O svatosti na svátek Všech svatých

31. 10. 2020 / Boris Cvek

čas čtení 2 minuty


Svátek Všech svatých je pro mne jeden z nejdůležitějších křesťanských svátků. A to navzdory tomu, nebo právě proto, že jsem ve věci uctívání svatých spíše protestantského cítění. Svatost nemám spojenu s oficiálním kultem, s ostatky nebo zázraky.

Naopak si velmi rád představuji svaté, o kterých veřejnost neví, ba ani oni sami o tom nevědí, že jsou svatí – třeba dokonce vůbec nevěří v Boha. Nicméně prakticky, konkrétně žijí a konají jako Kristus.

Představuji si svatost, kterou nelze spojovat s mocí, pompou, svatost zcela všední, bezmocnou, intimní. A nalézám Pannu Marii. A kdykoli vidím zlaté, mramorové a jiné pompézní sochy této prosté ženy, vždy si snažím vybavit si právě tu skutečnou Marii, která má být takto oslavena.

Ti světci, o kterých víme a které slavíme, včetně Panny Marie, mají něco společného s těmi, o nichž nevíme, neboť o nich ví jen Bůh. Nejsou to sochy, ostatky atd. Ti neznámí svatí nemají žádné sochy a jejich ostatkům není přikládána žádná lidská, pozemská úcta. Co tedy mají společného? Svatost. Proto si zkouším představit svatost i těch známých světců jako něco, co není spojeno s jejich kultem, co naprosto na jejich kultu nezávisí, co se dělo v intimitě jejich života.

Svatost je přítomnost Boží mezi námi. Je to život, skutečný život, který nemůže pohltit smrt. Proto svátek Všech svatých vhodně předchází Dušičky, kdy vzpomínáme na zemřelé a kdy věříme, že to světlo, kterým svítil věčný život do temnot našeho světa v životech světců, zvítězilo nad smrtí, hříchem a konečností. A proto jsou Dušičky svátkem života, věčného života, i když to tak na první pohled nevypadá.

0
Vytisknout
8143

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2020