Babiš má příležitost zachovat se jako státník

24. 10. 2020 / Tomáš Korda

 

Podle jistých představ o politice osvědčuje státník svou velikost tím, že ví, kdy má odstoupit. Existují ale situace, v nichž se občan politikovi ani nediví, že odstupuje. Sám by nechtěl být v „jeho kůži“. Překvapující by potom bylo, pokud by politik neodstoupil.

V dnešní situaci, kdy nezbývá než se rozhodovat mezi špatnými, a ještě horšími opatřeními, totiž nedává žádný smysl, aby se politik osvědčoval jako státník svým odstoupením. Takový krok by v dnešní krizové situaci spíše definoval opak toho, co znamená být státníkem.

 

Demokracie má jednu slabinu. Aby fungovala, to znamená, aby docházelo k demokratické rotaci politiků, musí tu nejprve existovat fronta uchazečů o politické úřady. Kdo se ale dnes hrne do politiky? Navíc jsme svědky toho, jak ti, kteří v ní již jsou, z ní bezradně utíkají, a jako primátor Hřib jdou raději – než se napjatá situace uklidní – pomáhat dobrovolně do nemocnice. A opět: nikdo se mu nemůže divit. Vždyť podobným způsobem utekl i Babiš na jaře ze svého politické úřadu, aby mohl na letišti uvítat dodávku čínských roušek. A ani jemu se nikdo nemůže divit. Musel to udělat. Není to autista, tudíž ví, jak moc líbivé kroky milujeme a ani je milovat nepřestaneme, protože nikdo se nezmůže na víc, než aby takové líbivosti vykřičel jedním slovem do populismu. Avšak na takovýchto fastfoodových – jednoslovných – odsudcích jen populista buduje demokracii.

Když tedy přijde krize, fronty žadatelů o politické funkce, a zvláště ty nejvyšší, se scvrkávají. Demokracie přirozeně selhává. Politika omezuje státní organismus na ty jeho nejzákladnější životní funkce. Nikdo si nedovolí být nezodpovědný a demokraticky vyměňovat vedení státu. Jde totiž do tuhého a slovy Miroslava Kalouska nezbývá než dělat nepopulární opatření.

Jakmile krize pomine, zase se všichni pohrnou do politiky, neboť o nic vážného v ní už nepůjde. Státní politika bude zase ta stará známá komunální politika dělaná ve velkém, aneb bude se zaměstnávat otázkami, kolik peněž kdo, kdy a za kolik vyčerpal z evropských fondů. Demokracie pofrčí a vlády se budou střídat, protože vše podstatné už bylo vyřešeno.

Jakési kouzlo demokracie potom spočívá v umění zachovat si dekórum a od sebe se zavčas a dobrovolně přeměnit v autoritářství na základě poznání, že krize je již tu a není proto čas se předhánět s oznámeními o tom, kdo by měl odstupovat. A naopak by mělo platit, že by nikdo neměl z jakéhosi vnitřního pocitu, že si má zachovat morální kredit, lehkovážně odstupovat z funkce, chodit pomáhat do nemocnic, vítat na letištích spásu z Číny a podobně.

Vzniknuvší autoritářství čili krizový management si uchová svou demokratičnost v tom smyslu, že opozice se nadále bude ucházet o moc ve státě, ale lid rozpozná, že v takto vážné situaci by demokratické střídání vlád bylo naprosto nezodpovědné. Demokracie znamená, že každý nese svůj díl zodpovědnosti za to, zda podpoří či nepodpoří střídání vlád, zda pro něho bude lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.

Soudě podle kiksů vlády, jež nevedou k růstu preferencí opozice, to vypadá, že si lid nevědomky uvědomuje vážnost situace, totiž že by bylo zhola nezodpovědné vládu vyměňovat. Proto by se také vláda měla chovat státnicky a nikoli opozičně a na místo odvolávání ministra zdravotnictví Prymuly by mu měla být spíše vděčná, že se v tak špatný čas funkce ministra vůbec ujal.

S odvoláním Prymuly (by) se ukázalo, že rozdíl mezi opozicí a vládou není valný. Oba tábory se chovají opozičně – nezodpovědně. Jako by byl tady čas na to někoho pro směšný delikt sesazovat. Státník se podle Henryho Kissingera vyznačuje tím, že nemá čas. Neboť je neustále vystaven ohromnému časovému presu. Odvoláním ministra zdravotnictví vláda říká, že má zjevně asi dost času na to hledat nového ministra a nemusí řešit jiné záležitosti. Ty tedy nejspíše nejsou tak urgentní jako uměle vynucené pátrání po novém ministrovi. Nakolik opozice s tímto odvoláním souhlasí, rovněž asi nepokládá současnou situaci za dostatečně vážnou. Po vzoru premiéra Babiše se drží nelidské představy, že politik má být absolutně dokonalý, aby mohl jít příkladem (líbit se na sto procent), a ani po celém dni té nejsvízelnější práce, si nesmí dát kapku vína, aby dál mohl kázat vodu. Opozice i Babiš tak odpírají lidu příležitost, v níž by mohl předvést svou velkorysost, že umí promíjet. V tomto podstatném ohledu oba tábory nedůvěřují lidu a nechovají se demokraticky.



0
Vytisknout
3784

Diskuse

Obsah vydání | 30. 10. 2020