Jak dokázat popsat tu stále větší potřebnost a zároveň bezmocnost sociální práce v době, která se vymyká z kloubů a šílí?

21. 3. 2022 / Pavel Veleman

 

V současné době sleduji v přímém přenosu fyzickou likvidaci země jménem Ukrajina a jejich obyvatel. Osamoceně, od reálné ( vojenské) pomoci vlastně odstřižený, nesmírně statečný národ krvácí a mně se dělá občas zhnusením až špatně od žaludku. A ten hrozný strach z možné hrozby jaderné katastrofy, která je v případě vojenské pomoci Ukrajině na spadnutí, mi situaci osobní hanby neusnadňuje. Tato děsivá alternativa mi totiž nedává nějaký pocit ospravedlnění pasivity nás všech ostatních u likvidace lidských životů, ale probouzí ve mne strašný pocit bezmoci lidského jedince v éře " Člověka ve věku stroje" ( Josef Šafařík).

A s tímto pocitem si každé ráno "nasazuji masku sociálního pracovníka", ještě nalepit úsměv a vyrazím tzv. pomáhat, dávat naději, snad i optimismus, řešit neřešitelné individuální katastrofy, protože to je opravdu profesionalita starého harcovníka,za kterou jsem výborně placen, a věřte mi, že tato hra opravdu jde pomocí naučených fíglů, technik a zkušenosti hrát i dlouhodobě tak, abych úplně nevyhořel. Ta konkrétní pomoc naopak dokáže i polaskat ješitnost, snad i občas naplňovat. A nikdo z klientek a klientů přeci nečeká v kanceláři nebo bytě depresivní trosku v roli sociálního pracovníka!

Pomáhám si tak trochu životním cynismem, černým humorem, hereckou posedlostí, zkušenosti z jiných pracovních (zejména manuálních) oborů, velkým pochopením pro typologii klienta/psychopata, děravou vzdělaností celoživotního autodidakta a pozor - hlavně vrozenou leností, ta mi opravdu pomáhá velmi rychle řešit to opravdu podstatné rychle, operativně, občas cholericky ke všem ostatním kolegyním a kolegům, kteří nechtějí pochopit závažnost okamžiku a mé velmi netradiční, pracovní postupy a metody. Vše pochopitelně mimo doporučované byrokratické postupy a doporučované standarty sociální práce, v příkladech dobré praxe také jméno Veleman určitě nenajdete.

Co je však nutné zdůraznit, je moje dlouholetá zkušenost, že v době krize vždy ta zásadní, první vlna pomoci dopadne na dobrovolníky, studenty ( mediky), neziskové organizace většinou příliš nenapojené na grantový byznys a obyčejnou lidskou dobrotu. Politici si na tuto skutečnost naprosto zvykli a berou to jako samozřejmost, což je však netlačí k systémové změně v sociální oblasti.

Organizace placených profesionálů v sociální oblasti (žiji a patřím mezi ně) velmi těžko mění styl své práce. Celý můj pracovní život (36 let odděláno) se vlastně v důrazech na formální jednotlivosti příliš nezměnil, na úřadě jde o formální plnění zejména výkaznictví, až patologické hlídaní minutových příchodů do práce (tzv. píchačky v roce 1988 vystřídaly elektronické čipy roku 2022 - filosofie pracovní tuposti při vyhodnocování "odpracovaných minut" jako důležitého faktu Vaší práce, však zůstala úplně stejná), neskutečná byrokracie, která zničí každý dobrý nápad. Ta se přelila i do neziskového sektoru (dnes se již setkávám se situací, že je zde mnohdy ještě větší důraz na formální úřadování, neustálém psaní nekonečných, úplně odborně prázdných metodik, pochopitelně vše je způsobeno grantovým a dotačním systémem ČR a EU). Tato realita dusí vše smysluplné, kreativní a radostné, a proto také tak existuje velká fluktuace v této oblasti sociální práce. To skutečně potřebné, zajímavé a často i důležité, děláte vlastně jako disidenti v systému. Vše je dopředu naprogramováno, předem popsáno a vyžadováno. Koho by to také z nestádních, svobodomyslných a kriticky myslících lidí dlouhodobě bavilo dělat?

Dlouhodobě se ukazuje (při současné, uprchlické krizi již po několikáté), že i ten zásadní nástroj při krizové sociální práci (výplatu sociálních dávek na Úřadech práce ČR), je v této zemi prakticky nemožné včas zajistit a systém je prakticky zhroucený. Ano, nebojím se to tak tvrdě nazvat a ze své každodenní praxe si stojím za tím, že je to objektivní popis pravdy. Pakliže totiž dlouhodobě není schopen ÚP vyplatit zákonné dávky v řádném termínu (jedná se mnohdy o měsíce zpoždění), jde fakticky o zhroucenou instituci, která dlouhodobě neplní své povinnosti určené zákonem.

Zkusme si představit, že by například z ČSSZ neodcházel v předmětném měsici (zde je to dokonce přesný den) starobní nebo invalidní důchod. Ihned by nastal občanský, politický a mediální poplach. A přitom například příspěvek na bydlení je pro starobního důchodce úplně stejně důležitá dávka (pakliže ji nedostane, nezaplatí nájem a hrozí mu vystěhování).

Znovu opakuji, že za toto vůbec nemohou pracovnice a pracovníci ÚP za přepážkami (možná jim vyčítám snad jen jejich nepochopitelný strach před nadřízenými a politiky). Řečeno s klasikem: "Ztratit mohou jen své okovy".

Je to úplně naopak, vše alespoň trochu fungující stojí na budoucích, zdravotních následcích (fyzických a psychickch) tisíců zaměstnankyň a zaměstnanců, kteří však trpí skoro až "Stockholmským syndromem" směrem k Úřadu práce a ani média nejsou schopna zachytit opravdovou katastrofu denní reality této instituce. Ono se to nakonec nějak zvládne, že? Ne, už se to dlouhodobě nezvládá, milé redaktorky a redaktoři například veřejnoprávní ČT, kteří svými povrchními agitkami nepomáhají opravdu ani řadovým zaměstnancům ÚP, ani klientům.

Sociální pracovníci na obcích a v neziskovém sektoru se touto dlouhodobou paralýzou Ùřadů práce ČR dostávají do neřešitelných situací, kdy nejsou schopny zajistit pro své klienty zákonné dávky a já opakovaně volám ( ba přímo řvu):

"Sociální pracovník v terénu bez funkčních nástrojů sociální politiky, je jako hasič bez vody u hořícího domu".

Proč se o tom více nepíše, je mi dlouhá léta záhadou…..