí z nich mě obviňují z toho, že jsem se stal proamerickým, přičemž ignorují, že jsem vždy kritický k imperialistickým tendencím Bílého domu, když už nic jiného, tak proto, že jsem se narodil a dospěl v době vojenské diktatury v Brazílii, kterou Bílý dům podporoval. Nicméně novinařina je seriózní řemeslo a na šíření konspiračních protiamerických teorií se podílet nebudu.

Válka proti Ukrajině je jednou z těch věcí, které nemají "druhou stranu", stejně jako znásilnění. Ukrajina je znásilňována a násilníkem je Putin. Trvat na poukazování na chyby policie, která jde po násilníkovi, je nepochybně nepřijatelné. Svoboda slova má svou hranici, která je tam, kde začíná ohrožovat svobodu jako takovou. Lidé mohou nabízet své neempatické relativistické názory na to, jak je Bílý dům ve svém přístupu k Putinovi pokrytecký, ale používat to jako způsob, jak ospravedlnit nebo schválit Putinovu válku, je necivilizované a nelidské. Měli bychom se mít na pozoru před dogmatickými vůdci a jejich roztleskávači v médiích, protože jejich manipulativní argumenty mohou ohrozit nás všechny.

Snažit se vidět v této válce takzvané "dvě strany" je stejně nezralé a zlé jako argumentovat, že Hitler vyvražděním milionů židů reagoval na utlačovatelskou Versailleskou smlouvu o reparacích po první světové válce. Ano, Němci byli pravděpodobně potrestáni nadměrně, přičemž obyvatelstvo platilo za chyby, kterých se dopustili jejich vůdci, nikoli oni sami. To náhlé utrpení, které na ně uvalily po první světové válce mimo jiné Velká Británie a Francie, jistě oprávněně vyvolalo u mnoha Němců odpor vůči těmto národům. Nehledě na to, že vysvětlení není ospravedlněním. Vytahovat to do debaty o Hitlerových zločinech je nepřijatelné.

Ti, kdo do nás buší stále stejnými argumenty o zločinných válkách a imperialistické historii Bílého domu, hrají stejnou hru, jakou hrají neonacisté, když se snaží relativizovat Hitlerovy hrůzy. Mimo veřejnost, mezi přáteli, jsem mnohokrát, ve třech různých zemích, slyšel, že židovští podnikatelé skutečně měli z Výmarské republiky trvalé zisky a že měli dvojí typ národní identity, což jsou argumenty, které se snažily omlouvat Hitlerův hněv vůči židům. Stejně jako se mnozí Američané odvažují nabídnout pochopení pro vězeňské tábory Franklina Delano Roosevelta pro Japonce argumentem, že by mohli být ochotni pomáhat svým etnickým vrstevníkům a sloužit jako špioni nebo sabotéři. Takové přízemní a povrchní "analýzy" lze snadno vyvrátit na jakémkoli fóru, kde se na danou problematiku nahlíží s odpovídajícími nuancemi a vzájemnými souvislostmi, ale zjednodušení založená na soustředění se na nejznámější fakta týkající se dané problematiky jsou oblíbenější, protože jsou snáze pochopitelná.

Tvrdit, že "Amerika je imperialistická a vede zločinné války", je zjednodušení historie Bílého domu, které patří do hospody, nikoli do odpovědných médií. Ignorovat, že v témže Bílém domě může sídlit republikánský válečný štváč jako Ronald Reagan, ale také pacifistický propalestinský politik jako Jimmy Carter, je nepoctivé nebo ignorantské. Nevidět rozdíly mezi záměry Woodrowa Wilsona, který přišel zachránit Evropu před jejich špinavým individualistickým nacionalismem, a válkou prvního George Bushe proti Iráku, aby kuvajtská ropa dál tekla do amerických čerpacích stanic, je diskvalifikující pro každého autora, který trvá na tom, že ze Spojených států udělá čistého padoucha. Vidět jako rovnocenné v imperialistických cílech bombardování afghánských občanů druhým Georgem Bushem s pokusem Billa Clintona nenechat Slobodana Miloševiče zopakovat jeho genocidní politiku v Bosně v Kosovu je možné pouze pro dogmatiky, ten typ lidí, kteří se chytají pouze vybraných částí pravdy, aby je použili jako měřítko na vše, co s danou problematikou souvisí.