Zdraví, nebo ekonomika? Kdyby alespoň ta ekonomika!
5. 11. 2020
/
David Marenčák
čas čtení
5 minut
Kamarád pravil, že mám sice pravdu, ale že je to ten typ
pravdy, který se nepatří říkat ve slušné společnosti. U nás, tou lepší,
(pří-)slušnou, se rozumí všechno od středu doprava. Od středu nalevo jsou jen
padesátkové politické procesy, komerčně vykradený a neoliberálně vyprázdněný
obraz socialistky a feministky Horákové, uranové doly, gulagy, „ziliony“ mrtvých
a totální komunismus.
Populismus je v této konstelaci to, co prospívá
lidem. Co lidem škodí, ale prospívá firmám, je pak racionální,
neideologické a věcné.
Třicet let se tu budovala pravicová hegemonie, neoliberální
doktrína a jedním z důsledků je přepjatý egoismus a hypertrofovaný
individualismus. K dokreslení panoptika je „levicovým, tedy zrůdným“
různými mašíbly a psychopaty označován nejen mediální pravicový mainstream, ale
i všechny pravicové strany, které jsou dokonce označovány jako socialistické,
protože jsou málo asociální.
Je už jen smutným a logickým důsledkem, že nyní už stokrát
vyvrácené falešné dilema „zdraví a životy, anebo zisková ekonomika“ se stalo
nevyřčeným základním kamenem protipandemických opatření a doprovodných
dotačních a jiných pomocí.
V nich se vláda očekávatelně soustředí na velké firmy. V nich nějaké
lidské kadávery, dlouhodobé důsledky a nevratně poškozené zdraví hrají očividně
podružnou roli. Školy jako klíčové místo šíření přenosu typicky bezpříznakovými dětmi
se zvažují primárně v tom ohledu, jak děti bez školní docházky budou muset
hlídat rodiče, tj. zaměstnanci, a jak to ovlivní firmy.
V druhém kole se děti netestují, nesledují, netrasují, aby se pak mohla vydat
zpráva, že v nárůstu počtu nakažených, oh jaké to
překvapení, podle našich dat, novodobého to fetiše, nemají žádný velký vliv!
Stejně tomu je s pomocí – na jednotlivce, malé firmy,
živnostníky se moc nedostává, zdroje a kapacity podat si včas administrativně
obludnou žádost mají jen ty velké, obvykle korporátní. Racionální a především
spravedlivé aspekty a podmínky pro státní pomoc – jako požadovat nedanění v rájích
apod. pochopitelně chybí zcela.
Prodloužené a plné ošetřovné je pak vládou vnímáno jako
záminka k „zahálce“, nepřístojné motivaci trávit čas s dětmi, starat
se o ně, společně se chránit před koronavirem, protože proud zisku musí být
nepřerušený a ve slušné společnosti se nesluší připomenout, že ještě včera se
neustále mluvilo o tom, že téměř všechny plody práce patří vlastníkům, protože
oni přece riskují a nesou zodpovědnost.
Kde je ale nyní ta blahoslavená schopnost nést rizika a
důsledky, když se nedaří? To najednou mají všichni natažené ruce, fňukají a
pláčou, zatímco o třech stech miliardách vyvedených ze země každý rok cudně
mlčí. Jako při každé krizi je stát chápán jako pojišťovna, která se zaručila za
hladký, ničím nerušený a konstantní příliv dividend, astronomických zisků a
pomlouvaná „nárokovost“, se kterou se vysmívá každý pokus zvýšit minimální
mzdu, pomoc v sociální nouzi, se stává hlavním argumentem k tomu, aby
bylo pomoženo nejvíce těm, kteří to potřebují nejméně.
Velmi nepříjemně v tomto překvapilo vědecké uskupení
BISOP, které ve své zprávě popisuje
nutnost přísného celkového uzavření, ale jedním dechem navrhuje pouze totální
domácí vězení pro lidi, kteří ale stále budou muset chodit do práce, kde se
podle tuzemských posledních čísel nakazí zhruba 30% všech nakažených. Tímto se občané
už zcela pasují do rolí válečných, totálně nasazených pracovníků. Jíst, spát,
makat.
Zkrátka ziskovost je nutná za každou, jakoukoli cenu. Ne, že by tento imperativ
nebyl patrný již dříve, ale před covidem se alespoň velké peníze namáhaly
předstírat, že z toho něco kápne i pro lidi.
Kultura, sport, služby volného času a související provozy se zastavily jako
první. Ne výrobny, montovny, továrny se silnými lobbisty, nadstandartním
mediálním přístupem a silnými vlivovými pákami. Je z toho patrné, že se jako první sáhlo
tam, kde to nejméně bude bolet nejvíce mocné.
Zdraví a především živí lidé, tedy pracovníci, ,,zákazníci a
spotřebitelé“, jsou nezbytnou a nenahraditelnou podmínkou každého ekonomického
konání. Bez nich nebudou ani výrobky, ani služby, ani zisky; dividendy a
hromady peněz bez užitku utopené v černých děrách daňových rájů. Bez lidí
není zisků, bez lidí není ekonomiky.
Ale jako se všemi zásadními problémy, i k tomuto nejmocnější civilizační
síla přistupuje stejně – pokud lze ve věci zařídit odklad, byť o jediný den, i
za cenu katastrofy hned pozítří, vždy dojde k rozhodnutí záležitost
nejprve ignorovat, pak popírat, následně bagatelizovat a v závěru krčit
bezmocně rameny – to příroda, virus tady bude pořád, nic nenaděláme, je nám
líto, v poště naleznete poděkování a omluvný dopis. Předtištěná parte si
mohou pozůstalí vyzvednout na personálním. Spolu jsme to nezvládli, zpátky ke
strojům. Život jde dál. Sice hůře a jen některým, ale pomyslete na (naši)
ekonomiku. Té musíte (výhradně vy) přinášet ty nejvyšší oběti.
8640
Diskuse