Miskoncepce Hizballáhu: populární libanonské hnutí, nikoliv teroristická organizace

3. 11. 2020 / Jan Darmovzal

čas čtení 15 minut
 

Jelikož je rok před volbami, je jasné, že čeští politici budou chtít získat plusové body předkládáním návrhů, které veřejnosti mohou znít velmi populárně, ale ostatně velmi často o nich ani sami politici, kteří je předkládají, téměř vůbec nic neví. Jedním takovým bludem, který se bohužel poslanecká sněmovna chystá schválit, je návrh paní poslankyně Černochové, který označuje libanonské hnutí Hizballáh jako teroristickou organizaci v České republice. Paní poslankyně jako absolventka mezinárodních vztahů asi moc literatury na toto téma nepřečetla, a jde proto o vyloženě populistický krok bez jakýchkoliv faktických důkazů. Podle toho také celý návrh poslanecké sněmovny dopadl – zmatek plný lží a polopravd. Rád bych proto vyjasnil několik základních faktů, na které naši politici v čele s paní Černochovou asi neměli odvahu nebo znalosti.

 

Říct o nějakém politickém aktérovi, že je teroristickou organizací a všichni jeho členové jsou teroristy, je velmi závažné obvinění, a je proto potřeba předložit pádné důkazy, že tomu tak opravdu je. Kdyby si paní poslankyně alespoň vzpomněla na paralelu, tedy pokud o ní má alespoň potuchy, že podobný osud potkal také Africký národní kongres, v jehož čele tehdy stál Nelson Mandela. Toto politické uskupení ve svém boji proti jihoafrické nacionalistické vládě bylo také mnohými v čele se Spojenými státy označováno za teroristickou organizaci, jelikož disponovalo dvěma křídly – politickým a paramilitantním. Právě toto paramilitantní křídlo, které bylo aktivní mezi lety 1961-1990 a známé v místním jazyce jako (Umkhonto we Sizwe) nebylo po chuti západním politikům a mnozí jej vnímali velmi negativně - jako teroristy, kteří násilně bojují proti státu. Všichni víme, že v té době v Jihoafrické republice vládl apartheid pevnou rukou a z toho důvodu také tato paramilitantní buňka vznikla a získávala prostředky ze zemí, se kterými se Západ zrovna moc nekamarádil (Indonésie, Lybie, Čína a další). Možná proto ta animozita? I přes veškerou tehdejší kritiku ze strany západních mocností, jsou Nelson Mandela, Walter Sisulu a další dnes považováni za ikonické postavy v boji proti jihoafrickému apartheidu.

Ptáte se, co má společného Jihoafrický národní kongres v době apartheidu a libanonské šíitské hnutí Hizballáh dnes? Opticky skoro nic, fakticky ovšem mnoho, například to, že obě čelily nebo právě čelí nařčení, že jsou teroristickými organizacemi. Šíité v Libanonu nikdy neměli dominantní sociální postavení ani politickou moc v porovnání s ostatními náboženskými sektami. Zvláště v  jižním cípu Libanonu, který je dnes baštou obou šíitských politických uskupení (Hizballáhu i Amalu) to tak historicky vždycky nebylo. Šíité tradičně obývali hornaté oblasti na severovýchodě Libanonu v oblasti města Hermil a v údolí Beqaa. Politicky byli šíité vždy bezvýznamnou entitou na libanonském mocenském poli, což ovšem neodpovídalo procentuálnímu podílu na celkovém počtu obyvatel. Libanon je zemí mnoha kontrastů, široké škály náboženství, konkrétně osmnácti, a spoustu konfliktů v historii plynulo právě z této různorodosti a pocitu, že jedno náboženství by mělo dominovat těm ostatním. Aniž bych zacházel do podrobností na toto téma, jelikož to není předmětem tohoto článku, náboženství v Libanonu vždy hrálo a stále hraje velmi významnou společenskou i politickou roli.

Komplexnost libanonského politického systému je opravdu velká, i přesto, že se političtí rivalové dohodli na přijetí takzvaného „Národního paktu“, který v roce 1943 ustanovil základní politické principy moderního Libanonu, a který s určitými modifikacemi platí až do současnosti. Libanonský parlament je podle tohoto paktu rozdělený půl na půl pro křesťany a muslimy (do roku 1990 křesťané měli volených zástupců více). Také nejvyšší státní funkce jsou děleny podle náboženské příslušnosti, a to tak, že funkci prezidenta musí vykonávat maronitský křesťan, funkci premiéra sunnitský muslim a funkci mluvčího parlamentu šíitský muslim.

Samotné hnutí Hizballáh vzniklo oficiálně v roce 1985 a v Libanonu má značnou politickou i vojenskou moc. Aktuálně Hizballáh disponuje 13 křesly v libanonském parlamentu a drží také 2 ministerské posty (ministerstvo průmyslu a ministerstvo zdravotnictví). V parlamentních volbách v roce 2018 Hizballáh získal téměř 17% hlasů, což je ekvivalent pro 300 000 hlasů kvalifikovaného elektorátu v zemi s necelými 7 miliony obyvateli. Aktuálně se Hizballáh a jeho spojenci podílejí na vládě v Libanonu, kde jedním z jejich hlavních spojenců je strana maronitských křesťanů prezidenta Michela Aouna (Free Patriotic Movement). Podle nedávných průzkumů prováděných Pew Research Center mělo pozitivní vztah k této šíitské organizace 31% dotázaných křesťanů a 9% dotázaných sunnitských muslimů, což je v sektářsky segregovaném Libanonu nezanedbatelná podpora, kterou tato organizace má.

Drtivá většina českých zákonodárců zkrátka a dobře řekla, že všichni z Hizballáhu, a to bez výjimky, jsou teroristé, s tím, že nemá cenu dělit na politické a vojenské křídlo, a tím diskuze skončila. Takové vysvětlení je pro pozorného čtenáře naprosto nedostatečné a jenom ukazuje na neznalost této problematiky v podání paní Černochové a dalších, kteří pro tento návrh předložili.

Za prvé, jak už je zmíněno v dřívějším textu, Hizballáh je součástí parlamentu a také vlády libanonské republiky. Jeho zástupci byli zvoleni v řádných demokratických volbách, a proto osobně považuji za nepřijatelné, aby hnutí, které má demokratický mandát, bylo označeno jako teroristické. Za druhé, je pravda, že Hizballáh má i nezanedbatelnou vojenskou moc, která nepramení jen tak z ničeho, ale je do značné míry opodstatněná. V tomto ohledu je třeba znát historické souvislosti, proč tomu tak je a co vlastně zapříčinilo tak extremní popularitu Hizballáhu nejen v Libanonu, ale i napříč celým arabským světem.

Vše začalo v roce 1978, kdy Izrael poprvé zaútočil na Libanon s nereálnou vizí, že vyžene PLO (Organizaci pro osvobození Palestiny) z jižního Libanonu a v Bejrútu dosadí k moci vládu, která s Izraelem podepíše příměří. To se ovšem nestalo a Izrael byl nucen se stáhnout směrem na jih s tím, že od roku 1985 až do roku 2000 okupoval nejjižnější část Libanonu, která hraničí s Izraelem. Toto okupované území představovalo asi 10% celkového území Libanonu. V té době se začala formovat fronta, která si dala za cíl vyhnat Izraelce z libanonského území, které nelegálně celých 15 let okupovali. Na tomto okupovaném území se Izraelci dopustili mnoha atentátů, úmyslného bombardování civilních oblastí a dalšího bezpráví. Asi tím nejhorším byl útok proti civilistům ve vesnici Qana v roce 1996, při němž Izraelci vybombardovali zázemí prozatímních jednotek Organizace spojených národů v Libanonu (UNIFIL), při kterém zemřelo 106 libanonských civilistů. Za zmínku také stojí fakt, že mnohými vychvalované izraelské tanky Merkava 4, které vstoupily na trh s tím, že jsou „osvědčené v boji“, se přímo účastnily bojů na okupovaném území. Získání certifikátu „osvědčeno v boji“ stálo život mnoha Libanonců z hnutí odporu včetně Hizballáhu, Amalu, Jammoulu nebo PFLP-GC. Pro Izrael jistě toto okupované území znamenalo velké ekonomické benefity, protože jeho vojenský materiál bylo kde odzkoušet v reálných bojových podmínkách. V roce 2000 se ovšem situace pro Izrael stala neudržitelnou a musel se z jižního Libanonu kompletně stáhnout. Na tomto vítězství měl největší zásluhu ze všech právě Íránem podporovaný Hizballáh, který si od té doby získal srdce mnoha Libanonců, a to nejen muslimů, ale i křesťanů či sunnitů. Hizballáh se stal ikonou osvobození a garantem bezpečnosti v Libanonu, a to je podle jeho vrcholných představitelů hlavním důvodem, proč se jeho milice odmítají vzdát svých zbraní. Čtenáři by měli vědět, že do dnešního dne Izrael nelegálně okupuje část libanonského území známého jako „Shebaa Farms“, ovšem o tom se nemluví, jelikož když je Izrael v roli okupanta (a to je), vždycky se našla nějaká záhadná cesta jak to legitimizovat. Není možné přece libanonské hnutí odsuzovat za to, že bojuje proti okupaci! Je historickým faktem, že to byla právě izraelská okupace, která stála za zrodem tohoto kdysi bezvýznamného šíitského hnutí, které je dnes nejsilnějším hráčem na libanonské politické scéně.

Zcela bez pochyby největší slávy a věhlasu napříč panarabským světem Hizballáh dosahoval bezprostředně po 34 denní válce s Izraelem v roce 2006. Tento konflikt dopadl lépe pro šíitské hnutí, které z něj dokázalo strategicky vytěžit mnohem více než Izrael. Hizballáh se tak stal jedinou vojenskou silou v arabském světě, která dokázala vést vyrovnaný válečný konflikt s Izraelem a proměnit jej ve strategické vítězství. To se dosud nikomu nepodařilo, a proto všechny majoritně sunnitské monarchie v tu chvíli vzhlíželi k této šíitské organizaci s obdivem a uznáním. Tato situace však nevydržela do dnešních dnů a to zejména kvůli zapojení Hizballáhu do syrského konfliktu na straně prezidenta Al-Assada. To většina sunnitského světa vnímala jako zradu, jelikož majoritně syrská opozice byla tvořena právě sunnity. Na druhé straně je pravda, že bojovníci Hizballáhu velkou měrou přispěli k vítězství Al-Assadova režimu.

Dalo by se říct, že když jsem dříve psal, že Hizballáh má dvě křídla – politické a paramilitantní, tak jsem neměl tak zcela pravdu, má totiž ještě třetí a neméně důležité: a to sociální. Jen málokterý Libanonec nebude souhlasit s tvrzením, že Hizballáh zprostředkovává služby, o které by se měl starat výhradně stát. Tato organizace disponuje vlastní sofistikovanou sítí nemocnic, klinik, škol a nejrůznějších sociálních, průmyslových a zemědělských programů. Ovšem nejen to, Hizballáh se dále podílí na klíčových ekonomických a infrastrukturních projektech a hnutí také iniciuje nejrůznější environmentální projekty, které mají sloužit pro zkvalitnění života v Libanonu. Například po izraelském útoku v roce 1996 statistiky uvádějí, že hnutí dokázalo svými programy zafinancovat a zrekonstruovat na 5000 zničených obydlí v 82 vesnicích během pouhých dvou měsíců. Ovšem nejen to, široká škála sociálních programů také nabízí pomoc a vyplácí finanční kompenzace těm, kteří byli zranění či přišli o majetek ve válce s Izraelem. Zejména tedy mezi šíitskou komunitou panuje přesvědčení a velká důvěra v pomoc ze strany Hizballáhu, pokud to situace bude vyžadovat. Není bez povšimnutí, že zdravotní péče v zařízeních spravovaných Hizballáhem je dostupnější než v jiných zdravotnických zařízeních, a jsou proto mezi Libanonci poměrně vyhledávané. Ačkoliv tyto služby jsou primárně určené pro nízkopříjmové libanonské šíity, většina služeb je dále registrována pod titulkem nevládních organizací, a tudíž dostupná pro širokou veřejnost. Ovšem ve čtvrtích obývaných různými sektami, služeb Hizballáhu aktivně využívají i křesťané či sunnité bez rozdílu. Dle neoficiálních statistik je odhadováno, že služeb Hizballáhu využívá zhruba 10% všech Libanonců. Největším rozdílem mezi pomocí ze strany státu nebo ze strany šíitské organizace je rozdíl v efektivitě. Hizballáh je ve své činnosti velmi efektivní, protože není zatížen komplikovanými byrokratickými procesy a většina jeho členů, kteří pro toto šíitské hnutí pracují, jsou dobrovolníci, kteří tu činnost dělají převážně z náboženských a charitativních motivů a jsou hluboce přesvědčeni, že tím aktivně přispívají k odboji proti svému úhlavnímu nepříteli Izraeli.

Co tedy vede české politiky k tomu, aby vedli nepřátelskou kampaň proti hnutí, které z velké části zbavilo Libanon nepřátelské okupace ze strany Izraele, a které se velmi aktivně podílí na zprostředkování sociálních, ale i jiných služeb pro širokou veřejnost? Ti, kteří se domnívají, že jde o nátlak ze strany Spojených Států a Izraele, aby co nejvíce států označilo příslušníky Hizballáhu za teroristy, mají s největší pravděpodobností pravdu. Podobnému nátlaku bylo vystaveno také Německo, které dlouhodobě rozlišovalo mezi politickým a militantním křídlem Hizballáhu, ale nakonec tomuto nátlaku podlehlo nejspíše z důvodu, že cítilo odpovědnost za Holocaust. Izrael dlouhodobě prezentuje Hizballáh jako svého úhlavního nepřítele na své severní hranici, což je sice pravdivé tvrzení, pokud je měřítkem vojenská a politická moc této organizace, ale tohoto nepřítele si Izrael vytvořil sám svými imperialistickými choutkami a válečnými taženími, které skončily patnáct let dlouhou okupací jižního Libanonu. To, že Česká republika je naprosto servilní vůči přáním Spojených států a Izraele je bohužel smutný fakt. To, že poslankyně Černochová a ostatní prosazují zájmy Izraele a zcela neopodstatněně se snaží o označení hnutí, které je v Libanonu velmi populární a reprezentuje statisíce Libanonců, za teroristické je naprostá nehoráznost a politický i odborný diletantismus. Pokud vezmeme v úvahu, že podle bodu V. nedávného ujednání sněmovny: „poslanecká sněmovna konstatuje, že toto usnesení (snaha označit Hizballáh za teroristickou organizaci) není nepřátelským aktem vůči libanonskému lidu a že má zájem na udržování partnerství s Libanonskou republikou“, pak tohle je zářným příkladem naivity, a nemá co do činění s politickou realitou v Libanonu ani na Středním východě, protože takové rozhodnutí by mělo obrovský dopad na česko-libanonské bilaterální vztahy. Hizballáh není organizací, která se dá lehce vyseparovat, a bagatelizovat celou věc prohlášením, že jde pouze o radikální teroristy. Jsou to volení zástupci lidu, kteří získali důvěru občanů, a jsou proto nedílnou součástí libanonské politické scény. To, že se tato šíitská organizace odmítá poddat tlaku Západu, z ní ještě nedělá teroristickou organizaci. A pokud západní mocnosti počítaly s naprostou servilitou Hizballáhu, tak se zmýlily a za to je v dnešní době jediný trest – místo na teroristické listině.



0
Vytisknout
6283

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2020