Studenti učitelství i psychologie mohou pomáhat tam, kde k tomu mají kvalifikaci, ne převlékat postele v nemocnicích...

Pomoc lidem, kteří upadli v důsledku krize do psychických potíží, má zajišťovat stát!

12. 11. 2020 / Bohumil Kartous


CERGE-EI provedlo na jaře výzkum, jenž dokazuje významný nárůst psychických problémů v dospělé populaci. Nepochybně podobně to bude u dětí, zejména v souvislosti s životem v nevyhovujících rodinných podmínkách. V rozhovoru pro Britské listy upozorňuje Petra Wünschová, ředitelka Centra Locika, na dramatický nárůst domácího násilí. To bude mít pravděpodobně multiplikační efekt, samozřejmě negativní, na psychický stav mnoha dospělých i dětí. Jestliže stát, zejména jeho politická reprezentace, selhal v přípravě na druhou vlnu SARS-Cov-19 a nebyl schopen připravit dostatečné testovací, trasovací kapacity a kapacity intenzivní péče, v tomto ohledu nedělá nic. Suplují opět ty ošklivé neziskovky, jak se je podařilo šmejdům informačního prostoru nemalé části české veřejnosti vykreslit. Za přispívání veřejnosti. Suplování je vzhledem k jejich možnostem pochopitelně nedostatečné, i kdyby se snažily sebevíce. Stát nepřemýšlí. Stát nemá mozek. Přemýšlet by ale měli ti, kdo ho zastupují. Jsou-li ovšem tímto orgánem vybaveni. 
Někteří členové vlády jím disponují, mohu potvrdit. Minimálně Tomáš Petříček už otázku péče státu o lidi, kterým krize (z nejrůznějších důvodů) způsobuje psychické potíže, nadnesl i na vládě. Z pozice ministra zahraničí ovšem má jen velmi malou šanci prosadit účinnou pomoc. Zatím netuším, kolik dalších členů vlády zakopne o svou kognici. Žel, u těch nejvlivnějších se to očekávat nedá, respektive jejich blízcí již v trvalé péči jsou, tedy není třeba jednat. Viďte, pane premiére.

Chápu, že nemá-li stát kapacity ani na poskytování potřebné péče za běžné situace, těžko je na lusknutí prstu najde za situace zátěžové, není-li na ni ani v elementárních ohledech připraven. A to tedy není. Jenže zároveň v takových mimořádných situacích dochází k hledání mimořádných řešení. 

Stát kupříkladu povolal VŠ studenty některých oborů, aby byli případně dispozici zdravotnickému systému, budou-li vyčerpány jeho personální kapacity. To se dá pochopit, zejména u studentů v medicínských a na sociální péči orientovaných oborech.

Proč ale nemohou studenti učitelství pomáhat tam, kde to je dramaticky třeba, tedy v rodinách, kde jsou děti izolovány kvůli nedostatku vybavení, know-how či nečinné škole od vzdělávání? Podle šetření Katedry psychologie Pedagogické fakulty UK je takových dětí na 80 tisíc. Nepochybně i tato situace bude v indikovaných rodinách způsobovat mnohem vyšší podíl stresu a tedy i dopad na vzájemné, už tak často velmi svízelné vztahy. A tedy na míru psychické zátěže.

Stát povolal k pomoci i studenty psychologie. V současnosti by měli - bude-li to nutné - dělat nekvalifikovanou práci v nemocnicích. Převlékat postele na "necovidových" odděleních. Místo toho by mohli, už nyní, pomáhat na linkách pomoci lidem, kteří nejsou schopni vyrovnat se za daných podmínek s traumaty způsobenými krizovým stavem.

Proč to stát nedělá? Bude Tomáš Petříček jediný člen vlády, který takovou možnost vnímá a navrhuje? Bude vláda jako celek nadále selhávat i v tomto ohledu?
0
Vytisknout
2283

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2020